Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk • english version
Koncerty ve Španělské synagoze

Encyklopedie židovských
obcí

  



PRVNÍ POHŘEŠOVANÉ JUDAIKUM ČESKÉHO PŮVODU SE PO VÍCE NEŽ PŮLSTOLETÍ VRÁTILO ZE SPOJENÝCH STÁTŮ AMERICKÝCH DO ČESKÉ REPUBLIKY




Židovskému muzeu v Praze a Federaci židovských obcí v České republice se podařilo završit historicky první případ úspěšné restituce pohřešovaného židovského rituálního předmětu původem z českých zemí. Synagogální opona z Mladé Vožice z poloviny 19. století, kterou muzeum ve svých sbírkách postrádalo od poloviny 50. let 20. století, se tak po téměř 60 letech vrací ze Spojených států amerických zpět do České republiky.

Koncem dubna minulého roku se v newyorské pobočce aukčního domu Sotheby’s konala jedna z nejzajímavějších aukcí judaik posledních let – A Treasured Legacy: The Michael and Judy Steinhardt Judaica Collection. Prodej téměř čtyř set převážně rituálních předmětů přilákal pozornost nejen sběratelů specializujících se na předměty se vztahem k židovské kultuře a dějinám, ale samozřejmě také židovských muzeí. Židovské muzeum v Praze objevilo v nabídce synagogální oponu z poloviny 19. století, která pravděpodobně někdy v druhé polovině 50. let minulého století či o něco málo později za nevyjasněných okolností zmizela z jeho sbírek. Po téměř ročním úsilí pracovníků muzea se tato opona vrací zpět do České republiky. Jde o první případ úspěšné repatriace předmětu, jenž patří k vzácným dokladům tisíciletého vývoje židovské kultury na území dnešní České republiky. Tyto předměty byly za nejrůznějších, často tragických okolností konfiskovány původním majitelům – ať již korporátním či fyzickým osobám – a mnohé z nich byly posléze také odcizeny a zavlečeny do zahraničí. Případ, v jehož pozadí se skrývá systematická práce týmu kurátorů a dokumentátorů pražského Židovského muzea, je prvním zahraničním úspěchem v oblasti restitučních nároků české židovské komunity reprezentované Federací židovských obcí v ČR.

Příběh opony se v podstatě neliší od příběhu řady předmětů, jež se staly součástí sbírek pražského Židovského muzea během válečných let. Kus z hedvábného brokátu a sametu věnovaný, jak napovídá dedikační nápis ve středním poli, Moše a Chajele Liftšicovými v roce 615 podle malého počtu židovského kalendáře (tedy roku 1855 občanského kalendáře) blíže neurčené modlitebně či synagoze, se do sbírek muzea dostal takzvaným svozem z Mladé Vožice. V tomto jihočeském městečku ležícím 17 km severovýchodně od Tábora byly, podobně jako v řadě jiných lokalit na území tehdejšího Protektorátu Čechy a Morava, shromažďovány veškeré movité rituální a kulturní předměty náležející místní židovské náboženské obci a spolkům, aby odsud byly dále odeslány do Prahy. Zde je pražská Židovská obec převáděla do správy tehdejšího Ústředního židovského muzea, jež v letech 1942-1945 sloužilo jako jakési centrální sběrné místo judaik z území protektorátu. Díky výjimečnému nasazení vedení pražské Židovské obce (v roce 1943 přejmenované na Židovskou radu starších), několika oddělení (zejména tzv. venkovského referátu) a především pak práci erudovaných židovských kurátorů, kteří tehdy pod dohledem nacistické Ústředny pro úpravu židovské otázky (Zentralamt für Regelung der Judenfrage) a za nepředstavitelného tlaku v muzeu pracovali, se podařilo zachránit obrovské množství cenných památek. Za tragických okolností tak byla současně vytvořena naprosto ojedinělá sbírka judaik z území Čech a Moravy, jež nemá ve světě obdoby.

Bednu z Mladé Vožice otevřeli muzejní kurátoři 1. dubna 1943. Podle dochovaných záznamů vážila 145 kg a obsahovala několik desítek předmětů, což víceméně odpovídalo vybavení jedné synagogy a snad i několika malých modliteben. Nacházelo se v ní 9 svitků Tóry, 9 povijanů a 26 pláštíků na Tóru, 10 synagogálních opon, 1 svatební baldachýn, 1 šofar (beraní roh, na který se v měsíci elulu, o židovském Novém roce a Dni smíření troubí v synagoze), 11 modlitebních knih a několik kusů drobnějšího synagogálního textilu a předmětů užívaných místním pohřebním bratrstvem k rituální očistě zesnulých při přípravě na pohřeb.

Opona patrně sloužila v přímo v mladovožické synagoze. Tato skromná stavba s novogotickými prvky se až do počátku 60. let 20. století, kdy byla jako značně zchátralá stržena, nacházela na křižovatce dnešní Židovské a Onešovy ulice. Byla postavena na místě starší synagogální stavby v polovině 19. století, a doba dedikace tedy odpovídá době vzniku opony. Synagoga sloužila svému účelu až do 15. března 1939, kdy došlo k německé okupaci Čech a Moravy. Podle dochovaných záznamů bylo z Mladé Vožice deportováno 68 Židů. Většina skončila v Osvětimi a Malém Trostinci (na území dnešního Běloruska), odkud se již nikdo z nich nevrátil.

Opona, evidovaná kurátory Židovského muzea pod inventárním číslem 31.669, byla spolu s dalšími předměty z Mladé Vožice uchována jako součást vzácného dědictví upomínajícího na válkou zničené židovské komunity. Poslední záznam o tom, že se fyzicky nacházela ve sbírce, pochází z roku 1956, poté se stopa předmětu ztrácí. Podobný osud potkal i mnohé jiné předměty. Často se například stávalo, že pokud se někde – většinou z důvodu nedostatku členů – rušila židovská obec, jíž byly v rámci snah o poválečnou obnovu židovského života zapůjčeny prostřednictvím tehdejší Rady židovských náboženských obcí rituální předměty ze sbírek pražského muzea, tyto předměty se již do muzea nevrátily a ilegálním vývozem se dostaly do jiných zemí.

Mapování těchto ztrát je jedním z úkolů týmu odborníků – uměleckých historiků, muzeologů a knihovníků, kteří se současně věnují systematickému výzkumu vlastnické historie jednotlivých předmětů a knih z muzejních fondů. „Zkoumání historie vlastnictví nebo, jak se častěji říká, provenienční výzkum, je nedílnou součástí uměleckohistorické a muzejní práce. Bez znalosti osudů uměleckých děl a dalších kulturních předmětů, jež jsou mimo jiné nedílně spjaty s názory, vkusem a osudy jejich majitelů, nelze materiál smysluplně interpretovat. Znalost širšího kontextu okolností vzniku děl, ale i jejich následného putování napříč uměleckým trhem a nejrůznějšími sbírkami, je základní podmínkou pro rekonstrukci kulturní a sociální historie, a o tu jde v židovských muzeích především,“ říká kurátorka uměleckých sbírek Židovského muzea v Praze Michaela Sidenberg, která se vedle své kurátorské praxe již téměř patnáct let věnuje problematice kulturní devastace v období šoa a druhé světové války.

Ředitel Židovského muzea v Praze Leo Pavlát dodává: „Kromě role svého druhu výjimečného kulturního institutu přibližujícího široké veřejnosti nejrůznější aspekty židovské historie, kultury a myšlení od prvopočátků židovského osídlení až po současnost má Židovské muzeum v Praze ještě jedno zcela výjimečné poslání: pečovat o zachování hmotného odkazu české a moravské židovské komunity. Paměť tohoto během pěti válečných let téměř zdecimovaného společenství naštěstí přežila v podobě unikátních sbírek, archivu a knihovny. Snahou všech, kdo v muzeu pracujeme, je nejen zachovat celistvost tohoto mimořádného dědictví, ale též usilovat o nápravu majetkových ztrát, jež byly způsobeny jednotlivcům. Židovské muzeum v Praze je proto setrvale aktivní při dohledávání individuálních vlastníků uměleckých děl a knih, které se dosud nacházejí v jeho fondech, a tam, kde je možné identifikovat předměty i potenciální žadatele, restituuje. Děje se tak přitom nad rámec české restituční legislativy, jež je v otázkách nápravy křivd způsobených obětem šoa a jejich pozůstalým v mnoha ohledech omezující.“

Předseda Federace židovských obcí v ČR Petr Papoušek konečně uzavírá: „Jsem rád, že v rámci snah o nápravy majetkových křivd minulosti existuje obousměrný pohyb. Podporuji a vítám snahy Židovského muzea v Praze v oblasti provenienčního výzkumu vlastních sbírek, dohledávání původních vlastníků a navracení identifikovaného majetku jejich potomkům. Na druhé straně si velice vážím vstřícného postoje a respektu k židovské komunitě v České republice, který v případě zadržené opony zaujali Michael Steinhardt a newyorská pobočka aukčního domu Sotheby’s. Je to příklad hodný následování. Opona z mladé Vožice patří do České republiky a její místo ve sbírce pražského Židovského muzea je nezastupitelné – jedině tam, tedy v přesném historickém kontextu, má předmět svoji cenu. Chtěl bych věřit, že se brzy podaří získat také další do zahraničí zavlečené unikáty, jež jsou nedílnou součástí a nenahraditelnou oporou kolektivní paměti současné české židovské komunity.“

Česká i zahraniční veřejnost si oponu bude moci prohlédnout jako jeden z exponátů výstavy „Příběh pokračuje: Přírůstky ve sbírkách Židovského muzea v Praze 1994-2014“, která bude v Galerii Roberta Guttmanna zpřístupněna od 24. dubna t. r.





© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze