Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk • english version
  

PŘEDMĚT MĚSÍCE




František Gellner (1881-1914): Ex libris (před rokem 1914)

František Gellner (1881-1914): Ex libris (před rokem 1914)
Dřevořez na papíře, 135 x 98 mm
Nesignováno, nedatováno
Vlepeno do amatérsky vyrobené obálky o rozměru 212 x 151 mm, označené na přední straně strojopisně: Franta Gellner, zk. 190[?]
Provenience: akvizice ŽMP z roku 2004
ŽMP 178.746

19. června letošního roku uplyne sto třicet let od narození básníka, prozaika, kreslíře, ilustrátora, karikaturisty a anarchisty z předsvědčení Františka Gellnera. V sérii „Předmět měsíce“ si jej připomínáme drobným příležitostným tiskem – vlastním ex libris, jež si vytvořil v pro sebe typickém sarkastickém duchu: ohyzdná ženská v černém, staropanenském úboru (snad hostinská) spílá nad převrženou lahví vína na kavárenském stolku. Celé toto „lamento“ je umístěno do secesního rámce, jehož horní část tvoří jméno majitele a současně autora ex libris. Stojí tam „Franta Gelner“ – sice pouze s jedním „l“, zato však s bílou myškou, neklamným to znakem alkoholického deliria, která se vplížila mezi bohémovo první jméno a příjmení. Nade vším jako by se vznášelo Gellnerovo krédo vtělené do v Čechách již téměř zlidovělého čtyřverší z drobné básničky parafrázující hospodskou odrhovačku a publikované ve sbírce Po nás ať přijde potopa:

[...] zpívat si, jak mi zobák narost,
vínem si plašit z čela starost,
svůj život rychle utratit,
nic nezískat, nic neztratit.

František Gellner se narodil v Mladé Boleslavi v rodině drobného židovského obchodníka, jehož Gellnerův přítel a spolužák z mladoboleslavského gymnázia, básník a překladatel Josef Mach, ve svých ohlédnutích publikovaných na přelomu 20. a 30. let na stránkách Lidových novin, charakterizoval jako „třídně uvědomělého socialistu“. Gellner sám dospěl poměrně rychle v rebela bouřícího se proti šosáctví a konvencím všeho druhu. Zhlédl se v dekadenci a anarchismu, o nichž se dočítal především v časopisech jako Moderní revue nebo Nový kult, jež si ještě jako gymnaziální student v oněch pověstných bouřlivých 90. letech objednával. Josef Mach vzpomíná: „Když se šlo ke Gellnerovům, musilo se jít krámem. Tam vždycky devátého nebo desátého dne v měsíci na tom starém psacím stolku starého pana Gellnera leželo nové číslo Moderní revue a někdy také Nový kult a jiné publikace, jak právě došly. Na předplatné časopisů skládalo se penězi několik studentů a pak se o ně na konec školního roku podělili.“

Po maturitě se Gellner vydal do světa. Nejprve na vídeňskou techniku, tu ale nedokončil, neboť ho více než studia zajímal noční život metropole, a posléze do Příbrami na báňskou akademii „s mezinárodním studentstvem proslulým svou alkoholickou výstředností a divokostí“. Jeho přítel, anarchista a básník S. K. Neumann, popsal Gellnerovu bohémskou nespoutanost takto: „...životním problémem Gellnerovým v této době byl v jádře asi obecný problém těch, kdož jsou vyvoleni pro umění a povoláni k jinému občanskému zaměstnání, cizímu jejich povaze i touhám. Ve Vídni i Příbrami měl studovat, ale zatím byl jen ‚ze slavné rodiny Farniente‘: nedělal nic, pokud pitky a milkování nejsou také práce a pokud trocha veršů a drobných karikatur nestačí k tomu, aby člověk byl považován za člověka pracujícího.“ Neumannovo líčení Gellnerovy nečinnosti ovšem nelze brát zcela doslovně, alespoň ne, pokud jde o literární práci. V této době začal přispívat do Nového kultu, pěstuje přitom čilé styky s českými anarchistickými básníky soustředěnými právě kolem S. K. Neumanna – Fráňou Šrámkem, Karlem Tomanem, Josefem Machem a Leo Freimuthem -, ale také s literátkami Marií Majerovou a Helenou Malířovou.

Po povinné roční vojenské službě (1904), kterou strávil v Litoměřicích a odkud byl po roce šikanování propuštěn, odjel do Mnichova a posléze do Paříže, kde se věnoval studiu malířství (1905-1908). V roce 1909 nastoupil na malířskou akademii v Drážďanech, odkud se po roce opět vrátil nakrátko do Paříže. Od poloviny roku 1911 žil v Brně, kde většinu svého času věnoval redaktorské práci pro Lidové noviny: psal verše i prózu a svými výtvarnými pracemi plnil sobotní obrazovou přílohu listu „Večery“. Angažoval se i v politickém životě jako jednatel Občanského klubu Lidové strany pokrokové.

Přes své četné neduhy zapříčiněné bujarým životem a přesto, že se jeho zdravotní stav stále zhoršoval, byl po vypuknutí 1. světové války poslán v srpnu 1914 na haličskou frontu. Po necelém měsíci, když byl jeho oddílu nařízen rychlý ústup, na který už sám neměl dost sil, zůstal ležet zabalený v celtě na kraji silnice snad kdesi v okolí Grodku. O Gellnerově konci podává zprávu opět jeho přítel Josef Mach: „Gellner byl již k smrti unaven dlouhým pochodem a sotva se držel na nohou. Ve chvíli, kdy byl nařízen pochod zpátky, nemohl již téměř z místa. Prohlásil, že dále nemůže a že zde zůstane. A zůstal. Lehl si vedle silnice, zabalil se do „celtbatu“ a očekával svůj osud. [...] To je poslední zpráva o něm. Od té doby ho nikdo neviděl ani živého ani mrtvého, alespoň nikdo, kdo by věděl, že je to básník Gellner.“


 

 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze