Archiv zpráv |
ARCHÍV ZPRÁV
Roucho a praporec mesianisty Šeloma Molcha
Židovské
muzeum v Praze jako jedno z prvních muzeí vybudovalo a dnes otevřelo
pro veřejnost tzv.trezorovou vitrínu s vzácnými historickými exponáty
ze svých sbírek.
V rámci stálé expozice v Maiselově synagoze v Praze „Dějiny Židů v Čechách
a na Moravě – část I.- Od počátku osídlení do počátku emancipce“, která
informuje návštěvníky o dějinách Židů v českých zemích od nejstarších
dob do 18.století, byla dnes zpřístupněna poslední plánovaná část výstavy
srouchem a praporcem mesianisty Šeloma Molcha. Protože tyto jedinečné
historické textilie kladou zvýšené nároky na komplexní ochranu sbírkových
předmětů bylo nutné vytvořit takovou vitrínu, která by splňovala všechny
parametry ochrany: bezpečnost, stabilitu mikroklimatu, osvětlení, ochranu
před UV a IR záření. Z toho důvodu byl v Maiselově synagoze vyčleněn
prostor, který stavebními úpravami a pod dohledem odborníků požadované
parametry zajišťuje.
Jsou to vně umístěná topidla s přesnou regulací teploty po celé roční
období, absorpční kazety Art-sorp pro zajištění optimální vlhkosti a
speciální optické kabely s IR a UV filtrem pro rozvod a vývod světla.
Pozadí prostoru expozice tvoří stěny se speciální nátěrovou hmotou s
vysokou světelnou pohltivostí, která zvýší podmínky vidění při nízké
intenzitě osvětlení. Veškeré teplo světelných zdrojů je odváděno mimo
zmíněný prostor a neovlivňuje mikroklimatické poměry uvnitř expozice.
Celkové řešení s představuje nejpříznivější variantu s ohledem na ochranu
těchto unikátních historických materiálů bez použití standardní klimatizace
a osvětlení.
Roucho a praporec mesianisty Šeloma Molcha
(Mgr.Dana Veselská – kurátorka textilní sbírky Židovského muzea v Praze)
Ve sbírkách Židovského muzea v Praze jsou uloženy pod inventárními čísly
32.754 a 32.755 roucho a praporec, předměty kdysi užívané Šelomem Molchem
(nar. kolem 1500 v Portugalsku – 1532 upálen v Mantově), kabalistou,
náboženským blouznivcem, stoupencem mesiášského hnutí Davida Reubeniho.
Oba předměty byly po léta uloženy v pražské Pinkasově synagoze (nejstarší
zmínka je z roku 1628), odkud se v poměrně špatném stavu dostaly do
Židovského muzea. Přestože byly v minulosti již několikrát restaurovány,
nebylo možné je dlouhodobě zpřístupnit veřejnosti. Teprve po zřízení
speciálního prostoru s nezbytnými stabilními vlhkostními a teplotními
poměry mohou být nyní oba předměty nejen dobře uchovány, ale i vystaveny.
Roucho
Roucho Šeloma Molcha je z jemného lněného
plátna, nyní světle pískového odstínu. Má košilový střih, jeho tělo
je střiženo z 28 dílů,
které se zvonovitě k zemi rozšiřují. Na zádech i prsou je řasené do
drobných záhybů. Obdobně jsou zpracovány rukávy, které mají téměř stejnou
délku jako roucho samo. Výstřih je uzavřen úzkou légou, přiléhající
na krk. U výstřihu a na rukávech jsou umístěny kulovité knoflíky, spletené
z krouceného hedvábí. Při poslední opravě byla rouchu dodána nová podšívka
z bavlněného kepru přírodní barvy. Po obvodu, na rukávech a kolem výstřihu
je roucho ozdobeno lemem, tvořeným hustou výšivkou, provedenou smyčkovým
a zadním stehem hedvábnou zlatožlutou, dnes vybledlou nití. Vzor výšivky
lemů a náprsenky tvoří pravidelné kosočtverce s výplněmi. Podobnou výšivkou
jsou zdůrazněny také švy roucha. Další výšivka prochází hlavní osou
předního a zadního dílu pláště. Výzdoba roucha je velmi střídmá a ornamentální
varianty prosté.
Vzdělané vrstvy, k nimž Šelomo Molcho patřil, nosily tradiční typ oděvu
- dlouhé splývavé pláště, které byly kdysi výsadou králů a které renesanční
móda přisoudila nejvyšším vrstvám inteligence. Roucho je zřejmě jakýmsi
druhem modlitebního pláště a Molcho do něj snad byl oděn při svém vstupu
do Říma.
Střih roucha se charakterem blíží oděvu duchovenstva tehdejší doby -
podobá se střihu alby nebo rochety 14. a 15. století, ale oproti nim
má široké a delší rukávy. Výzdoba roucha byla ve své době běžná a odpovídá
módě konce 15. století. Zdobné lemy, ukončující švy, reprezentují pozůstatky
byzantské módy, která zlaté lemy důrazně uplatňovala na oděvu královském,
oděvu duchovenstva, ale i vyšších společenských tříd.
Praporec
Praporec typu
korouhve ve tvaru rozeklaného trojúhelníku je vytvořen ze dvou kusů
hedvábné tkaniny žluté barvy. Je oboustranně zdoben, obsahuje sedmi
a osmiřádkové (v cípech dvouřádkové) hebrejské nápisy, vyšité plným
plochým stehem dvěma odstíny červeného hedvábí. Po obvodu je praporec
lemován hedvábnými tříbarevnými třásněmi.
Nápisy obsahují následující biblické citáty: Ž 43:1; Iz. 40:2; Ž 96:11;
46:8; 79:6; 83:10,11; Pláč. Jer. 3:66; Ž 83:2; 47:6; 94:1; 47:4; 9:21;
76:4; 90:15; 130:1; 140:4; 47:9; Sam II. 22:35; 22:38, před Ž 47:9 je
ještě uvedeno: Věčný je králem, byl králem a bude králem vždycky a na
věky.
Mesianismus. Šelomo Molcho
(PhDr.Alexandr Putík – kurátor historické
expozice)
Víra v příchod Mesiáše, která patří k základním věroučným článkům judaismu,
pomáhala Židům překonávat období pronásledování.Mesiáš (z hebr. mašiach,
pomazaný) je očekávaný Vykupitel z potomků krále Davida, který podle
biblických proroctví obnoví království Izraele, shromáždí vyhnané Židy
a zahájí dílo konečné spásy lidstva. V mesianistickém věku přijmou všechny
národy víru v Hospodina a budou žít v bratrství a míru.
V průběhu dějin vystoupilo několik charismatických osobností, které
vzbudily falešné naděje, že vykoupení je záležitostí bezprostřední budoucnosti.
Mesianistické nadšení několikrát zasáhlo i české země - nejstarší známé
svědectví o očekávání příchodu Spasitele v Čechách pochází z první poloviny
13. století. Další prameny potvrzují ohlas působení Ašera Lemmleina,
který na samém počátku 16. století kázal o Mesiáši v severní Itálii
a Istrii. S nadšením se v Praze setkaly zprávy o hnutí, které vedli
David Reubeni, vydávající se za vyslance deseti kmenů Izraele, a bývalý
portugalský dvořan Šelomo Molcho, pocházející z rodiny Židů donucených
přijmout křest. Vizionář Molcho se roku 1525 vrátil k víře otců, a proto
musel před pronásledováním inkvizicí uprchnout do Osmanské říše. Roku
1529 odešel po několikaletém studiu kabaly ze Soluně do Itálie a kázal
zde o vykoupení Izraele. Roku 1532 se společně s Reubenim vypravili
do Řezna k císaři Karlu V., aby se jej pokusili získat pro projekt křesťansko-židovské
výpravy proti Turkům. Císař dal aleoba muže uvěznit a předal je inkvizici.
Šelomo Molcho byl koncem roku 1532 veřejně upálen v Mantově, David Reubeni
zemřel ve španělském vězení. Památky po Šelomovi – především dva prapory
a roucho – se dostaly do pražské Pinkasovy synagogy, kde byly uctívány
jako relikvie. Kolem poloviny 17. století se za Vykupitele prohlásil
jeden z českých Židů, jehož jméno a osudy však nejsou známy. Život celé
diaspory hluboce ovlivnilo mystické mesianistické hnutí v Osmanské říši,
v jehož čele stáli Šabtaj Cvi a jeho prorok Natan z Gazy. Roku 1666
Šabtaj přestoupil k islámu, a ztratil proto naprostou většinu svých
přívrženců. Nejvěrnější stoupenci odpadlého mesiáše – šabatiáni – vytvořili
sektu, která v některých místech přežívala až do počátku 19. století.
Novou vlnu nadšení mezi aškenázskými Židy vyvolala roku 1700 výprava
do Svaté země, která chtěla modlitbami a půsty uspíšit příchod Vykupitele.
Její vůdce, asketickýkazatel Jehuda Chasid, působil v dubnu a květnu
roku 1700 také v Praze a pod jeho vlivem se k poutníkům přidali i Židé
z Čech a Moravy. V Jeruzalémě pak poutníci založili osadu, která po
vleklé materiální i duchovní krizi roku 1720 zanikla. Rozčarovaní nad
zhroucením nadějí způsobilo, že čeští Židé již nadále na podobné plány
hleděli skepticky. Působení falešného mesiáše Jacoba Franka (v Osmanské
říši, na Ukrajině, v Polsku a v letech 1773–1786 v Brně) nalezlo i proto
v českých zemích pouze ohlas v izolovaných kroužcích šabatiánů.
© 2004 - 2008 Židovské muzeum v Praze