Friedl
Dicker-Brandeisová se od počátku svého terezínského pobytu věnovala
hodinám kreslení organizovaných v rámci výuky dětí v ghettu. Velmi originálním
způsobem, který byl založen na jejích zkušenostech ze studií na výmarském
Bauhausu, vedla Friedl děti k práci s barvou a světlem, rozvíjela jejich
cit pro tvar a kompozici, uplatňovala metodu rytmických cvičení, která
byla založena na převedení sluchových vjemů do podoby kresebného, graficky
zjednodušeného záznamu.
Děti své kresby podepisovaly a zaznamenávaly
na ně číslo pokoje, skupiny, do které patřily, a číslo hodiny. Friedl
pak s kresbami dále pracovala, třídila je, zabývala se jimi po teoretické
stránce.
Aby vůbec hodiny mohly probíhat, bylo
třeba zajistit nejen kvalitní koncepci výuky, ale i dostatek materiálu.
Friedl se neúnavně věnovala shánění papíru a barev, i když to v podmínkách
ghetta nebylo jednoduché. Kreslilo se na sebemenší útržek, často se
užívaly i staré formuláře. Nedostatek nutil malé tvůrce spokojit se
s málem. To vedlo mnohdy k dokonale úspornému řešení kreseb a koláží,
které ve svém výsledném účinku působí úžasnou silou výrazu, k němuž
byla především pozornost dětí obrácena.
Friedl byla z Terezína deportována do
Osvětimi jedním z tzv. likvidačních transportů, které byly z Terezína
v rychlém sledu vypravovány na podzim roku 1944. Odjela sama, bez svého
muže a nikdy se už z Osvětimi nevrátila, tak jako většina dětí, které
odjely v téže době. Od té chvíle se už asi v Terezíně kreslilo jen velmi
málo. Zůstaly jen dva kufry s více než čtyřmi tisíci dětských kreseb,
které Friedl Dicker-Brandeisová nechala v Terezíně.