Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk • english version
  

Archiv výstav

Jarmila Mařanová. Kafka a Praha

Galerie Roberta Guttmanna, U Staré školy 3, Praha 1
Od 25. září 2008 do 4. ledna 2009
Otevřeno denně kromě sobot a židovských svátků od 25. září do 24. října 2008 od 9.00 do 18.00 hod., od 26. října 2008 do 4. ledna 2009 od 9.00 do 16.30 hod.
 
GRAFIČKA JARMILA MAŘANOVÁ
Jarmila Mařanová se narodila 8. září 1922 v Praze na Vyšehradě. Jejím otcem byl významný český pedagog Augustin Bartoš, ředitel Jedličkova ústavu na Vyšehradě. Maminka Bedřiška, rozená Weinbergerová (1892–1942) působila jako klavíristka a učitelka hudby. Byla starší sestrou hudebního skladatele Jaromíra Weinbergera (1896–1967), který rovněž studoval na pražské konzervatoři skladbu u V. Nováka a klavír u K. Hoffmeistera. V letech 1925/26 napsal na libreto M. Kareše operu Švanda dudák, která měla po premiéře v dubnu 1927 v Národním divadle velký úspěch a brzy byla v překladu Maxe Broda hrána na nejvýznamnějších světových operních scénách.
Rodinná tradice tak předurčovala Jarmilu Mařanovou k hudební kariéře, osud ji však přivedl k výtvarné tvorbě. Rodiče se ještě před válkou rozvedli a v důsledku toho byla za války matka Bedřiška (1892–1942) v roce 1942 deportována do Terezína. V říjnu téhož roku se přihlásila dobrovolně do transportu Bw se svojí matkou Růženou a obě zahynuly ve vyhlazovacím táboru Treblinka. Jarmila Mařanová ještě za okupace studovala na Uměleckoprůmyslové škole v Praze textil u Fr. Kysely a sklo u J. V. Holečka a B. Nováka. Školu dokončila v roce 1944 a po válce se začala věnovat užité a propagační grafice, především knižní a plakátové tvorbě. Po válce se provdala za Jaroslava Mařana (1923–1997) a měla s ním dvě děti, Ilju (1946) a Evičku (1947). V letech 1956–58 se podílela na výzdobě interiérů československého pavilonu pro Světovou výstavu v Bruselu a vystavovala se skupinou užitých grafiků při Umělecké besedě.
 
DALEKÁ CESTA
První významnou samostatnou prací Jarmily Mařanové byl soubor studií a obrazů, věnovaných památce její matky. Tyto práce vznikaly během 50. let, kdy se pokoušela vyrovnat s traumatem jejího osudu. Díla věnovaná holocaustu byla inspirována především osudem její matky, babičky a sestřenice, které zahynuly v nacistických vyhlazovacích táborech, ale také osudem dalších příbuzných a známých. Její studie a obrazy jsou spíše poetickou metaforou hlubokého smutku nad ztrátou nejbližších a dodnes si uchovávají svoji působivost. Některé z nich byly inspirovány prostředím terezínského ghetta a osudem její sestřenice a dalších terezínských dětí. Kolorovaný linoryt Střelnice (1961) s tvářemi židovských typů jako terčů na pouťové střelnici připomíná lidový antisemitismus loutkového divadla. Hlavním výsledkem těchto studií byl však rozměrný obraz Obětem povstání ve varšavském ghettu (1963), na němž se tváře odhodlaných bojovníků zjevují jako přízraky v plamenech na pozadí cihlové zdi ghetta. Tyto práce vystavila Jarmila Mařanová na své první samostatné výstavě k 20. výročí povstání ve varšavském ghettu, uspořádané v Československém kulturním středisku ve Varšavě v dubnu 1963. Později se k této tématice vrátila až o mnoho let později v Americe, když se pokoušela o nový portrét své maminky a babičky.
 
 
KAFKA A PRAHA
Po druhé světové válce se nový zájem o Franze Kafku začal šířit i v Československu. Objevily se nové překlady, plánovalo se české vydání Kafkova díla, vyšel první sborník studií a vzpomínek Franz Kafka a Praha. Po únoru 1948 byl tento zájem na dlouho potlačen, po uvolnění koncem padesátých let však opět ožil. V roce 1958 vyšel Eisnerův překlad románu Proces (1958), kterým začalo nejvýznamnější období Kafkova působení v Čechách. Ten po mnoha peripetiích vyvrcholil v roce 80. výročí narození spisovatele mezinárodní vědeckou konferencí o Kafkovi v Liblicích v roce 1963. O rok později byla u příležitosti 40. výročí Kafkova úmrtí uspořádána v Památníku národního písemnictví výstava Franz Kafka – Život a dílo, na jejímž zahájení 23. 6. 1964 promluvil i Max Brod. Vedle dokumentů a knih byla na výstavě představena i tvorba řady současných neoficiálních umělců, jejichž díla se zdála vykazovat překvapivé souvislosti s tématy, sylem i atmosférou Kafkových románů.
V Praze se na počátku šedesátých let zdálo Kafku vše připomínat, neskutečná atmosféra chátrajícího města stejně jako absurdita každodenního života v nefungujícím byrokratickém systému. Tehdy začala na svém kafkovském cyklu pracovat také Jarmila Mařanová. Jak se později vyjádřila, jeho próza jí byla blízká ze dvou důvodů: "Za prvé byl Kafka podobný jednomu z mých bratranců, za druhé mi čtení jeho spisů tolik připomínalo atmosféru předválečného Židovského Města, kam jsem někdy chodívala s babičkou Weinbergerovou, maminkou a mou sestrou..." Její monotypy jsou jen zčásti ilustrací určitých scén Kafkových románů a povídek, často jde spíše o volný grafický doprovod nebo parafráze pocitů a představ, které jeho díla vzbuzují. Sama o tom napsala: „Franz Kafka odpovídá mému vlastnímu vnitřnímu snovému světu. V atmosféře Kafkovy prózy se cítím doma, ačkoli na mne působí spíše intuitivně než racionálně. Jeho stav duše je mi blízký – stejně jako jeho rodné město…“ Kafkovy existenciálně laděné příběhy přetvářela do obrazů evokujících prostředí staré Prahy, struktura jejích monotypů připomíná zdi starých domů, z nichž náhle vystupují skryté obrazy a tváře. Její přízračné postavy se pohybují po Praze jako v deliriu nebo se nad ní vznášejí jako ve snu, což jejím obrazům dodává silně imaginativní až surrealistický charakter.
Vedle Procesu vytvořila jednotlivé monotypy také k povídkám Venkovský lékař, Umělec na hrazdě nebo Umělec v hladovění, ke Kafkovým dopisům Mileně, některým aforismům a myšlenkám z deníků. Výstavu ve Vídni v únoru 1967 uvedl Ludvík Aškenázy výstižnými slovy: „Dva pražští chodci, Franz Kafka a Jarmila Mařanová, se potkali. Minuli se v prostoru, nejisto zda omylem nebo záměrně. Ale potkali se v čase, kde se ti dva našli, aniž by museli prohodit jediné slovo. Oba cykly Jarmily Mařanové: Kafkova Praha a Kafkův Proces nejsou pouhé ilustrace. Jsou pozdravem z říše úzkostných pocitů a temnot. Záznam nové procházky starými, křivolakými uličkami života, v nichž se občas otevírá vzdálené, osamělé okno se siluetou člověka.“
Na kafkovský cyklus navázala Jarmila Mařanová 12 litografiemi k dramatu Georga Büchnera Vojcek (1836), který líčí tragický osud člověka smýkaného indiferentní realitou, jíž není schopen adekvátně čelit. Büchnerův styl má s Kafkou mnoho společného, jeho ironie se stupňuje až ke grotesce a ostře realistické vidění se prolíná se snovými halucinacemi.
 
