Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk • english version
  

PŘEDMĚT MĚSÍCE


Eugen von Kahler (1882-1911)
Autoportrét, 1911 (nedokončeno)
Olej na plátně, 105 x 60 cm
Na rámu přípis: „E. K. Angefang. Seblstportrait, München 1911“
Provenience: akvizice Židovského muzea v Praze ze soukromé sbírky v Praze z roku 1965; v březnu a dubnu 1931 vystaven v rámci pražského uvedení vzpomínkové výstavy na Eugena von Kahler (Gedächtnis-Ausstellung: Eugen von Kahler 1882-1911, Kat. No. 45), již uspořádal Kunstverein für Böhmen; tehdy byl obraz patrně ještě v majetku rodiny Kahlerových; osud díla mezi léty 1931-1965 prozatím neobjasněn
ŽMP 173.584


13. prosince letošního roku uplyne sto let od úmrtí jednoho z nejpozoruhodnějších malířů českého umění období před první světovou válkou Eugena von Kahler. Kahlerovi, podobně jako například Bohumilu Kubištovi (1884-1918) nebo Maxi Horbovi (1882-1907), nebylo dopřáno vlastní malířské dílo rozvinout natolik, aby za ním po jeho předčasné smrti zůstala stylově vyhraněná, víceméně kompaktní řada malířských prací, již by bylo možné jednoduše rozčlenit do vývojových etap a následně zařadit do odpovídající kapitoly či kapitol dějin umění. Z hlediska tradičního schematického výkladu vývoje moderního umění v českých zemích jen obtížně uchopitelný fragment Kahlerova výtvarného díla (olejomalby, akvarely, kvaše, pastely i drobné črty perem a tužkou), dnes rozptýlený v mnoha převážně soukromých sbírkách, ukazuje sice velký tematický záběr, současně však také značné formální proměny, jež prozrazují intenzivní zaujetí hledáním vlastního malířského výrazu, který by odpovídal bohatému vnitřnímu světu ovládanému silně vyhraněnou fantazií a intelektuálními sklony.

Přesto, že je Kahlerovo dílo (vzhledem k mládí autora zcela logicky) rozkolísané a reflektující celou řadu podnětů, jež autor vstřebával ze svého důvěrně známého rodinného prostředí zámku ve Svinařích u Prahy, kde od roku 1900 trvale žili jeho rodiče Otilie a Max, ale také z pobytů v Berlíně, Mnichově, Bruselu, Paříži i z cest do Egypta, Tunisu a Alžíru, na sklonku své krátké tvůrčí dráhy dospívá k překvapivě konzistentnímu malířskému projevu obracejícímu se spíše k vlastní niterné obrazivosti, jež se opírá o zcela mimořádnou vizuální paměť. Vytváří si osobitý kvazi-literární rejstřík orientalizujících motivů (v tomto směru ho ovlivnila nejen četba, ale právě také jeho egyptská cesta, již v roce 1908 uskutečnil vzhledem ke svému zhoršujícímu se zdraví na radu lékaře a jež v něm, jak sám přiznal ve vlastních písemných reflexích, probudila jakési dávné, zasuté vzpomínky a silný pocit sounáležitosti s tamní krajinou a kulturou).Ve formální oblasti dochází k vlastnímu nezaměnitelnému způsobu nanášení pigmentů (vrstvení) a juxtapozice komplementárních barev a hladkých, až cloisonistických ploch střídaných s drsnými texturami, i když i přes tuto originalitu vlastního projevu samozřejmě nestojí zcela mimo vliv jemu velice blízkých umělců sdružených ve skupinách Die Brücke a Der blaue Reiter, či některých solitérů francouzského postimpresionismu – zejména Paula Cézanna.První souborné monografické výstavy se Kahler dočkal až na samém konci života. V říjnu 1910 ji ve své mnichovské galerii uspořádal Heinrich Tannhauser a téhož roku se vystavená kolekce dostala ještě do Uměleckého salónu Ludwiga Schamese ve Frankfurtu nad Mohanem. Po Kahlerově smrti členové rodiny uspořádali další dvě souborné výstavy z umělcova díla, jež převzali do své péče a jež se až do zabavení svinařského zámku nacisty a do emigrace Kahlerových bratrů v roce 1939 nacházelo z převážné části v jejich vlastnictví. První z těchto posmrtných výstav se konala v roce 1913 v Galerii Miethke ve Vídni, druhá v roce 1921 opět v Mnichově u Tannhausera s následnými reprízami v několika dalších německých galeriích, včetně berlínské galerie Paula Cassirera.

Kahlerova tragédie jako umělce „zapomenutého odkazu“ ovšem nespočívá pouze v tom, že ve svých nedožitých 30 letech zemřel na plicní tuberkulózu, která jej navíc v posledních letech jeho života velice vyčerpávala, i když maloval s obdivuhodnou energií a sebezapřením téměř až do posledního dechu (dokladem budiž právě zde exponovaný nedokončený autoportrét, který, alespoň podle přípisu na rámu, začal Kahler malovat během svého posledního mnichovského pobytu, pravděpodobně mezi lednem a květnem 1911). Přestože sám nezažil ani jednu ze světových válek a unikl rasovému pronásledování, jakož i patrně jisté emigraci, do níž v roce 1939 odešla větší část jeho rodiny (bratři Felix a Victor i milovaný bratranec Erich), jeho umělecký odkaz byl nacistickým režimem poznamenán stejně krutě jako odkaz jiných židovských umělců, a možná ještě krutěji, protože se již o osud svých děl nemohl ani v nejmenším sám postarat. Většina jeho malířských prací soustředěná na zámku ve Svinařích, kde podle svědectví rodiny Eugenova matka Otilie vybudovala cosi jako galerii Kahlerových děl, byla s největší pravděpodobností rozchvácena během zabavení sídla nacisty (k tomu fakticky došlo již v roce 1939, kdy byla Otilie von Kahler, tehdy již po dvacet let osamocená vdova, donucena k vystěhování a prakticky ihned poté zemřela).

Jednotliviny z díla Eugena von Kahler se nacházejí v majetku potomků rodiny v USA, několik děl se dostalo darem umělce či jeho rodiny do soukromého držení přátel (Hans Purmann, Martin Buber, Judith Köllhofer, Lotte Schwarz, Alfred Kubin, Franz Marc, Wassily Kandinsky). Celkem pět maleb rodina umělce věnovala ještě před druhou světovou válkou pražské Moderní galerii (dnes sbírka umění 19., 20. a 21. století Národní galerie v Praze). Předválečné akvizice Kahlerových děl, jež byly součástí veřejných sbírek v Německu, se z valné části ztratily v období 1933-1945, kdy byly z ideologických a rasově-diskriminačních důvodů ze sbírek vyřazeny během nechvalně známého tažení proti dílům tzv. zvrhlého umění – „Aktion entartete Kunst“ (toto je případ tří obrazů, jež byly kdysi součástí sbírky mnichovské Neue Pinakothek, obrazu ze sbírky muzea umění v Kasselu ad.). Podobný osud – tedy vyřazení – stihl pravděpodobně také Kahlerovy obrazy, které se kdysi nacházely v Vídni (Wiener moderne Galerie). Převážná část Kahlerových děl nacházejících se v soukromých sbírkách (zejména v ČR a v Německu – zde především ve sbírce Moratova institutu pro umění a uměnovědu [Morat-Institut für Kunst und Kunstwissenschaft], do níž se dostala většinou nákupy zakladatele Franze Armina Morata uskutečněnými v někdejším Československu konce 60. let) dosud nebyla podrobena důkladnému provenienčnímu průzkumu, na jehož základě by bylo možné určit poslední známé právoplatné majitele jednotlivých kusů. Vzhledem k počtu děl a okolnostem jejich získání se lze domnívat, že alespoň část pochází ze zmíněné rozchvácené rodinné „galerie“. Konečně obě plátna, jež jsou v současné době v držení Židovského muzea v Praze (Portrét mladého muže [podle identifikace Merete Cobarg portrét Otto Schlossera, Cobarg 1995, Ö 80] z roku 1908 a nedokončený autoportrét z roku 1911 získaný ŽMP akvizicí ze soukromé sbírky v Praze v roce 1965 [Cobarg 1995, Ö89]) mají dosud nevyjasněnou provenienci a zcela jistě se jedná o díla, jež musela být posledním právoplatným majitelům konfiskována v období 1939-1945. Kdo tito majitelé byli se prozatím nepodařilo spolehlivě prokázat, ovšem, podobně jako v případě veškerých dalších děl ze sbírek ŽMP s nevyjasněnou proveniencí, zůstává šetření otevřené do doby, než se identitu původních vlastníků podaří spolehlivě ověřit.

Literatura (výběr):
Cobarg, Merete: Eugen von Kahler (1882-1911): Leben und Werk, 1989, Vol. II, p. 379, Ö 89 (Dissertation, Universität Karlsruhe, SRN).
Rousová, Hana: „Český příběh – malíř Eugen von Kahler a jeho rodina“, in: Art & Antiques, únor 2005, pp. 106-115.
Cobarg, Merete; Vykoukal, Jiří: Et in arcadia ego: Eugen von Kahler (1882-1911), Cheb: GVU Cheb, 2006 (katalog vydaný u příležitosti stejnojmenné výstavy konané od 13. 7. Do 17. 9. 2006 v GVU Cheb v rámci festivalu Uprostřed Evropy – Mitte Europa).



 

 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze