Maria Kodama de Borges, Borgesův Golem

Leo Pavlát, Golem

Abraham Skorka, Bůh, člověk a golem. Golemovské aspekty lidské bytosti

Efraim K. Sidon, Pražský Golem

Zdeněk Neubauer, Legenda o Golemovi

Vladimír Sadek, Rabi Löw a tradice o Golemovi

Ladislava Hájková, Golem v české literatuře

Arno Pařík, Golem v českém umění aneb problémy figurace

Blažena Urgošíková, Golemovský mytus v kinematografii

Pavel Šmok, Golem a balet

Objednat publikaci

Maria Kodama de Borges, Borgesův Golem

Jorge Luis Borges byl se světem bible seznamován již od malička svoji babičkou Fany Haslamovou. K bližšímu seznámení se židovskou mystikou a Golemem ho ovšem přivedla až fascinace dílem Gustava Meyrinka, jehož životopis napsal pro buenosaireský žurnal El Hogar. Jeho zájem o kabalu vyústil ve studiu děl Martina Bubera, Gershoma Scholema a dalších. Vliv kabaly je pak zjevný v celém Borgesově díle.

V básni Golem (1958), vede užití tajného božího jména při tvorbě Golema jen k otázkám, pochybnostem a úzkosti. V povídce Alef je první písmeno hebrejské abecedy použito jako vize malé duhové koule, schopné obsáhnout celý vesmír. Spojení buddhistické filozofie s představou Golema se objevilo v povídce Kruhové zříceniny (1944).

Borges si často hraje s myšlenkou moci slov. Vytváří představu paralelního světa, kde je naše existence sněna nebo zapisována (báseň Kompas, 1964). Vliv „literalismu“ kabaly a gnostických a rozekruciánských textu lze snad nejsilněji vycítit v povídce Babylonská knihovna (1941), ve které je zhmotněna představa ohromné knihovny, zahrnující v sobě všechny kombinace písmen, tedy i mocného Božího Jména. Síla slova v kombinaci s alchymií se objevuje i v povídce Paracelsova růže (1983). Slova však pro Borgese nejsou jen mocí, kterou se snaží lidstvo zneužít, mohou je i zachránit. Podobně jako v povídce O spáse uměním (1984), ve které se šintoistická božstva nakonec rozhodnout nezničit lidstvo jen díky kráse sedmnácti slabik haiku.

Leo Pavlát, Golem
Předobrazem všech golemů je Adam. Zatímco ale Bůh dokázal člověku vtisknou díl své tvůrčí síly, řeč a svobodnou vůli, udělal z něho svého partnera. Člověk tyto vlastnosti golemovi předat nedokázal.

Talmudští učenci hledají v Toře tajemství stvoření a skryté boží soudy. V traktátu Sanhedrin se píše: „Když zbožní chtěli, mohli stvořit svět“. A prostředkem tohoto stvoření bylo Slovo. Tento výklad se stal ústředním motivem jedné části židovské mystiky. Základním dílem tohoto proudu je Sefer jecira (Kniha utváření). Podle této knihy jsou písmena hebrejské abecedy ve smyslu materiálním i energické a jejich kombinace umožňuje stvořit svět v celé jeho rozmanitosti. Odtud také pochází idea golema jako umělé bytosti stvořené člověkem. Právě v komentářích k tomuto dílu se v 12.-13. století objevují první návody na stvoření Golema (Sodej razaja Eleasara z Wormsu, návody severofrancouzské kabalistické sekty Cherubíni). Naopak, jako cestu k extatické vizi, která je součástí mystické kompletace popisuje tvorbu golema zaragozský rabín Abraham Abulafia. Zmínka o tvoření čehosi hmotného byla pro něj totiž nepřijatelná. Tvoření hmotného golema tedy spíše navazovalo na německou chasidskou tradici. Ovšem takový hmotný golem měl svá omezení. Nemohl mluvit, rozmnožovat se a byla mu upřena i řada dalších atributů, kterými Bůh obdařil člověka. Nedokáže se rozhodovat, neumí rozeznat dobro a zlo.

Nejvýznamnější golemy zrodilo 16. a 17. století, byla to zároveň doba kdy o stvoření umělých bytostí usilovali i křesťanští alchymisté (Paracelsus). Prvním z nich byl chelmský golem, vytvořený Eliajahu Baal Šemem, ten zformoval bytost z hlíny a oživil ji zavěšením amuletu s nápisem emet-pravda. V dnešní době je ovšem mnohem známější druhý z nich, Golem pražského rabína Löwa, který je opředen i množstvím další legendární látky. Löw sám tvorbu Golema přímo ve svém díle nezmiňuje, ale při popisu světa Boží kauzality, který je nadřazen světu přírodních zákonů, připouští operace s Božím jménem, které by mohly vést i k jeho stvoření. V úplně jiném smyslu, jako o člověku, který je protikladem učence, o něm mluví ve svém komentáři k Pirkej avot. Jako nevychovaný a neinteligentní nemotora se nakonec dostal i do pražských legend.

Na svou skutečnou cestu za slávou se Golem vydal až v první polovině 19. století. Ve 40. letech se objevil ve sbírkách židovských legend a pověstí a z nich pak čerpali čeští i němečtí učenci a Golemovi vydobyli celosvětovou proslulost. Na počátku 20. století Judl Rosenberg „nalezl“ spis Niflaot Maharal, haGolem mi Prag, jenž měl pocházet ze 16. století. Golem je v něm zobrazen jako obránce ghetta před křivým obviněním z rituální vraždy. Právě díky tomuto, ve své době aktuálnímu, motivu badatelé soudí, že se jedná o podvrh.
Golem dnes žije svým vlastním životem. Jako mocná metafora přitahuje umělce i vědce z celého světa. Ti mu dávají novou, na starých židovských vzorech nezávislou, podobu.

Abraham Skorka, Bůh, člověk a golem. Golemovské aspekty lidské bytosti
Mnohoznačnost slova golem v hebrejštině už byla mnohokrát analyzována. Nejvíce pozornosti bylo věnováno jeho dvou interpretacím. Jednak je golem chápán jako umělý antropoid, za druhé pak jako osoba, která má v určitém smyslu nevyvážené chování. Tato druhá interpretace byla nakonec převzata i do jidiš, kde se slovo golem stalo synonymem pro hloupého, nešikovného nebo neotesaného (bezohledného) člověka. Tento druhý výklad je podpořen a konkretizován v komentářích k Mišně, konkrétně k traktátu Pirkej avot. Golem je v nich chápan jako člověk, který může nabýt intelektuálních schopností, chybí mu ovšem morální kvality. Ideálem lidské moudrosti je tedy dosažení rovnováhy mezi učeností a schopností rozpoznávat a konat dobro.

Tento výklad otevírá možnost psychologické interpretace golemovského fenoménu. To je zvláště důležité po brutalitách, které během Druhé světové války napáchal jeden z nejvzdělanějších evropských národů se souhlasem velké části svých intelektuálu.
Adam byl při tvoření golemem, hmotou, která má možnost získat určité schopnosti. Ty mu mohou pomoci v dosažení moudrosti nebo z něj udělat hroznou ničivou bytost. A to samé platí i o člověku. Stvoření tedy nebylo dokončeno šestým dnem, ale neustále pokračuje. Člověk, díky své svobodné vůli a schopnosti rozpoznat a konat dobro, na neustálém tvoření s bohem participuje. Spravedlnost a víra tak umožňuje člověku překročit jeho golemovskou fázi a vyjít vstříc svému dotvoření.

Efraim K. Sidon, Pražský Golem
Tvoření golemů je popsáno již v Toře, i když trochu problematicky, když Abraham a Sara při svém odchodu z Charan vzali svůj majetek a „duši, kterou udělali“. Talmud popisuje stvoření golema jako telete i jako člověka, zároveň se ovšem snaží najít odpověď na otázku, proč člověk nemůže tvořit tak dokonale jako sám Stvořitel. Rozdíl je pouze v lidském hříchu. Nežijeme totiž ve světě, jaký by mohl být a bude po příchodu mesiáše, ale ve světě zkaženém hříchem. Člověk tedy nemůže stvořit dokonalou umělou bytost.

Tvoření takových umělých bytostí není v židovské tradici chápáno jako zakázané a nemožné. Člověk podle ní může tvořit slovem, protože je v tomto světě podobou a otiskem boha, který tak činí. Na druhou stranu si ale klade otázku, zda by člověk opravdu měl tvořit takové umělé bytosti (tradice o rabi ben Sirovi). A tato otázka, tváří v tvář genovému inženýrství, je dnes znovu aktuální. I spravedlivým hřích svázal ruce natolik, že mohli stvořit jen nedokonalé golemy. Co by pak mohli stvořit genoví inženýři?

Zdeněk Neubauer, Legenda o Golemovi
Původně byl motiv Golema chápán jako vyprávění o nebezpečí, plynoucí z chopení se Stvořitelova díla člověkem, jenž by tak chtěl Boha nahradit. Mýtus o Golemovi byl zprvu pokládán za varování před důsledky vědy, která předstírá, že je racionální, a přitom užívá magických, ‚netransparentních‘ prostředků a postupů, o nichž sice bylo zjištěno, jak fungují, nikoliv však, co znamenají. Podle takového výkladu nás pověst o Golemovi upozorňuje na neprůhlednost vědeckých předpokladů.

Dle současného chápání vyjadřuje tato pověst strach člověka před vlastními výtvory. Připomíná nám však spíše nedozírnost důsledků naší racionality, jejichž předpoklady však považujeme za srozumitelné a spolehlivé. Ukázalo se, že věda není magií, která racionalitu pouze předstírá, nýbrž že její racionalita je sama magická. Je to racionalita zcela jiná, než ona tradiční, opřená o bezprostřední rozumový názor. Je to racionalita kabalistická, opírající se o text – spoléhající na to, že „co je psáno, to je dáno“ – jasně a zřetelně, černé na bílém! Je to racionalita kabaly a celá se pohybuje v rámci biblické spirituality. Také Golem naleží ke kabale.
Golem zosobňuje povahu moderní vědy. A dokonce vzniká v době, kdy věda zásadně mění svůj pohled na svět. Analogické vnímání je nahrazeno postupy racionalismu. Golem zároveň propojuje mytický svět se světem vědy. Jako Slovem oživená hlína je součástí mytické pražské trojice do niž kromě něj patří Bambino di Praga, druhý Adam, tělem učiněné Boží Slovo a prostředníkem je jim Jan Nepomucký, historická postava, jehož socha stojí na Karlově mostě propojujícím Staré Město, Golemovo uzemí s Malou Stranou, „bydlištěm“ Pražského Jezulátka.
Analogie má Golem i v současnosti. Jednou z nich je počítač. Funguje pomocí písma, znaků – v případě počítače se jedná o jedničky a nuly. Základem hlíny, ze které byl Golem stvořen, jsou křemičitany. Moderní počítačové technologie využívají jako jeden z hlavních materiálů křemík. Šémem počítačů, a to co jej činní podobné lidským bytostem, je jejich software – programy, které jsou plodem lidského důmyslu. Není tedy náhodou, že první izraelský počítač získal své jméno na návrh Gershoma Scholema právě podle pražského Golema.

Druhou analogií je jaderný reaktor. S nadsázkou se dá říct, že židovští vědci pracovali na využití atomové energie před a během druhé světové války, aby ochránili svůj národ, podobnou funkci má v některých legendách i Golem. Analogicky můžeme chápat i ničivý dopad a sílu atomové energie, kterou člověk jen těžce dokáže udržet pod kontrolou.

Vladimír Sadek, Rabi Löw a tradice o Golemovi
O stvoření umělé bytosti se píše již v Babylonském Talmudu (Sanhedrin 65b) a slovo golem se objeví i v Bibli (Žalm 139,6). První nám známé návody na stvoření golema se objevují však až v 12.-13. století v komentářích k Sefer jecira z prostředí středověkého chasidismu. Původní smysl tvorby golema spočíval s určitostí v mysticko-extatickém prožitku. Později ovšem stvoření golema přestalo být iniciačním mystickým zážitkem a začalo být líčeno jako snaha o stvoření služebné bytosti. A tato snaha byla 16.-18. století připisována různým židovským učencům a mystikům. V legendách se posléze objevil i prvek vzpoury golema proti jeho stvořiteli (chelmská legenda). V současné době je golemovská legenda nejčastěji spojována s rabi Löwem, který je hrdinou i četných jiných legend, přestože jeho historický a myšlenkový přínos v nich rozhodně nespočívá.

Rabi Löw byl zároveň tradičním i moderním myslitelem. V rovině nábožensko filozofické, pedagogické a etické dokázal tradiční myšlenky dávat do nových kontextů a tak dojít k, na svou dobu k velice odvážným, závěrům (rovnost národů a jejich právo na sebeurčení). Termín golem však rabi Löw používal jen ve filozofickém smyslu a o jeho tvorbě se ve svém díle nezmiňuje. Nejstarší známé spojení rabiho Löwa s Golemem najdeme v díle Ludwiga Kalische až v první polovině 19. století. Na počátku 20. století byl pak objeven spis Niflaot ha-Maharal, který ve dvacátých letech zpopularizoval Chajim Bloch. Většina historiků ovšem dnes soudí, že se jedná o falzum. Najít odpověď na otázku proč je golemovská legenda spojována právě s rabi Löwem je tedy velice těžké. Je možné, že je to právě proto, že golemovská tradice má blízko k chasidismu a k mystickému myšlení, jehož představitelem je rabi Löw. Z řady náznaků se dá dokonce soudit, že tvoření golema považuje dokonce za možné.

Interpretace tradice o Golemovi také prochází určitým vývojem. V nejstarších verzích je Golem stvořen pomocí Božího jména, pro pražskou haskalu, kladoucí důraz na rozumové poznání je spíše umělý stroj a na počátku 20. století je Golem tvořen proto, aby se stal ochráncem Židů.
Co ale, pokud byl opravdu tvořen, Golem vlastně byl? Je pravděpodobné, že vytváření Golema bylo určitým mysticko-extatickým zážitkem. Golem mohl být i vizí duchovního nebo astrálního těla. K takto chápanému Golemovi dokonce existuje i tibetská analogie popsaná etnografkou Alexandrou David-Néel.

Rabi Löw si uvědomuje i nebezpečí, které s tvorbou Golema souvisí a rozhodne se v experimentu s Golemem nepokračovat. Uvidíme, zda bude lidstvo natolik prozíravé a ve své snaze o vyrovnání se s Bohem si z něj vezme příklad.

Ladislava Hájková, Golem v české literatuře
V polovině 19. století paradoxně umožnila vstup Golema a rabiho Löwa do české literatury německy psaná sbírka židovských pověstí Sippurim (1847). Z ní totiž posléze čerpali autoři jako například Alois Jirásek (pro své Staré pověsti české), Eduard Petiška a díky nim nakonec i v českém prostředí Golem a rabi Löw zdomácněli. Přestože jsi jsou jednotlivá zpracování těchto pověstí velice podobná, lze je přibližně rozdělit do dvou skupin. V první je Golem oživen na obranu ghetta a po odeznění nebezpečí odživen. Ve druhé je stvořen jako sluha a musí být zastaven v momentě svého běsnění.

Motivy z golemovských pověstí se samozřejmě objevily i v původní tvorbě českých spisovatelů. Rabi Löw je ústřední postavou veselohry Jaroslava Vrchlického Rabínská moudrost. Golemovi věnoval i samostatnou báseň Golem (Já nechal svět jít kolem, 1902), ve které je rabi Löw potrestán za svou touhu vyrovnat se Bohu. Golemovské téma využil i představitel pražské dekadence Jiří Karásek ze Lvovic. Ve svém románu Ganymedes (1925) se snaží propojit golemovský motiv s pygmalionským tématem, heterosexuální láska je v něm ovšem nahrazena láskou zničující a homosexuální. Roku 1931 se díky Jiřímu Voskovci a Janu Werichovi dostal Golem v podobě „romantické revue“ na jeviště Osvobozeného divadla. V 60. letech minulého století se pak na jeviště, tentokrát divadla Semafor, opět vrací v satirické písni Jiřího Suchého. O poněkud vážnější zpracování golemovské látky se pokusil Vítězslav Nezval. Ve své básni Rabbi Löw (Praha s prsty deště, 1936) se snaží najít analogii mezi poezií a tvůrčí a zároveň ničivou silou rabiho Löwa a jeho stvoření. Krátká próza Evy Hudečkové Bratříček Golem (1993) dokazuje, že se motiv Golema objevuje v české literatuře až do současnosti. Golem v ní vystupuje tentokrát jako ochránce spravedlivých.

Arno Pařík, Golem v českém umění aneb problémy figurace
Golem získal svoji výtvarnou podobu poměrně pozdě, až v souvislosti s novým zájmem o tuto legendu na počátku 20. století. Mnohá z těchto prvních literárních, divadelních a filmových zpracování příběhů o golemovi, od počátku často podbarvených apokalyptickou vizí zkázy, vznikala nikoli náhodou během první světové války nebo krátce po jejím skončení. Díky Meyrinkovu románu, Blochově dramatizaci a Wegenerovým filmům získala postava golema na popularitě, s jeho výtvarným obrazem se ale nejprve setkáme pouze v ilustracích a inscenacích. Poválečná doba byla plna sociálních, národnostních i uměleckých revolučních a utopických hnutí, která vyhlašovala nezbytnost zničení starého světa a stvoření nového člověka. Zlatou dobou těchto vizí se stala 20. léta, překypující nadšením nad možnostmi nové techniky a nového uspořádání světa. Právě z dvacátých let pocházejí také nejrůznější konstruktivistické projekty světa, většina ideologií a utopických mýtů. Novou a závažnější interpretaci golema v rámci moderního umění, zejména surrealismu, přineslo až období krize evropské společnosti a hrozba fašistických a nacionalistických hnutí ve 30. a 40. letech.
Svého skutečného rozšíření jako jednoho ze symbolů moderního světa se však golem dočkal až v umění druhé poloviny 20. století, kdy tato postava novým způsobem rezonuje s nadějemi a pocity úzkosti člověka v technickém světě a moderní společnosti. Zatímco na počátku tohoto století golem často ztělesňoval naděje a touhy po osvobození a vykoupení člověka v lepším a spravedlivějším světě (včetně národních aspirací Židů), v druhé polovině 20. století ztělesňuje tato postava především motiv sysifovského osudu člověka a pocity ohrožení z překotného rozvoje moderní techniky a společnosti, hrozících vlastní destrukcí. Právě v proměnách figurativního umění tohoto období našel motiv golema své širší uplatnění a ohlasy v rozmanitých variacích, které snad poskytují hlubší pohled na tento mnohoznačný symbol moderní doby.

Blažena Urgošíková, Golemovský mytus v kinematografii
Ve filmu se Golem poprvé objevil roku 1914 díky Paulu Wegenerovi a od té doby až do současnosti, se motiv Golema v nepravidelných intervalech do filmu vrací. Je využíván jak v hororových příbězích tak i v komediích, objevil se ale i v hlubších filmových úvahách. V rámci těchto žánrů jsou zajímavé čtyři „golémovské“ filmy.

Golem (1920) režiséra Paula Wegenera je hororový příběh využívající vizuality německého expresionismu. Důležitým motivem tu jsou ale i schopnosti a dilemata jeho tvůrce rabiho Löwa. V polovině 30. let vznikl v československo-francouzské koprodukci snímek režiséra Juliena Duviviera (Golem, 1936). Golem je v tomto filmu oživen pro vznešený cíl, jimž je svoboda pro židovský lid. Nakonec v něm ovšem převládne jeho ničivá síla. V komediálním žánru se Golem objevil roku 1951 v československém filmu Martina Friče Císařuv pekař – Pekařův císař. Příběh je postaven na dokonalé podobě císaře Rudolfa II. a jeho pekaře Matěje. Zatímco první se nedokáže bránit intrikám svých dvořanů, druhý dokáže využít ohromnou sílu Golema ne k získání moci, ale k práci pro obyčejný lid. Celkové vyznění filmu tak jistě ovlivnila doba a místo jeho vzniku. Mnohem více, než z pražských legend o Golemovi, čerpal námět ke svému snímku polský režisér Piotr Szulkin v Meyrinkově románu (Golem, 1980). Zkoumáním vztahu člověka a Golema, Golema v člověku a člověka v Golemovi tak film získal mnohem filozofičtější a psychologičtější podtext.

Dokladem toho, že Golemovská legenda je mezi filmaři stále živým tématem, jsou snímky izraelského režiséra Amose Gitaie z 90. let minulého století.

Pavel Šmok, Golem a balet
Legenda o Golemovi z pohledu baletního mistra a choreografa Pavla Šmoka je osobním a vtipným shrnutím golemovských příběhů. Popisuje dilemata choreografa, který má za úkol roztančit hlíněného a neforemného homunkula a tancem vyprávět i jeho příběh tak, aby byl zajímavý a srozumitelný pro diváky. Celá přednáška se vztahovala k baletní inscenaci Pražského komorního baletu Golem, která měla

© 2004 - 2008 Židovské muzeum v Praze