Španělská synagoga 18. ledna -  30. dubna 2001

Vavro Oravec se narodil ve slovenském Tvrdošíně v roce 1915, vystudoval medicínu v Bratislavě (1933-38) a začal pracovat v nemocnicích v Bardejově a Nitře. Po vzniku Slovenského štátu v březnu 1939 pracoval krátce v nemocnici, pak vypomáhal na úřadu Židovské rady v Bratislavě a jako vychovatel židovských dětí, vyloučených ze škol. Malovat se nikdy neučil. Jeho jediným uměleckým školením byl po zákazu lékařské činnosti tříměsíční přeškolovací kurs v ateliéru keramičky J. Horové a S. Fischerové v Bratislavě. Na podzim 1944 byl zatčen a deportován do Osvětimi a odtud do koncentračních táborů Gross Rosen a Blechhammer.
  
Po skončení války Vavro Oravec odešel do Prahy, kde na Karlově Univerzitě vystudoval stomatologii. Od roku 1948 začal pracovat jako zubní lékař na zdravotním středisku v Praze. Ve volném čase zkoušel malovat, snažil se doplnit své vzdělání návštěvou kurzů kreslení u Jana Baucha, později konzultacemi u přátel malířů ze skupiny Máj 57 (R. Fremund, R. Piesen, J. Kolínská,
J. Balcar, Z. Sekal a další). Poprvé vystavoval se skupinou malujících lékařů v roce 1955 v divadle E. F. Buriana. Tehdy začal cílevědomě malovat, brzy ovládl základy malířské techniky, jeho obrazy si však i potom uchovaly originalitu naivního pohledu, neotřelou citovost a osobitý výraz. Tři samostatné výstavy v letech 1959, 1962 a 1965 byly již výsledkem vlastního uměleckého vývoje a názoru. Maloval pomalu, trpělivě, v soustředěném hledání a intenzivní práci. Nikdy nezískal technickou jistotu a zručnost profesionálů, tento nedostatek se však v jeho obrazech stává spíše předností. Vše musel vyzkoušet a objevit sám, promýšlet s pokorou a na základě vlastní zkušenosti. V jeho díle není patrný žádný výrazný vývoj, žádné převratné změny: jakoby v soustředných kruzích se vždy znovu vrací k nepříliš širokému okruhu svých námětů a novými prostředky objevuje některou jejich dosud skrytou stránku. “Je v jeho obrazech něco tajemného...jako by se v nich skrývaly zbytky nebo záblesky nějakých prastarých kultur...patina čehosi ne nového, čehosi nejen malířem, ale jeho předky prožitého a milovaného…”, napsal o jeho obrazech již v roce 1959 Jaromír Pečírka.     Portréty dlouho tvořily hlavní téma jeho obrazů, několik krajin a postav jen potvrzuje toto pravidlo. Jsou to portréty imaginární, založené na hluboké vnitřní spřízněnosti. Tváře dětí a mladých dívek, obklopených zvláštním smutkem, navazují na válečné zkušenosti. Po okupaci Československa v srpnu 1968 emigroval do švýcarského Bernu. V exilu do jeho obrazů pronikly nové motivy, připomínající mezní prožitky z Osvětimi a pochodů smrti. K řadě portrétů přibyly podobizny jeho předků, příbuzných a přátel, stejně jako stylizované autoportréty, které zachycují spíše stavy duše než vnější podobu. Mezi všemi však od počátku převládá řada portrétů jeho blížence Franze Kafky, později se k němu řadí portréty dalších autorů: Marcel Proust, Robert Walser, Hermann Hesse, Ernst Troller. Nechybí ani připomínka oblíbených umělců: Amedeo Modigliani, Marc Chagall, Paul Klee, Karel Černý.
  Jeho dílo vznikalo v soukromí, v uzavřeném prostoru, v osamění a soustředění, jako výsledek stále se prohlubující zkušenosti a poznání. Jeho obrazy se rodí pomalu, v tichu vystupují ze zapomnění, odhalují skryté tváře a věci. Barvy se kladou přes sebe ve vrstvách, podobně jako lidské zkušenosti, vzpomínky a sny. Jeho obrazy vyzařují nedefinovatelnou magickou citovostí, vzbuzují atmosféru snu a tichého pohroužení do světa dávno minulého nebo existujícího kdesi na druhé straně naší přítomnosti. Soustředí se na jednoduché a prosté věci, v nichž se ustalují vzpomínky z dětství, navždy utkvělé okamžiky zoufalství i štěstí. Jsou obrazem jeho vlastního života a duše. Skrze své obrazy hledá cestu k sobě samému, k zapomenutým událostem, lidem a věcem, jejich skrytým významům a smyslu, který nám ostatním ve shonu života beznadějně uniká.