Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk • english version
  

PŘEDMĚT MĚSÍCE – Říjen 2010


Rodinná megila Josefa Šocheta, syna Herše Mizlapa z Prahy rukopis na pergamenu, hebrejsky, hebrejské aškenázské kvadrátní a tzv. Raši písmo, černý inkoust a červený pigment, perokresba, jednolist, 504 x 348 mm Praha?, po 1744


Hebrejský rukopis, který v posledním roce obohatil sbírky muzea, zachycuje líčení osobně prožité události, které hrdina příběhu, přísežný rituální poražeč (či lidově „košerák“, hebr. šochet, odtud jeho přízvisko) Josef Kirschner podává v ich-formě v žánru tzv. rodinné megily (svitku). Rodinné či obecní purimy byly zaváděny na připomínku vážného nebezpečí, jemuž jednotlivec či celá obec s pomocí Boží unikli. Inspirují se, jak jinak, svátkem Purim, kdy se v synagoze čtením biblické knihy Ester (hebr. megilat Ester) připomíná zmaření protižidovských úkladů zlovolného Hamana za vlády perského krále Achašveroše. Podobně mají být potomky v kruhu rodiny o výročí události předčítány rodinné megily. Tato megila, kterou autor nazývá Ele toldot Josef, „Toto je Josefův příběh“, popisuje událost, kterou sám zažil na konci pruské okupace Prahy za válek o rakouské dědictví. Hlavní děj se soustřeďuje do dvou dnů – 21. a 22. kislevu [5]505 (26. a 27. listopadu 1744). Tehdy pruská armáda opouštěla Prahu a za nastalého bezvládí došlo v Židovském Městě k rabování, násilnostem i obětem na životech. Megila představuje zajímavý a nepublikovaný historický pramen k protižidovským bouřím roku 1744 a zároveň doplňuje již existující soubor rodinných svitků ve sbírkách muzea. Jaký byl tedy Josefův příběh? Když 26. listopadu roku 1744 pruská armáda vyklízela město, drancovali pruští vojáci spolu s neblaze proslulými pandury (banduren), jinak vojáky rakouského nepřítele, a některými Pražany nedílnou rukou v židovské čtvrti. Josef nejprve hledal radu u zámožného lékárníka a vlivného činovníka obce Mišla Jeitelese, který jej ubezpečil, aby se ničeho neobával, neboť on (tj. Mišl) je dobře zapsán u městské rady i ve vojenských kruzích. Přes toto ujištění (neb „pomoc člověka je planá“) vyplenili vojáci brzy nato Josefův dům a poté ještě samotného Josefa jeden pruský „smrtihlav“ (totenkopf) vážně zranil v lékárníkově domě, kudy se Josef chtěl dostat ke svým přátelům Šimonu Kuhovi a Herši Poritovi. Aby unikl dalším krutostem, předstíral šavlí posekaný Josef, že je mrtev. Posléze se mu podařilo dostat ke svým lidem, kteří mu hlubokou ránu na pravém rameni omyli vodou a horkým vínem. Krvácení ale neustávalo a Josefovi valem ubývalo sil, takže jej lékař (fizitator), kterého ráno s nasazením života vyhledala Josefova žena Chajala, označil za „syna smrti“. Přesto mu ránu za podávání anestetika v podobě jakéhosi vinného octa (či kyselého vína) sešil. Rána se brzy zanítila a Josefův život byl ohrožen, ale amputaci paže, kterou mu lékař navrhoval, Josef s hořkostí odmítl, jelikož by tak přišel o obživu. Vidina bídné a závislé existence mrzáka nicméně Josefa zdá se vnitřně vyburcovala k odporu proti lékařovým návrhům a soudům. Odevzdal se do péče Boží a Bůh jej jako „jediný pravý a bezplatný lékař“ uzdravil. Proto také díkůvzdání Hospodinu celé líčení na začátku i na konci symetricky rámuje. O dalších Josefových osudech nás poučuje historie a archivní prameny. Nečekaným uzdravením jeho trápení zdaleka neskončilo: rána se ještě ani nemohla úplně zahojit a již na něj dolehla další pohroma v podobě vypovězení Židů z Prahy (18. prosince 1744), jímž císařovna Marie Terezie za údajnou spolupráci s Prusy potrestala české židovstvo. Do konce ledna 1745, tedy uprostřed zimy, museli všichni pražští Židé – a mezi s nimi i Josef – opustit město, do konce června pak měli ze země odejít Židé všichni. Jak lze vyčíst z archivních materiálů, vyhnanství strávil Josef v provizorním táboře v Čelákovicích. Do Prahy se vrátil s první vlnou navrátilců 3. září 1748, a to do bytu pronajatého v domě Josefa Fleischhackera v Masných krámech (Fleischbankh). Osobní příběh hrdiny je krátce zasazen do obecnějšího kontextu, v úvodním odstavci vypravěč popisuje událost tak, jak zasáhla celou pražskou obec, odtud pak přechází k líčení svého vlastního zážitku. Megila je psána hebrejsky, jen pro některé dobové reálie jsou výjimečně použity německé, hebrejským písmem přepsané termíny. Autorem hebrejského textu mohl být Josef, který jako školený rituální poražeč absolvoval tradiční studia. Rukopis je ozdoben některými typickými písařskými dekorativními prostředky: zvýrazněná počáteční písmena skládají vpravo jméno autora, Josef Šochet, syn ctěného pána Herše Mizlapa, ze svaté obce Prahy. Tři písmena vlevo udávají hebrejský letopočet Tav Kuf He ([5]505 dle židovského kalendáře, 1744–45 občanského letopočtu) a zároveň tvoří poslední písmeno či slabiku slova na řádcích, s nimiž je spojují vytečkované linky. Letopočet události je vyznačen také v chronogramu v záhlaví: „Slituješ se nad Sijónem, je čas smilovat se nad ním“ (Žalm 102, 14), a dále ve slově netana (ř. 8). V textu jsou rovněž zvýrazněna slova díkůvzdání převzatá z ranní modlitby pro šabat (ř. 5–6), písmena tetragramu (čtyřpísmenného Božího jména) Jud He Vav He (ř. 4), a jméno hrdinovy manželky Chajaly (v dolní třetině listu uprostřed). Samotný list není přesně datován, druhý nám známý opis, který se nachází v soukromé sbírce v Izraeli, vznikl roku [5]607 (1846–47) neznámo kde.


Prameny: AŽMP, fond ŽNO Praha, Konsignace pražských židů. I.. 1748, č. 185 NA, ČDK, sg. IV T 1, Konsignace vypovězených pražských židů 1748


Doporučená četba: Bergl, Josef, „Die Ausweisung der Juden aus Prag im Jahre 1744.“ In: S. Steinherz, Die Juden in Prag, Prag 1927, s. 187–247. Lieben, Salomon Hugo, „Igereth Machalath. Eine hebräische Chronik des 18. Jahrhunderts.“ In: Ročenka Společnosti pro dějiny Židů v Československu, II (1930), s. 281–390. Cermanová, Iveta, „Protižidovské bouře v Praze roku 1744. Židovský a křesťanský pohled.“ In: Židovská ročenka na rok 5767, Praha 2006, s. 47–62.


Text: Olga Sixtová, Alexandr Putík

Strana No. 185 ze soupisu pražských Židů z roku 1748 se jménem Joseph Herschl Kirschner (Josef Šochet, syn Hirše Mislapa)





 

 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze