Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk • english version
  

PŘEDMĚT MĚSÍCE – Srpen 2010


Vzpomínka Karla Schlesingera (nar. 1921) na deportaci do koncentračního tábora v Malém Trostinci u Minsku a útěk k partyzánům

Transport označený AAx odvezl dne 14. července 1942 z terezínského ghetta tisícovku vězňů na území okupovaného Běloruska. Jedině dva mladí muži Karel Schlesinger (nar. 1921) a Karel Klein (nar. 1910) se zachránili útěkem k partyzánům a později bojovali ve Svobodově armádě. O osudu všech transportů do Běloruska v letech 1941–1942 pojednává výstava „Od té doby věřím na osud…“ v Galerii Roberta Guttmanna.

Karel Schlesinger:
„Byli jsme několik dnů na cestě, jeli jsme přes Vratislav, Varšavu do Brest Litevska, kde byl transport přeloženej z osobních vagonů do nákladních a v Minsku byla konečná stanice. Vybrali asi dvacet až třicet mladých mužů, všichni ostatní zahynuli v plynových autech. My vybraní jsme nakládali zavazadla na nákladní auta a pak nás odvezli do tábora v Malém Trostinci. V táboře už bylo několik stovek židovských vězňů a velké množství sovětských válečných zajatců. Bydleli jsme v barácích s palandami. Jídlo mizerné: denně malá část komisárku, k snídani i k večeři čaj nebo kafe, v poledne hustší polívka. Lidi tam umírali hladem. Domluvili jsme se, taková skupinka asi šesti Moraváků, že utečeme. Jednou, když jsem přišel z práce do tábora, jsem se dozvěděl, že jsem zařazenej do transportu a ještě Karel Klein. Ale my už jsme byli staří mazáci a věděli jsme, co transport znamená. Okamžitě jsme svolali tu skupinu, se kterou jsme chystali útěk, ale kromě Karla Kleina se nikdo nepřihlásil. Tak jsme byli jen dva. Vzali jsme lopatu a vyšli z tábora, to nebylo nápadné. Šli jsme asi dva kilometry do pole obilí, tam jsme počkali do noci a přešli do nedaleké vesnice Berjozovka, tam docházeli partyzáni. Řekli jsme jim, že chceme s nimi. To bylo tak asi v srpnu 1943, po roce pobytu v táboře. Partyzáni si nás prověřovali, měli spojení i do tábora v Trostinci. Náš první úkol, který jsme dostali – jen my dva, Karel Klein a já – bylo zapálit dřevěný most v Trostinci, na hlavní cestě z Minsku do Mogileva. Dali nám sirky a my jsme ho v noci pomocí snopů obilí zapálili. S Karlem jsme se pak připojili k tankovému praporu sovětské armády. U Minsku jsem byl zraněný a dopravili mě do nemocnice v Moskvě. Po vyléčení jsem šel na naši vojenskou misi a zařadili mě do Svobodovy armády k dělostřelcům. Byl jsem vycvičenej a putoval dál na Slovensko, tam jsem se u Stropkova sešel s Karlem Kleinem, bojovali jsme u Dukly. Válku jsme skončili na Moravě v Holešově.“

Bratři Ota, Karel (uprostřed) a Josef Kleinovi před válkou
Soukromá sbírka




Vojenská legitimace Karla Kleina
Soukromá sbírka




Kleinův Československý válečný kříž 1939
Soukromá sbírka




Sovětská medaile partyzána – účastníka Vlastenecké války Karla Kleina
Soukromá sbírka



 

 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze