Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk
Programy pro pedagogy

 
 

projekty VKC:
  

Programy pro pedagogy

Nejčastější otázky o holocaustu

Překlad z anglického originálu uveřejněném na internetové adrese: 

http://www.yad-vashem.org.il/about_holocaust/holocaust_antisemitism/media_holocaust.html#FAQS je pořízen s laskavým svolením památníku Jad Vašem. (pozn. redaktorky z ledna 2002: FAQs na internetové stránce památníku Jad Vašem byly mezitím inovovány)

 1.       Co to byl holocaust?

 Pojem holocaust označuje zavraždění přibližně šesti miliónů Židů nacisty a jejich spolupachateli. V době od napadení Sovětského svazu nacistickým Německem v létě 1941 do konce války v Evropě v květnu 1945 nacisté a jejich spolupachatelé usilovali o zavraždění každého Žida, který žil na území pod jejich nadvládou. Nacistická diskriminace Židů začala však již s Hitlerovým nástupem k moci v lednu 1933, a proto mnoho historiků považuje právě tuto událost za začátek holocaustu. Židé nebyli jedinou obětí Hitlerova režimu, ale byli jedinou skupinou, kterou chtěli nacisté úplně vyhladit.

 

2.         Je holocaust ojedinělou historickou událostí?

  Přestože existují podobné historické události, je holocaust podle mínění mnoha vědců jedinečnou událostí. Masové vraždy odlišných náboženských, etnických nebo společenských skupin, někdy dokonce v rozsahu miliónů mrtvých, se v historii objevovaly. Kromě nacistického Německa také jiné vlády využívaly ke svým smrtícím plánům systémy táborů a různé technologie. Židé byli pronásledováni po větší část svých dějin. Přesto může být holocaust ze dvou hlavních důvodů považován za jedinečný: 1) na rozdíl od přístupu k jiným skupinám usilovali nacisté o zavraždění každého Žida, ať žil kdekoli, bez ohledu na jeho věk, pohlaví, vyznání a činy a k dosažení těchto cílů využívali byrokracie moderního státu; a 2) nacističtí vůdci byli přesvědčeni, že zbaví-li svět přítomnosti Židů, bude to požehnáním pro celý německý národ a pro celé lidstvo, a to přesto, že Židé ve skutečnosti nepředstavovali žádnou hrozbu. Vycházeli z nesmyslné rasistické ideologie, která považovala Židy za „škodlivou rasu”. Tato myšlenka, více než jakákoli jiná, vedla k uskutečnění vražedné politiky známé jako „konečné řešení židovské otázky”.

  

3.        Kolik bylo během holocaustu zavražděno Židů? Jak to víme? Známe jejich jména?

Přesný počet Židů zavražděných během holocaustu není znám. Většinou se podle tvrzení Adolfa Eichmanna, vysokého důstojníka SS, který měl organizaci židovských deportací na starost, uvádí počet 6 miliónů. Většina výzkumů potvrzuje, že se počet obětí pohybuje mezi pěti a šesti milióny. Starší výzkumy uvádějí hranici od 5,1 miliónu (profesor Raul Hilberg) do 5, 95 miliónu (Jacob Leschinski). Pozdější výzkumy profesora Yisraele Gutmana a dr. Roberta Rozetta zveřejněné v Encyklopedii holocaustu (Encyclopedia of the Holocaust, ed. Israel Gutman, New York 1995, 2 sv.) odhadují ztráty Židů na 5, 59 – 5, 86 miliónu a studie vedená Dr. Wolfgangem Benzem udává počet mezi 5,29 a 6 milióny.

 Jako hlavní zdroje těchto statistik posloužila srovnání předválečných a poválečných sčítání lidu a odhady populace. Využívány jsou rovněž nacistické dokumenty obsahující částečné údaje o deportacích a vraždění. Odhadujeme, že Jad Vašem (památník holocaustu v Izraeli – význam výrazů „Jad Vašem” – srv. Iz 56, 5) má v současnosti k dispozici více než 4 milióny jmen. Údaje o nich pocházejí především ze zhruba dvou miliónů Listů svědectví, na nichž ti, kterým se podařilo nacistickou vyhlazovací politiku přežít, podávali informace o svých zavražděných rodinných příslušních a přátelích. Všechny tyto údaje jsou zaznamenávány v počítačové databázi. Kromě toho jsou v archivu Jad Vašem uloženy tisíce dokumentů zaznamenávající jména lidí, kteří žili v době holocaustu a z nichž mnozí patří mezi jeho oběti. Tento souhrn dokumentů ještě musí být náležitě prozkoumán a přidán do databáze. Doufáme, že tento počítačový projekt umožní o každé oběti poskytnout co nejúplnější informace.

 

4.        Kolik bylo v jednotlivých zemích zavražděno Židů?

 Vzhledem k tomu, že neexistují žádné přesné a úplné statistiky všech Židů zavražděných v zemích, které spadaly do sféry vlivu nacistického Německa, a z důvodu častých změn hranic, je obtížné zjistit přesný počet obětí holocaustu v jednotlivých zemích. Následující údaje jsou převzaty z Encyklopedie holocaustu, jež vychází z výzkumu v Jad Vašem.

Odhadované ztráty Židů během holocaustu

Země Počet Židů před válkou Minimální ztráty Maximální ztráty
Rakousko 185 000 50 000 50 000
Belgie 65 700 28 900 28 900
Čechy a Morava 118 310 78 150 78 150
Bulharsko 50 000 0 0
Dánsko 7 800 60 60
Estonsko 4 500 1 500 2 000
Finsko 2 000 7 7
Francie 350 000 77 320 77 320
Německo 566 000 134 500 141 500
Řecko 77 380 60 000 67 000
Maďarsko 852 000 550 000 569 000
Itálie 44 500 7 680 7 680
Lotyšsko 91 500 70 000 71 500
Litva 168 000 140 000 143 000
Lucembursko 3 500 1 950 1 950
Nizozemí 140 000 100 000 100 000
Norsko 1 700 762 762
Polsko 3 300 000 2 900 000 3 000 000
Rumunsko 609 000 271 000 287 000
Slovensko 88 950 68 000 71 000
Sovětský svaz 3 020 000 1 000 000 1 100 000
Jugoslávie 78 000 56 200 63 300
Celkem 9 796 840 5 596 029 5 860 129

 

5. Kdo byly další oběti nacismu? V čem se jejich osud podobal nebo lišil od osudu Židů?

 Mnoho lidí se z politických, sociálních nebo rasových důvodů stalo obětmi nacistického režimu. Mezi prvními obětmi byli Němci pronásledovaní za své politické aktivity. Mnoho z nich zemřelo v koncentračních táborech, ale většina jich byla propuštěna poté, co byl jejich odpor zlomen. Němci, kteří byli fyzicky nebo psychicky hendikepováni, byli vražděni v rámci tzv. „eutanázie“. Další Němci byli uvězněni za to, že byli homosexuálové, zločinci nebo jen nepřizpůsobiví. Tito lidé, ačkoli se s nimi zacházelo velmi krutě, nebyli nikdy určeni k naprostému vyhlazení, jak tomu bylo v případě Židů.

 Nacistická politika vůči Romům nebyla jednotná. Na většině území Německa byli asimilovaní Romové považováni za společensky nebezpečné a byli posléze vražděni, zatímco na okupovaném území Sovětského svazu nebyli Romové integrovaní do společnosti pronásledováni; pouze ti z nich, kteří si udrželi kočovný způsob života, byli předurčeni ke smrti.

 S Poláky, Rusy, Ukrajinci, Jugoslávci, Bulhary, Čechy a Slováky také nebylo zacházeno jednotně, přestože byli považováni za rasově méněcenné. Slováci, Chorvaté, Bulhaři a někteří Ukrajinci byli spojenci nacistů. Ruští váleční zajatci umírali na následky těžké práce, byli vražděni kvůli nacistickému rasismu a nenávisti ke komunismu. Nacistické plány si nekladly za cíl vyhlazení Poláků. Polské děti, které „vypadaly německy“ měly být vychovány jako Němci, intelektuálové a vůdčí osobnosti z obav z možných nepokojů zavražděni a zbytek zotročen.

   

6. Kdy a jak se nacisté dostali k moci?

Hitler se nedostal k moci teroristickým činem namířeným proti demokraticky zvolené vládě, ani nebyl do svého úřadu zvolen rozhodující většinou německých voličů. Hitler dosáhl moci, když jej prezident Hindenburg jmenoval 30. ledna 1933 kancléřem. Do tohoto osudového dne se ani NSDAP a ani Hitler osobně nepřiblížili vítězství ve volbách. V posledních demokratických volbách 6. listopadu 1932 získala NSDAP, přestože zůstala nejsilnější stranou, pouze 33,1 %, zatímco v předchozích volbách 31. července 1932 dosáhla 37,3 % hlasů.

 Po převzetí vlády neztrácel Hitler se svými přívrženci čas, rozšiřoval svou mocenskou základnu a postupně odstraňoval demokratickou ústavu. Mezníkem se stal tzv. „zmocňovací zákon“, který vládě umožňoval vydávat zákony bez souhlasu parlamentu a prezidenta. Autonomie jednotlivých německých zemí byla omezena zákonem přijatým 31. března 1933. Nacistické uchopení moci bylo zakončeno přijetím „zákona proti zakládání nových politických stran“ 14. června 1933. S jeho pomocí se stala NSDAP jedinou legální politickou stranou v Německu.

7. Jak nacisté během prvních let po svém nástupu zacházeli s Židy?

Předválečná perzekuce Židů v Německu byla prováděna za naprosto odlišných podmínek, než nacistická vyhlazovací politika během 2. světové války. Hlavním záměrem nacistické politiky během prvních let ještě nebylo fyzické zničení Židů, ale spíše jejich sociální a ekonomické vytlačení a vyhnání z německé půdy. Nacistický režim byl ale v realizaci těchto plánů dosud omezován různými vnitřními a vnějšími tlaky, které krotily krutost antisemitských opatření. Protižidovská politika byla prováděna před očima světové veřejnosti. Jejími typickými projevy byla diskriminující legislativa, ekonomický útlak, veřejné očerňování, úřední zastrašování a – více než fyzické násilí a vraždy – společenský ostrakismus.

 Charakteristickým rysem nacistické předválečné politiky bylo zmatené střídání období represe a normálního stavu, stálé stupňování a uvolňování antisemitského tlaku. Krátká období intenzivní antisemitské aktivity byla tlumena delšími obdobími zdánlivé stabilizace. Mezníky předválečné antisemitské politiky tvoří tři události:

1.        Bojkot z 1. dubna 1933 a následující vlna rasové legislativy zaměřené proti Židům zaměstnaným ve veřejných službách a v dalších profesích.

2.        Norimberské zákony z 15. září 1935, které zpečetily emancipaci Židů v Německu a definovaly židovství v rasových termínech.

3.        Státem organizovaný pogrom v noci z 9. na 10. listopadu 1938, takzvaná Křišťálová noc (Kristallnacht).

  

8. Jak Židé před válkou v nacisty ovládané Evropě reagovali na svou perzekuci?

Němečtí Židé, první oběť nacistického režimu, tvořili jednu z nejstarších židovských komunit v Evropě. Do roku 1933 byli němečtí Židé obecně považováni za modelový příklad úspěšné emancipace a tvořivé interakce mezi Židy a jejich nežidovským okolím. Mnoho německých Židů se nepovažovalo o nic méně za Němce než jejich křesťanští krajané. Okolo 12 000 z nich padlo na bojištích I. světové války, bojujíce za zájmy a slávu své milované země.

 V prvních dnech po zahájení pronásledování bylo pro ně těžké pochopit, že je může kdokoli zbavit jejich německých práv a identity a že mají být ve své vlastní zemi považováni za vyvrhele. „Německo zůstane Německem,“ hlásal úvodník listu Ústředního svazu německých občanů židovského vyznání, organizace reprezentující většinu německých asimilovaných Židů. „Nikdo nás nesmí zbavit naší vlasti a otčiny.“ Naopak němečtí sionisté, kteří nikdy v uskutečnění německo-židovské syntézy nevěřili, se zdáli být na nové časy lépe připraveni. Na rozdíl od mnoha jiných německých Židů nepovažovali nacistický režim za pouhé dočasné zbrždění emancipace a nepředpokládali, že by se zhroutil sám od sebe. Přesto nemohli pochopit celou šíři toho, co nacisté hodlali se Židy provést. Stejně jako ostatní Židé předpokládali, že revoluční zápal nacistického režimu během pár měsíců po převzetí moci vyprchá a jeho kousání se ukáže ani ne z poloviny takové, jako jeho štěkot. Jako první si nebezpečí uvědomili ti jednotlivci židovského původu, kteří byli aktivní v socialistickém a komunistickém hnutí a kteří byli z tohoto důvodu vystaveni dvojnásobné – politické a rasové – perzekuci.

 Důležitým prvkem kolektivní odpovědi německých Židů bylo prohlubování židovského povědomí a posilování židovské solidarity. Sionistický novinář Robert Weltsch vyjádřil tuto touhu v sérii článků nazvaných „Říci ano judaismu“. Při vědomí nacistické hrozby překonali němečtí Židé některé dřívější neshody a podařilo se jim vytvořit novou zastřešující organizační strukturu. Jako první byl v dubnu 1933 založen Ústřední výbor německých Židů pro pomoc a výstavbu, který koordinoval široké sociální aktivity obléhané židovské komunity. 17. září 1933 bylo založeno Říšské zastoupení německých Židů, které mělo zastřešovat politické aktivity. Kulturní potřeby židovské populace a umělců byly koordinovány Kulturním svazem (Kulturbund), rovněž založeným v roce 1933.

  

9. Proč více Židů neopustilo Evropu před 2. světovou válkou?

 Nejpoctivější odpovědí je, že jednoduše neměli kam jít. Řečeno slovy Chaima Weizmanna, prvního prezidenta Státu Izrael, byl svět pro evropské Židy rozdělen na dvě části: místa, kde Židé nemohli žít, a místa, kam se nemohli dostat. Restriktivní imigrační praxe většiny zámořských zemí tváří v tvář židovským běžencům odrážela celosvětovou atmosféru ekonomického protekcionismu doplněného xenofobií a neskrývaným antisemitismem. Mezinárodní konference o uprchlících v Evian ve Francii v červenci 1938, iniciovaná presidentem Franklinem Rooseveltem, skončila naprostým fiaskem. Žádný z představitelů dvaatřiceti zemí nedal Židům prchajícím z Německa a z Rakouska jakoukoli naději.

 Dalším vysvětlením je, že střídavé a nestejné uplatňování antisemitských tlaků během prvních let nacistického režimu židovské oběti mátlo, oslabovalo jejich cit pro nebezpečí a umožňovalo jim věřit, že to nejhorší je již za nimi. Panický exodus Židů z nacisty kontrolované Evropy následoval teprve po anexi Rakouska v březnu 1938.

  

10. Proč neodešlo před válkou více Židů do Palestiny?

Hlavním důvodem byla kontrola imigrace do Palestiny, kterou v meziválečném období prováděla britská mandátní správa, která v souladu s vlastními imperiálními a strategickými zájmy zavedla formální kritérium „ekonomické absorpční kapacity“. V předválečném období existovaly v podstatě tři legální možnosti přistěhovalectví do Palestiny:

 a. „Kapitalistická“ víza byla vydávána imigrantům, kteří vlastnili kapitál alespoň v hodnotě 1 000 palestinských liber. Pro srovnání, roční příjem policisty v roce 1933 byl nižší než 50 liber.

 b. Chalucim, mladí sionističtí osadníci, kteří absolvovali většinou zemědělský praktický kurs v zahraničí, mohli vstoupit do Palestiny jako „dělníci“. Přesný počet potvrzení udělených těmto pracovníkům byl palestinskou vládou omezen na šestiměsíční „kvóty“, stanovované podle ekonomické situace a především úrovně nezaměstnanosti.

 c. „závislí“ – přímí příbuzní obyvatelů Palestiny.

 Po roce 1937, v důsledku zprávy Královské komise, byla židovská imigrace do Palestiny podřízena zjevnému politickému omezení.

 Druhou stranou mince bylo, že sionistické hnutí reprezentované Židovskou agenturou pro Palestinu se sice s palestinskou vládou (tj. britskou mandátní správou) neustále přelo o výši povolených kvót, ale nikdy nemělo v úmyslu tento systém od základů změnit. Neomezené a nepřerušované přistěhovalectví by nebylo v souladu s převládající sionistickou koncepcí osidlování Palestiny jako pozvolného, organického procesu, v jehož rámci by ekonomické, sociální a kulturní zájmy kolektivní sionistické akce v Palestině měly přednost před potřebami židovských jednotlivců.

  

11. Které země přijímaly židovské uprchlíky? Kolik jich která země přijala?

  Mezi zámořskými zeměmi, které přijímaly židovské uprchlíky v prvních letech po nástupu Hitlera k moci, vynikala Palestina. Tato situace se však značně změnila po roce 1936 a především v roce 1938. Později, když příliv uprchlíků do Palestiny narážel na větší překážky, se Spojené státy a Velká Británie snažily pod vlivem obtížného postavení rakouských Židů po anexi Rakouska a po tzv. Křišťálové noci uvolnit svá restriktivní opatření. Ve své horečné snaze uniknout z nacistické pasti odcházeli běženci z Německa a Rakouska až do tak vzdálených míst, jako byla Šanghaj.

Emigrace Židů z Německa a Rakouska v letech 1933–39:

Spojené státy 85 000
Latinská Amerika 85 000
Palestina 60 000
Šanghaj 18 000
Velká Británie 60 000
Švýcarsko 12 000
Celkem 320 000

 

Někteří ze 110 000 židovských uprchlíků z Německa a Rakouska unikli do sousedních zemí pouze proto, aby později během války opět upadli do nacistického područí.

   

12. Proč Němci vraždili Židy?

 Tuto otázku se pokusilo mnoho lidí zodpovědět z teologického, historického, filozofického, psychologického či marxistického hlediska, ale žádná z odpovědí nebyla dostatečná. Historické vysvětlení by mohlo znít zhruba takto:

Ve třicátých letech 20. století velká část německého obyvatelstva souhlasila s životem ve společnosti založené na principech nenávisti, etnické utopie a násilí. Bojovala tak, dle svého názoru, proti všemu údajnému zlu, které na obyvatelstvu Německa mělo být spácháno během posledních dvou století, a za uskutečnění své představy o lepším světě. Ústředním bodem tohoto světonázoru byla víra, že Židé reprezentují vše, co vůči německému obyvatelstvu bylo v protikladu, a z tohoto důvodu měli být odstraněni. Tato víra byla úzce spojena s rozšířeným rasovým pohledem na svět, který definoval Němce jako členy vládnoucí nordicko-árijské rasy a Židy naopak jako zápornou rasu či „antirasu“s nepřijatelnými fyzickými rysy. Utopie, o kterou Němci usilovali, by podle tohoto světonázoru byla dosažitelná jen za předpokladu odstranění Židů z Německa. Když se ukázalo, že tohoto cíle nebude možné dosáhnout vystěhováním Židů, uchýlili se nacisté k nejradikálnějšímu ze všech řešení: „konečnému řešení“.

 

13. Kdy se nacisté rozhodli Židy vyvraždit?

 Datum, kdy nacisté dospěli k rozhodnutí vyvraždit Židy, není přesně známo, nebyl nalezen žádný přímý Hitlerův příkaz. Ale fakta mluví jasně: systematické vyvražďování Židů začalo v červnu 1941 v Sovětském svazu a od roku 1942 se rozšířilo do Polska a zbytku Evropy. Plány na vyvraždění Židů v Sovětském svazu byly integrální součástí plánů celé invaze. S výstavbou prvního tábora smrti se započalo na podzim 1941 v souvislosti s plánem „konečného řešení židovské otázky v Evropě“. Této akci velel Reinhard Heydrich, druhý nejmocnější muž v SS. V době, kdy byla připravována konference vysokých vládních úředníků a členů SS, svolaná na 20. ledna 1942 do berlínského předměstí Wannsee, již byly stovky tisíc Židů zavražděny a vyvražďování bylo stále v plném proudu. To, že nemáme žádný Hitlerem podepsaný rozkaz, který by výslovně vyzýval k vraždění Židů, vedlo historiky k četným úvahám o datu přijetí tohoto rozhodnutí. Většina z nich se shoduje, že ústně bylo rozhodnuto někdy v roce 1941. „Intencionalističtí“ historikové jsou toho názoru, že Hitler a další nacističtí vůdci plánovali vyvraždit Židy po celou dobu, čekajíce pouze na vhodnou příležitost k začátku této operace. „Funkcionalisté“ mezi historiky oproti tomu tvrdí, že nacistický rasistický antisemitismus sledoval předtím, než dal Hitler pokyn k vyvraždění Židů, různé přístupy k tzv. židovské otázce

   

14. Kdo přijal rozhodnutí vyvraždit Židy?

 Německá společnost byla ve třicátých letech 20. století prostoupena antisemitismem, rasismem a utopickou vizí lidstva kontrolovaného německou hegemonií, v hlubším smyslu pak necitelností k lidskému životu. Každý z těchto prvků byl příspěvkem ke způsobu, jakým nacistické Německo vedlo válku a naopak, každý z těchto prvků byl válkou posilován. Široké vrstvy společnosti přijímaly základní doktrínu, že by Židé měli zmizet.

O tom, jak dosáhnout tohoto „zmizení“ Židů neměli mnozí konkrétní představu, ale v žádném případě se zde nepočítalo s pražádnými lidskými ohledy.

  Myšlenka povzbuzovat Židy k vystěhování vedla v této atmosféře k politice deportací, později k politice brutálních deportací a nakonec k deportacím za účelem vyvraždění Židů. Není jasné, zda Hitler sám tento vývoj inicioval nebo pouze dovolil, aby k němu došlo – tedy zda jeho podřízení vyvíjeli svou vlastní aktivitu. Po napadení Sovětského svazu vyvraždily SS a další složky, včetně armády, stovky tisíc Židů; Hitler tehdy viděl, že jeho přání úplného vyhlazení Židů začíná nabývat reálných obrysů. Během příštího půl roku byly vyhotoveny plány na zbudování vyhlazovacích táborů a přistoupilo se k jejich zakládání. Původ myšlenky vyvraždit všechny Židy není zcela znám, několik pasáží v Hitlerově knize Mein Kampf však dovoluje předpokládat, že se Hitler touto myšlenkou zabýval již nejméně od dvacátých let. Podle způsobu fungování nacistické byrokracie se zdá, že rozkaz k vyvražďování Židů musel přijít od Hitlera, jeho provedení však bylo záležitostí mnoha desítek tisíc osob za přispění miliónů dalších.

 

 15.      Kde byla největší ghetta, kolik v nich bylo internováno Židů a kdy byla likvidována?

 Největší ghetto bylo ve Varšavě, v něm bylo drženo na 480 000 Židů. Varšavské ghetto bylo zlikvidováno v květnu 1943 poté, co z něj odjely v létě 1942 hromadné transporty do Treblinky po potlačení povstání v ghettu v lednu až dubnu téhož roku. V lodžském ghettu žilo v době největší koncentrace internovaných na 160 000 Židů. Toto ghetto bylo likvidováno postupně: první vlna deportací do Chelmna proběhla mezi lednem a květnem 1942, pak následovaly další deportace do Chelmna a dalších táborů. Vlastní likvidace ghetta se uskutečnila

1. září 1944. Ghetto ve Lvově, které tvořilo 150 000 Židů, bylo založeno v listopadu 1941; jeho několik tisíc posledních obyvatel bylo přemístěno v červnu 1943 poté, co byl zbytek deportován do táborů smrti v Belzecu a táboře Janowska.

V minském ghettu bylo vězněno na 100 000 původních obyvatel a lidí z okolních měst a vesnic. Toto ghetto bylo zlikvidováno 21. října 1943, když byla většina jeho obyvatel zastřelena nebo odvezena na smrt do Sobiboru. Ve Vilnu byla většina z 57 000 Židů, kteří původně toto ghetto obývali, zastřelena v nedalekých ponarských dolech. Bezprostředně po potlačení povstání ve vilenském ghettu bylo 23. září 1943 posláno posledních pár tisíc Židů do táborů v Estonsku. Ghetto v Bialystoku, ve kterém původně žilo 50 000 Židů, bylo zlikvidováno

16. dubna 1943 po pětidenním boji s židovským podzemím.

 

16.      Jaké byly v těchto ghettech podmínky?

 Během holocaustu se staly ghetty ve většině případů malé a nuzné oblasti ve městech, v nich byli Židé drženi a  většinou se z nich nikomu nepodařilo vymanit. Aby byla posílena izolace Židů a jejich oddělení od sousedů a okolního světa, bylo mnoho ghett obehnáno zdmi nebo ploty. Ghetta byla zamýšlena jako dočasná uzavřená kontrolní sběrná místa, kde mohl být využíván židovský pracovní potenciál, a to až do té doby, dokud by německá politická reprezentace nedala pokyn k jejich přemístění.

  Židé byli v ghettech drženi za hrozných podmínek. Nacisté jim nejprve zkonfiskovali všechna zavazadla a odepřeli jim přístup k věcem denní potřeby. Průvodním jevem bylo kritické přelidnění, nedostatek hygieny, extrémní hladomor a odepírání základních léků, které by byly mohly zabránit v mnoha ghettech rozšíření epidemií. Mimoto Židy oslabovaly drsné podmínky a dlouhé hodiny nucené práce. Na následky těchto podmínek zemřelo v největším z ghett, ve Varšavě, ještě před začátkem deportací do táborů smrti, přibližně

85 000 Židů (to je asi 20 % všech obyvatel ghetta). Obdobná úmrtnost byla i v ostatních ghettech. I když byly podmínky někde lepší, zůstávala ghetta „těsná jako hrob“, řečeno slovy jednoho z kronikářů vilenského ghetta, dr. Lazara Epsteina.

 

 17.      Jak se Židé vyrovnali s podmínkami v ghettech?

 Způsoby, jimiž se Židé v ghettech pokoušeli těmto podmínkám vzdorovat, byly buď legální nebo nelegální. Židovské rady zařizovaly bydlení, rozdělovaly jídlo a vykonávaly sociální péči, staraly se o děti, zajišťovaly pečovatelské a jiné služby, které mohly zabezpečit velmi skromné prostředky na hranicích možností. V některých ghettech byly vytvářeny samostatné organizace s velmi podobnou náplní činnosti. Politické strany a mládežnická hnutí tajně poskytovaly svým členům dodatečnou pomoc a morální podporu. Pomoci svým blízkým se pokoušeli přátelé i rodiny.

  Mnozí Židé v rozličných ghettech, ať už jako jednotlivci či jako členové organizovaných skupiny, se stali obětmi nacistické pasti: pokud se rozhodli podrobit nacistickým pravidlům, hrozilo, že předčasně zemřou hlady nebo na následky nemocí. Pokud se odhodlali tato pravidla nedodržovat, kupříkladu tím, že pašovali jídlo, zásoby nebo informace, čelili jisté smrti. V mnoha případech se tak Židé sami rozhodli se ve svém zápase o přežití postavit mimo zákon.

 

18.      Co to byly Einsatzgruppen a jaká byla jejich úloha při vraždění Židů?

 Termín „Einsatzgruppen“ znamená „pohotovostní jednotky“. SS zřídila tyto jednotky ještě před vstupem do Rakouska, Československa, Polska a Sovětského svazu. V Polsku bylo úkolem Einsatzgruppen terorizovat místní obyvatelstvo a zavraždit každého, koho SS považovala za nežádoucího. Jedny z nejhůře proslulých Einsatzgruppen se zformovaly před invazí do Sovětského svazu v červnu 1941. Jejich primárním úkolem bylo zničit vše, co nacisté považovali za ideologickou infrastrukturu Sovětského svazu: politické komisaře, členy komunistické strany a především Židy.

  Einsatzgruppen vstoupily do Sovětského svazu po boku německé armády. Kamkoli vstoupily, tam chladnokrevně shromažďovaly a střílely všechny Židy, které mohly nalézt. O své činnosti psaly podrobná hlášení, jejichž kopie stále existují. Podle svých vlastních, ovšem neúplných zpráv, zabily nejméně 900 000 Židů a u stovek tisíc dalších vražd asistovaly.

 

 19.      Které německé jednotky se vyvražďování Židů účastnily?

 Přibližně polovina z šesti milionů Židů zavražděných během holocaustu zmizela ve vyhlazovacích táborech vybudovaných SS. Asi čtvrtina obětí byla zastřelena jednotkami Einsatzgruppen a brigádami SS, policejními složkami, jednotkami a příslušníky německé armády a někdy také skupinami tak překvapivými, jako byly např. stavební čety či hudebníci. Celá srbská židovská komunita byla vyhlazena při společné operaci řádné německé armády a SS.

  Mnoho obětí zemřelo v koncentračních a pracovních táborech řízených SS nebo v ghettech. Ghetta byla obvykle zřizována civilní německou administrativou, mezi jejíž příslušníky patřili právníci, inženýři, lékaři a další úředníci. Na desítky tisíc Židů, kteří unikli z různých forem uvěznění, bylo pečlivě, jeden člověk po druhém, vyhledáno složkami německé armády. Němečtí průmyslníci uvrhli milióny osob do otrocké práce a míra úmrtnosti židovských pracovníků, kteří stáli na nejnižší příčce společenského žebříčku, byla obzvláště vysoká.

  Na každé úrovni byl dostatek jednotlivců, kteří se chtěli vyvražďování Židů účastnit.

 

20.      Co to byly plynové vozy? Kdy a kde byly použity?

 Plynové vozy byla nákladní auta určená k zadušení Židů a dalších osob. Nejprve byl kysličník uhelnatý, vznikající spalováním benzínu v motorech těchto vozů, zaveden do utěsněných komor. Tato metoda byla původně užívána jako součást programu „eutanázie“, v jehož rámci nacisté zabíjeli fyzicky a duševně handicapované Němce. Později, v září 1941, byli sovětští váleční zajatci zavražděni v Sachsenhausenu zavedením kouře do utěsněných komor samotného nákladního vozu. O dva měsíce později byly tyto mobilní plynové vozy převezeny do Sovětského svazu, kde je Einsatzgruppen použily k vyvražďování Židů. Když byl v prosinci 1941 založen vyhlazovací tábor v Chelmnu, byly zde tyto plynové vozy rovněž používány. Během nacistické nadvlády v Evropě byly plynové vozy použity k vyvraždění přibližně 700 000 osob.

 

 21.  Kdo postavil plynové komory? Jaký plyn byl použit k zabíjení Židů a kdo jej poskytl?

 Ve vyhlazovacích táborech, postavených v rámci Operace Reinhard v Belzecu, Sobiboru a v Treblince, byl prvním plynem použitým k vraždění lidí kysličník uhelnatý získávaný z benzínových motorů nebo uvolňovaný z tlakových lahví, obsahujících kysličník uhelnatý. Experimenty s používáním cyklónu B, formy kyanovodíku neboli kyseliny kyanovodíkové, začaly v Osvětimi v září 1941. Tablety uvolňující plyn byly dodávány DEGESCHem (německá společnost vyrábějící pesticidy ), kontrolovanou společností I. G. Farben. Plynové tablety dodávaly také Tesch a Stebenow Co. z Hamburku. Zdokonalené plynové komory a výkonná krematoria v Osvětimi–Birkenau byla postavena německou společností J. A. Topf und Söhne z Erfurtu.

 

22.  Jaký byl první koncentrační tábor? Kdy začal plnit svou funkci, jaký byl jeho účel a kdo byl jeho velitel?

 První koncentrační tábor byl založen 23. března 1933 v Dachau, pouhé dva měsíce poté, co se Hitler stal říšským kancléřem. Jeho účelem bylo šířit strach mezi obyvatelstvem a tábor se zanedlouho stal účinným nástrojem pro umlčení a zlomení opozice nacistického režimu. Dachau se stalo cvičným místem SS, jeho prvním velitelem byl Theodor Ericke. Jak se rozšiřoval systém táborů, byly mnohé Erickeho brutální skutky následovány i v ostatních táborech.

 

23.  Jaký byl první vyhlazovací tábor? Kdy byl založen? Kdo byl jeho velitelem? Kdy v něm byli zavražděni první Židé?

 Prvním táborem postaveným za účelem co nejefektivnějšího vyhlazování vězňů byl tábor Chelmno (Kulmhof) v Polsku. Do provozu byl uveden 8. prosince 1941 poté, co do něj byli převezeni Židé z okolních oblastí. Nejprve byly k vraždám používány plynové vozy. Nakonec zde bylo zavražděno okolo 320 000 osob, většinou Židů. Do března 1942 velel táboru Hauptsturmführer Herbert Lange, poté jej vystřídal Hauptsturmführer Hans Bothmann. 17. ledna 1945 nacisté tábor opustili.

V září 1941, několik měsíců před začátkem vyhlazování v Chelmnu, bylo asi 600 sovětských válečných zajatců a dalších 250 vězňů zabito v Osvětimi cyklónem B. Avšak Osvětim až do jara 1942 funkci vyhlazovacího tábora neplnila, plynové komory byly vybudovány v nedalekém Birkenau (Březince) až později.

 

 24.  Jakou úlohu plnily ve vyvražďování Židů Němcům podřízené vlády?

Bylo pravidlo, že čím měl stát větší nezávislost, tím větší byla šance Židů na přežití. A naopak, Židé ze zemí, které byly pod přímou nebo téměř přímou nadvládou Německa (Sovětský svaz, Polsko, Srbsko, Nizozemí), měli ty nejmenší šance přežít. Dokud Itálie zůstávala plnoprávným spojencem Německa (tj. do září 1943), Židů se zde nejenom nikdo nedotknul, ale v Itálií okupovaných oblastech byli navíc chráněni. Rumuni vraždili Židy na hranicích svého území, ale odmítali přemístit Židy ze svého území do Německa; situace v Bulharsku byla podobná. Maďarská vláda odmítala nátlak nacistů na deportaci maďarských Židů až do chvíle, kdy bylo Maďarsko v březnu 1944 Německem okupováno. Nicméně během následných deportací sehrály maďarské ozbrojené síly stěžejní roli. Loutkové státy buď své Židy brutálně vraždily (Chorvatsko) nebo je přenechaly Němcům (Slovensko). Jen zdánlivě svrchovaná vichistická Francie spolupracovala na deportacích nefrancouzských Židů, ale Židy s francouzským občanstvím chránila. Dánští Židé žili v bezpečí tak dlouho, dokud byla dodržována dánská nezávislost; poté, co Němci začali tuto nezávislost narušovat, byli zachráněni urychleným převezením do Švédska.

   

25.  Jakou roli hráli ve vyvražďování Židů neněmečtí civilisté?

 Bez aktivní účasti velkého počtu neněmeckých civilistů by během holocaustu bylo bývalo zavražděno mnohem méně Židů. Na druhou stranu kdyby se jiní jednotlivci z řad neněmeckých civilistů nebránili spolupráci s Němci, popř. kdyby neprováděli obstrukce, počet mrtvých by mohl být ještě mnohem větší.

 Mezi aktivními přisluhovači byly Němci řízené skupiny Ukrajinců, Litevců a Lotyšů; ti povraždili desítky tisíc Židů. Židy však vraždily i některé polské partyzánské oddíly, a to přesto, že samy bojovaly proti nacistům. Židé, kteří se pokusili utéci nebo se skrýt, obyvatelstvo často předávalo do rukou úřadů. Tito lidé za své skutky očekávali odměnu, chtěli získat židovský majetek nebo prostě jen dávali průchod své zášti. Nacisté nutili Židy nosit zvláštní označení i proto, že se domnívali, že toto označení přiměje ostatní obyvatele, aby se Židům vyhýbali.

 Nežidé však také zachránili desítky tisíc Židů. Tito zachránci získávají čestný titul „Spravedliví mezi národy“. V zemích jako Bulharsko a Francie veřejné mínění ovlivnilo příslušné výkonné orgány natolik, že zachránily mnoho židovských životů.

   

26.  Jak se nacisté snažili skrýt svá zvěrstva?

Základním způsobem, jak zahladit stopy po vyvražďování Židů, bylo používání eufemismů v početných dokumentech, například „zvláštní zacházení“ pro vraždu a „evakuace“ pro deportaci. Rovněž termín „konečné řešení“ je kódovým označením vyhlazovací politiky. Účastníci vražedných operací byli zavázáni mlčenlivostí. Když byli Židé připravováni na deportace, bylo jim řečeno mnoho lží. Zpravidla se dozvídali, že jedou na nějaké „lepší místo“, kde budou nuceni pracovat, ale kde budou moci žít. V červnu 1942 začala speciální operace „Akce 1005“, jejímž cílem bylo zničit evidenci vražd. Pod velením SS Standartenführera Paula Blobela dohlížela zvláštní jednotka, nazvaná Sonderkommando 1005, na spalování těl obětí ve vyhlazovacích táborech. Od června 1943 se tato jednotka pokoušela zničit stopy po masových hrobech na okupovaných územích Sovětského svazu zpopelněním těl na ohromných hranicích. Ačkoli se jim všechny stopy nepodařilo zahladit, vedlo toto zmatení a zničení stop k tomu, že bylo následně mnohem obtížnější určit přesnější detaily a statistickou velikost spáchaných zločinů.

  

27. Kdy se svět dozvěděl o holocaustu? Jak tato informace vešla ve známost?

Měli bychom činit rozdíl mezi zprávami o jednotlivých případech hromadného vraždění a zprávami o genocidě. Informace o masových vraždách Židů se dostaly do svobodného světa brzy po jejich zahájení na území Sovětského svazu v červnu 1941, postupem času pak počet těchto zpráv vzrůstal. První údaje zahrnující zprávy německé policie získala britská výzvědná služba; místní očití svědci a uprchlí Židé podávali zprávy podzemním organizacím, sovětům nebo neutrálním zdrojům; neutrálním zdrojům byla předávána rovněž svědectví maďarských vojáků, kteří doprovázeli transporty Židů do vyhlazovacích táborů. Během roku 1942 se tak ke spojencům a představitelům neutrálních zemí dostaly z různých zdrojů zprávy o nacistickém plánu vyvraždění všech Židů, včetně podrobností a způsobu provedení, počtů Židů určených k likvidaci a místa vražd. Mezi tyto zprávy patří i ty, které například podávala v květnu 1942 podzemní Židovská socialistická strana (Bund) ve Varšavském ghettu; zpráva z dubna téhož roku přenesená telegrafem Gerharda Riegnera ze Švýcarska; zpráva očitých svědků přenesená kurýrem polského podzemí Janem Karským v listopadu 1942 a zpráva 69 polských Židů, kteří se dostali do Palestiny v souvislosti s výměnou civilních zajatců mezi Německem a Velkou Británií rovněž v listopadu téhož roku.

17. prosince 1942, vydali spojenci prohlášení odsuzující „vyhlazování“ Židů v Evropě a slibující soud nad zločinci. Přesto však zůstává nejasné, do jaké míry spojenci a představitelé neutrálních zemí pochopili celkovou závažnost těchto informací. Šok velitelů spojeneckých jednotek z toho, co v osvobozených táborech spatřili, svědčí spíše o podcenění dostupných informací.

  

28. Co dělali během války američtí Židé, aby pomohli Židům v Evropě?

 Americké židovstvo muselo během války reagovat na pro ně ztěží uvěřitelné zprávy o vraždění evropských Židů; a to v čase, kdy etnické zvýhodňování bylo v americké společnosti nepřípustné a kdy byl antisemitismus ve Spojených státech zřetelně na vzestupu. Přesto američtí Židé urychlili zásilky finanční a materiální pomoci směřující do okupované Evropy, především prostřednictvím humanitárních organizací jako byla např. American Jewish Joint Distribution Committee. Na Madison Square Garden a podobných místech organizovali masová shromáždění, kde vraždění odsuzovali a vyzývali spojence k zásahu. Představitelé amerických Židů tlačili na představitele vlády, včetně prezidenta, aby pomohli evropským Židům, a připravovali návrhy záchranných akcí, např. tu, kterou na Bermudské konferenci na jaře 1943 společně předložilo osm amerických židovských organizací. Záchranné operace v konečné fázi provedené vládou, kupříkladu prostřednictvím War Refugee Board v roce 1944, byly široce dotovány americkými Židy. Přesto však američtí Židé nebyli schopni překlenout vzájemné, z organizačních i ideologických příčin plynoucí rozdíly a neshody. Tak se stalo, že společné požadavky a prosby předkládali pouze zřídka a vláda neprojevovala k záchraně evropských Židů přílišné odhodlání..

 

 29. Proč spojenci nebombardovali Osvětim?

První podrobnou informaci o Osvětimi dostali spojenci v červnu 1944 ve zprávě dvou uprchlíků z tohoto tábora, doručenou židovskými podzemními aktivisty ze Slovenska (jedná se o Rudolfa Vrbu, jehož příběh je popsán v knize Utekl jsem z Osvětimi, viz seznam literatury, pozn. překl.). Tato informace obsahovala i požadavek, aby spojenci bombardovali tábor, stejně tak jako železniční tratě vedoucí do Osvětimi z Maďarska, odkud byli tehdy Židé právě deportováni. V tomto čase již spojenci ovládli nebe, letecké základny v Itálii umožňovaly spojeneckým silám dosáhnout Západu a části Polska. Od jara do podzimu 1944 podnikli spojenci nad táborem několik průzkumných letů, během nichž fotografovali průmyslové závody stojící pár kilometrů od tábora. Koncem léta pak tyto závody bombardovali.

 Spojenci zdůvodňovali své rozhodnutí nebombardovat tábor několika argumenty. Uváděli, že zasáhnout tábor bylo technicky nemožné. Skutečnost, že bombardovali jiné cíle, které byly od tábora velmi blízko, poukazuje na to, že to nebyla pravda. Argumentovali také tím, že případné bombardování by vražedné operace nezpomalilo a mohlo by odklonit bojové síly z rozhodujících bitev a ohrozit letce. Tvrdili, že jediný způsob, jak zachránit Židy, je vyhrát válku. Jejich hlavními argumenty byly „záchrana skrze vítězství“ a „nerozmělnění válečného náporu“. Zda-li by bombardování táborů smrti bylo úspěšné či nikoli, zůstává otevřenou otázkou. Ale je zřejmé, že spojenci nesoustředili stejnou energii a odhodlání na záchranu Židů, jakou upřeli nacisté na jejich vyvraždění.

 

30. Co to byly Judenräte (judenraty, židovské rady)?

V každé ovládnuté zemi Němci ustanovili ústřední židovskou organizaci, obecně známou jako Judenrat (židovská rada) nebo Altestenrat (rada starších). Také mnozí spojenci Německa, například Slovensko, ustanovili podobné instituce. Cílem zakládání těchto rad bylo vytvořit nástroj, který by Židy kontroloval, izoloval od okolního světa a vnucoval jim různá úřední nařízení. Nacistické úřady se snažily namířit tyto instituce proti významným předválečným židovským představitelům a dalším uznávaným osobnostem. Rady byly chyceny do kleští mezi přáním uspokojit potřeby Židů a přísnými nařízeními úřadů.

 Židovské rady se pokusily různými strategiemi pomoci Židům ve svých zemích, od aktivní podpory ilegálních skupin a ozbrojeného odporu až k téměř naprosté kolaboraci s úřady při uskutečňování jejich plánů v naději, že zabrání horšímu, než se již událo. V některých oblastech Židé tyto rady uznávali – jako příklad lze uvést radu

v kovonském ghettu (Kovno), kterou řídil Dr. Elchanan Elkes – zatímco jinde Židé tyto rady trpěli se zlostí, popřípadě s nenávistí, tak tomu bylo např. v ghettu v Lodži, kde Judenratu předsedal Mordechaj Chaim Rumkowski. Ale bez ohledu na zvolenou strategii to byly nakonec německé úřady, které kontrolovaly situaci a určovaly osud židovských komunit.

   

31. Jak se jmenovali někteří nejznámější židovští představitelé v období holocaustu a čeho se jim podařilo dosáhnout?

 Mordechaj Chaim Rumkowski – Předseda Judenratu v lodžském ghettu v rozmezí let 1939–1944. Byl autoritářským vůdcem, který razil politiku „osvobození skrze práci“. Díky ní měl pokud možno co největší počet Židů pracovat v továrnách pro Němce a tak si zajistit přežití. Na konci června 1944 zbylo z původních

204 000 Židů pouze 65 000, ti pak byli odvezeni do Osvětimi.

 Rabi Leo Baeck a Dr. Otto Hirsch – představitelé německých Židů v období nacismu. Jejich vedení pomohlo sjednotit německé Židy a navzdory útokům režimu je po mnoho let podporovat. Baeck a Hirsch se vzdali příležitosti emigrovat a rozhodli se setrvat se svou komunitou. Hirsch za to v roce 1941 zaplatil životem, Baeckovi se podařilo přežít koncentrační tábor Terezín.

 Mordechaj Anielewicz – varšavský představitel sionistické mládežnické organizace Ha-šomer ha-cair (Mladý strážce – pozn. překl.), vůdce podzemní organizace v ghettu. Velel povstání varšavského ghetta, padl 8. května 1943.

 Tuvia Bielski – židovský partizánský předák operující v lesích Běloruska. Bielski založil „rodinný tábor“ pro Židy, kterým se podařilo před Němci uniknout. Nehledě na obtíže spojené s ochranou tak velké skupiny civilistů všech věkových skupin a útisku ze strany sovětských partyzánů, kteří naléhali na rozpuštění tábora, tvrdohlavě pokračoval v jeho ochraně. Jeho skupina čítala nejvíce 1 200 osob, mnozí z nich přežili.

 Emmanuel Ringelblum – polský židovský historik a sociální pracovník ve varšavském ghettu. Vytvořil ilegální archív s krycím označením Oneg šabat (Radost/Potěšení ze šabatu – pozn. překl.), přispívali do něj mnozí lidé, jejichž cílem bylo zaznamenat události, které se staly nejenom ve Varšavě. Sám byl zavražděn v roce 1944, ale mnohé z jeho archívu bylo po válce z trosek Varšavy zachráněno.

 Reszo Rudolf (Israel) Kasztner – maďarský sionistický aktivista. Aby dosáhl zastavení deportací do Osvětimi, vyjednával v roce 1944 s Adolfem Eichmannem a jeho spolupracovníky. Chtěl vymoci usnadnění odletu Židů z nacistického území a později odevzdání koncentračních táborů spojencům bez dalšího násilí na vězních. Jako součást vyjednávání nacisté umožnili, aby jeden vlak čítající 1 684 maďarských Židů dorazil do Švýcarska. Kasztner byl později obžalován ze spolupráce s nacisty. Roku 1957 byl zavražděn v Tel Avivu, dodnes je kontroverzní postavou.

 Robert Gamzon – představitel francouzských židovských skautů. Během německé okupace se stal velitelem podzemní organizace, organizoval zakládání dětských domovů, mnoho mladistvých propašoval do bezpečí neutrálních zemí nebo je ukryl u francouzských sedláků. V letech 1943–44 velel četným útoků proti Němcům.

  

32. Jak Židé vzdorovali nacistickým vražedným útokům?

Reakce Židů na vyvražďovací úmysly nacistů a na jejich úsilí zbavit Židy lidskosti a veškeré lidské důstojnosti nabývala mnoha podob. Židé na úrovni jednotlivců, rodin nebo komunit se tváří v tvář nacistické mašinérii vraždění pokoušeli vzájemně fyzicky i emocionálně podporovat. Židovské rady (judenraty) a různé sankciované a podzemní komunity v mnoha ghettech činily vše možné, aby mohly distribuovat jídlo, léky, a další nezbytné věci, které by lidem umožnily přežít. Na mnoha místech organizovaly kulturní, vzdělávací a náboženské aktivity, ty vyjadřovaly stále živoucí duch obyvatel ghetta. V některých lokalitách byl důraz kladený na přežití pod nacisty výraznější, jinde méně. Židé se také pokoušeli, ať už v organizované podobě nebo na vlastní pěst, falšovat doklady. Podle nich pak byli identifikováni jako nežidé, to jim umožnilo se skrýt nebo dokonce překročit mezistátní hranice.

V očekávání vyvražďování začali Židé zakládat na mnoha místech podzemní ozbrojené organizace. Ve více než sto ghettech se Židé připravovali na ozbrojený odpor proti nacistům, ať už ve vězení samotného ghetta nebo za pomoci zapojení partyzánů z okolních lesů, bažin nebo hor. Ne každý plánovaný ozbrojený odpor se nakonec uskutečnil. Nejdéle trvající ozbrojené povstání trvalo tři týdny na jaře 1943 ve varšavském ghettu. Další ozbrojené akce proběhly v Bialystoku, Czestochowé, Krakově, abychom zmínili alespoň několik z největších ghett. Židé z Vilna, Kovna a Minsku, stejně tak jako z mnoha menších ghett, utíkali a přidávali se k protinacistickému partizánskému odboji. Do oblastí, kde působily partizánské oddíly, prchali nejenom muži a ženy přiměřeného věku, v touze zůstat naživu utíkali i starší lidé a děti. Vzhledem k těmto podmínkám, hladu, nemocím, často nepřátelsky naladěnému místnímu obyvatelstvu, nacistickému pátrání, a skutečnosti, že partyzáni nejednou pohrdali stejně tak nacisty jako i Židy, nepřekvapuje, že v lese u Parczewa se osvobození dočkalo pouze 4 % Židů, kterým se podařilo uniknout. Přesto však židovští velitelé partyzánských oddílů dělali vše co mohli i pro ty, kteří nemohli bojovat. Příkladem je zakládání tzv. rodinných táborů.

Nehledě na nesrovnatelně krutější režim se o ozbrojené povstání pokoušeli také Židé v některých nacistických táborech. Židovští vězni, v některých případech i za účasti jiných vězňů, povstali proti utlačovatelům i ve třech

z vyhlazovacích táborů: Treblince, Sobiboru a Osvětimi–Birkenau. O odboj se rovněž pokoušeli Židé v jiných nacistických táborech, mezi jinými i v Jankowske nedaleko Lvova a Minsku Masowieckém blízko Varšavy. Židé prchali z mnoha táborů, včetně Osvětimi–Birkenau. Dva útěky na jaře roku 1944 přinesly první detailní zprávu, která informovala západní svět o smrtících zařízeních v Birkenau.

  

33. Kdo to jsou „Spravedliví mezi národy“?

Izraelské právo tak označuje ty jedince nežidovského původu, kteří riskovali své životy, aby během holocaustu zachránili Židy před nacisty a jejich spolupracovníky.

 

34. Kdo tento titul uděluje a proč?

Titul uděluje Komise pro rozpoznávání spravedlivých, které předsedá Izraelský nejvyšší soud. Ta byla ustanovena v roce 1962, aby rozhodovala, komu může být tento titul udělen.

  

35. Jaká jsou kritéria pro udělení titulu?

Některá z kritérií jsou tato:

1. Dotyčný se pokusil zachránit Žida nebo Židy (bez ohledu na to, zda-li byl tento pokus úspěšný nebo ne).

2. Zachránce riskoval svůj život a bezpečí.

3. Záchrana se týkala nejméně jedné židovské zachráněné osoby.

4. Zachránce nepožadoval peněžní kompenzaci záchranné operace.

5. Existuje důkaz ve formě svědectví obou stran – principiálně od strany zachráněné – anebo nezpochybnitelná dokumentace.

6. Osoby rozpoznané jako „Spravedliví“ jsou odměněni medailí a diplomem (v některých případech posmrtně) a jejich jméno je zvěčněno v Sadu spravedlivých v Jad Vašem.

  

36. V jaké situaci byli Židé v Německu a v Polsku po osvobození? Jak začala jejich rehabilitace?

Německo – Bezprostředně po osvobození žilo v západní části obsazeného Německa 50 000 - 70 000 Židů. V prvních poválečných týdnech byly v této oblasti vybudovány stovky táborů pro lidi, kteří se nechtěli vrátit do zemí svého bydliště. Mezi nimi bylo mnoho Židů.

 V srpnu 1945 referoval Harrisonův výbor (zřízený prezidentem Trumanem za účelem zjištění stavu neumístěných osob) americké armádě o zoufalých podmínkách Židů v repatriačních táborech. Výsledkem zprávy bylo vybudování zdokonalených táborů pro Židy v americké zóně a o nějaký čas později také v britské zóně. Sověti ve své zóně trvale odmítali zacházet se Židy jako se zvláštní skupinou a žádné speciální tábory pro ně nevybudovali.

 Počet obyvatel repatriačních táborů v Německu, Rakousku a také v jižní Itálii se rozrůstala, především proto, že stále přijížděli Židé z východní Evropy. Na konci roku 1946, jako výsledek masivního příjezdu Židů z Polska (následkem pogromu v Kielcích), žilo v britské okupační zóně 15 000 Židů, dále 140 000 v americké okupační zóně (převážně v Bavorsku), a 1 500 Židů ve francouzské zóně. Ve všech dohromady bylo stále v provozu na 700 repatriačních táborů; mezi nejznámější patří Landsberg, Pocking, Feldafing a Bergen–Belsen. Nehledě na četné problémy těch, kteří přežili, zavládl v těchto táborech intenzivní a aktivní život, byl zde vytvořen vzdělávací a zaměstnanecký systém, podporovány kulturní i novinářské aktivity a dokonce i politický život. Do roku 1950 Židé tyto tábory postupně opustili. Většina emigrovala do Izraele, jiní do Spojených států, Kanady, Austrálie a dalších oblastí, někteří zůstali v Německu.

 Polsko – Válku přežilo kolem 300 000 polských Židů; 25 000 jich přežilo v Polsku, 30 000 se jich vrátilo

z pracovních táborů a zbytek byl repatriován ze Sovětského svazu. Zničení židovského života, bídná ekonomická situace a erupce antisemitismu během pogromu v Kielcích v červnu 1946 způsobilo, že mnoho polských Židů opustilo zemi, většinou přes střední Evropu. Po roce 1946 se rozhodlo v Polsku zůstat pouze 50 000 Židů.

 Pod záštitou Ústředního výboru polských Židů byl v Polsku učiněn pokus o vzkříšení různých aspektů židovského života. Většinou se výbor pokusil o přesídlení Židů do oblastí bývalých německých zemí, které Polsko na západě anektovalo. 

 

WWW stránky: antisemitismus a holocaust

http://www.holocaust.cz

http://www.jewishmuseum.cz   (stránky Židovského muzea v Praze)

http://www.terezinstudies.cz   (stránky Institutu Terezínské iniciativy)

http://www.siscr.cz/terezin (stránky Památníku Terezín)

 http://www.yad-vashem.org.il  (stránky památníku Jad Vašem v Izraeli)

http://www.holocaust.about.com   (vše o holocaustu: fakta, literatura, odkazy, fotografie atd.)

http://www.wiesenthal.com   (stánky Centra Simona Wiesenthala v Los Angeles)

http://www.ushmm.com    (stránky United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu)

http://www.us-israel.org/jsource/holo.html

http://catalog.socialstudies.com/c/@ZCR3LRdNHCYhs/Pages.html

http://www.remember.org/guide/index.html   

http://www.terezinmusic.org/     

http://www.holocaust-history.org/     

http://www.holocaust-trc.org/     

http://library.thinkquest.org/12663/

http://www.nizkor.org      

http://www.annefrank.nl   (muzeum Anny Frankové)        

http://www.oup.co.uk/jnls/list/holgen     (časopis Holocaust and Genocide Studies)

http://www.adl.org      

http://www.uni-duisburg.de/FB1/JStudien/judaica.htm   (stránka univerzity Duisburg: Židovská studia)

 

 

 

© 2004 - 2008 Židovské muzeum v Praze