BIBLICKÉ MOTIVY
Po okupaci Československa v srpnu 1968, v atmosféře zklamání a beznaděje, kdy také její děti emigrovaly do Spojených států, nalezla Jarmila Mařanová námět nového grafického cyklu v biblické Knize Job. Jobův osud je jí obrazem lidské existence, jeho těžké zkoušky a nezasloužený osud archetypem všech tragických lidských situací, jimiž se zabývala dříve. K cyklu vytvořila v následujícím roce řadu litografií a monotypů, které vystavila v roce 1970 ve Španělské synagoze v Židovském muzeu. Jako protipól tohoto cyklu vznikl v letech 1973–74 soubor litografií k nejpoetičtější knize Starého Zákona, Šalamounově Písni písní. Líčí v nich mimo jiné zvláštní charakter izraelské krajiny, jak se s ní seznámila za návštěvy Izraele v roce 1968.
V prvních letech normalizace objevila také dílo mladého J. A. Komenského (1592–1670) Labyrint světa a ráj srdce, které napsal v roce 1623 v podobně beznadějné situaci – dva roky po bitvě na Bílé hoře a popravách českých pánů, na útěku, krátce po smrti své první ženy a syna. V cyklu čítajícím na 30 litografií z let 1972/73 odhaluje drama odcizeného a nepřátelského světa, objevuje ale také příběh poutníka a vyhnance z vlastní země, který se měl brzy stát i jejím vlastním osudem.
 
 
 
AMERIKA A ZÁMEK
V roce 1976 odešla Jarmila Mařanová za svými dětmi do USA, nejprve do Los Angeles, později do New Yorku, kde žila až do roku 2005. Uprostřed labyrintu mrakodrapů se znovu vrátila ke Kafkovi a své ilustrace jeho děl rozšířila v letech 1977/78 o další cyklus monotypů, tentokrát k románu Amerika. Těžce prožívala své střetnutí s naprosto odlišným světem a právě v Kafkově Americe našla líčení podobně traumatického setkání mladého Karla Rossmanna s Novým světem. Později se začala zabývat motivy Kafkova románu Zámek, který rovněž popisuje pocity a situace zeměměřiče Josefa K. v cizím a málo srozumitelném světě. Na této cestě nakonec dosáhla významného uznání, když se jí podařilo své celoživotní zaujetí dílem tohoto autora uplatnit v ilustracích pro bibliofilské vydání Kafkova Procesu a Zámku ve Franklin Library ve Filadelfii, za něž v roce 1984 získala čtyři ocenění od předních amerických grafických a uměleckých společností.
V posledním a dosud neukončeném cyklu prací Jarmily Mařanové se ústřední motivy z Kafky a Komenského spojily v symbolickou postavu poutníka, vyhnance putujícího bez odpočinku s rancem na zádech a svitkem Tóry v náručí skrze světy a staletí. Častěji se na jejích obrazech znovu objevují pražské hodiny s hebrejským číselníkem, jdoucí jakoby pozpátku, stále hlouběji do minulosti, až k počátkům samotného stvoření. Podobně se k pražským zdrojům své inspirace stále vrací také Jarmila Mařanová.
 
NÁVRAT DO PRAHY
Jarmila Mařanová patří k prvním českým umělcům, kteří se ve své tvorbě začali zabývat oběťmi holocaustu. Jako jedna z mála se také vytrvale zabývala ilustrováním literárních děl Franze Kafky tak soustavně a v takovém rozsahu. Do Židovského muzea se opět vrátila v roce 1993, kdy zde představila početnou kolekci své tvorby, která vznikla v americkém exilu. V roce 1995 se účastnila na projektu Starozákonní motivy v českém umění 20. století v Galerii moderního umění v Roudnici nad Labem. V roce 2006 Jarmila Mařanová darovala do sbírek Židovského muzea v Praze 54 svých nejstarších a nejzajímavějších monotypů inspirovaných díly Franze Kafky, s nimiž se dosud nikdy nedokázala rozloučit. Tyto práce vytvořila převážně v letech 1963 až 1967 a poprvé vystavovala v Židovském muzeu v Praze v roce 1965 a poté v mnoha evropských a amerických městech. Její cyklus prací ke Kafkovi patří dodnes k nejlepším výtvarným dílům, inspirovaným tímto autorem.
 
 
 
 
 
 
 
 
 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze