Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk • english version
  

Archiv výstav

Emil Orlik (1870–1932) Podobizny přátel a současníků


Galerie Roberta Guttmanna
U Staré školy 3, Praha 1

4. únor - 11. duben 2004
Galerie je otevřena denně od dubna do října od 10 do 18 hodin, od listopadu do března od 10 do 16.30 hodin, kromě sobot a židovských svátků.


Starý muž Starý muž s plnovousem a brýlemi, 1892 lept a suchá jehla, sign., 113 × 72, ŽMPP 73.021Z různých oborů Orlikovy tvorby je nejrozsáhlejší jeho tvorba portrétní, v níž dosáhl ve své době největší proslulosti. Existují desítky jeho portrétů v dřevořezu, velký počet portrétů malířských, ale především stovky portrétů grafických a tisíce kreseb a skic v mnoha veřejných a soukromých sbírkách, které nebyly dosud nikdy publikovány. Jeho portréty jsou nerozlučně spojeny s dobou a životem společnosti, v níž vznikaly, ke každému se pojí nějaký příběh z Orlikovy korespondence nebo života portrétované osobnosti.

PRAHA A MNICHOV (1891–1899)

Emil Orlik se narodil v roce 1870 v Praze ve Staré kolkovně v Dlouhé třídě, na hranici Starého a Židovského Města. Ve Staré kolkovně se nacházela také krejčovská dílna Orlikova otce Moritze a nedaleko odtud známý pánský salón jeho bratra Huga. V okolních uličkách tehdejšího ghetta prožil Emil Orlik své dětství a později zde našel také náměty svých prvních grafických listů.


Nejstarší Orlikovy podobizny pocházejí z doby jeho studia na mnichovské Akademii v letech 1891–1893.


Studie mladé ženy, Praha, 1898 barevná litografie, sign., 391 × 293, ŽMPP 91.148 V roce 1896 se Orlik vrátil do Mnichova a celý rok se společně s Bernhardem Pankokem věnoval experimentům s grafickými technikami, zejména dřevořezem. Z této doby pocházejí např. leptané podobizny A. Döblina, M. Lützenkirchena a R. Ch. Jennyho (1896). V následujícím pražském období vytvořil několik kreseb mladého R. M. Rilkeho (1896), karikatury přátel ze „Spolku německých umělců v Čechách“ (1896–98), podobiznu O. E. Hartlebena (1897), litografickou Studii mladé ženy (1898) a další portréty. Zdařilým portrétním dřevorytem je podobizna O. Mentzela (1899), v níž se dosud nejvýrazněji projevuje secesní stylizace.
V roce 1899 se Orlik stal členem Vídeňské secese, své práce publikuje v jejím časopise Ver Sacrum, kde R. M. Rilke o svém příteli uveřejnil stať „Pražský umělec“ (1899). Toto první období Orlikovy tvorby ukončila jeho první velká samostatná výstava na jaře roku 1900 v Moravském uměleckoprůmyslovém muzeu v Brně (vystaveno 310 prací) a následná roční cesta do Japonska.


PRAHA A VÍDEŇ (1900–1904)
Japonská cesta vzbudila značnou pozornost. Orlik po návratu přednáší a publikuje své zkušenosti ve Ver Sacrum, plně se zapojuje do činnosti Vídeňské secese v okruhu umělců okolo Gustava Klimta a Josefa Hoffmanna, vystavuje v galerii Paula Cassirera v Berlíně a v Praze v Rudolfinu. Teprve v této době začal portrét v Orlikově tvorbě převládat a jeho portréty začaly být hlavní součástí jeho výstav.


Max Klinger při práci, Lipsko, 1902 suchá jehla, ruleta, tečkování, sign., 195 × 134, ŽMPP 95.144 Tou dobou žije sice dále v Praze, stále častěji však pobývá ve Vídni, kam se v říjnu 1904 také přestěhoval. Tehdy vznikají jeho nejznámější portrétní dřevořezy – podobizna Henrika Ibsena (1902), dva stylizované secesní dřevořezy jeho přátel Josefa Hoffmanna (1903) a Bernharda Pankoka (1903 / 04), a patrně nejznamenitější z Orlikových secesních dřevořezů – portrét malíře Ferdinanda Hodlera (1904). O něco později vytvořil další vynikající podobizny rytíře Maxe von Gomperze (1906) nebo Camilla Pissarra (1906).


Ještě důležitější roli v Orlikově portrétní tvorbě na počátku 20. století hrál lept, suchá jehla a příbuzné techniky. V krátkém časovém rozmezí tehdy vznikly jeho nejznámější grafické podobizny skladatele Gustava Mahlera (1902), Maxe Klingera (1902/03), hraběte von Kalkreutha (1903), přírodovědce Ernesta Haeckela (1901/04), Friedricha Hodlera (1904) nebo kritika Hermanna Bahra (1904), které jsou dnes považovány za jedny z nejzdařilejších secesních grafických portrétů vůbec. Orlik pracoval obvykle s leptem nebo suchou jehlou, které kombinoval s ruletami, akvatintou a dalšími technikami, aby využil všech dostupných efektů a zvýšil jedinečnost každého tisku.

 

BERLÍN (1905–1932)
Asta Nielsen v Orlikově atelieru (1921) litografie, 305 × 220, ŽMPP 82.571V roce 1905 byl Emil Orlik povolán jako nástupce po Otto Eckmannovi na „Školu pro grafiku a knižní umění“ při Uměleckoprůmyslovém muzeu v Berlíně, kde nalezl mnohostranné uplatnění své neumdlévající tvořivosti. Především však stále kreslí a skicuje do náčrtníků každodenní portréty přátel a známých z uměleckého a divadelního světa. Na zasedáních Berlínské secese kreslí M. Liebermanna, L. Corintha, K. Walsera, E. Barlacha nebo H. Zilleho. V Románské kavárně se zase schází společnost umělců, kde Orlik zachytil četné podobizny M. Slevogta, B. Cassirera, H. Bahra, O. Muellera, R. Grossmanna, E. R. Weisse, O. Dixe, M. Oppenheimera či A. Flechtheima.


V avantgardním Café des Westens kreslil zase kritika Herwartha Waldena, na Akademii skicoval Käthe Kollwitzovou a expresionistického architekta Hanse Poelziga. Umělcovy skicáře plnily portréty básníků, např. Franze Werfela, dramatiků Arthura Schnitzlera nebo Luigiho Pirandella, spisovatelů Thomase Manna, Alfreda Döblina nebo Maxima Gorkého. V roce 1917 portrétoval Alberta Einsteina, později vytvořil jeho grafický portrét (1923) a zachytil jej při hře na housle (1924).


Nejvíce podobizen však Orlik nakreslil v prostředí divadla, které mu nabízelo nejlepší možnosti studovat fyziognomii a výrazy herců. Hned po příjezdu do Berlína obnovil svoji spolupráci s režisérem Maxem Reinhardtem (1873 až 1943), pro jehož inscenace v Německém divadle vytvořil řadu scénických a kostýmních návrhů. Znovu tu mohl zachytit dramatiky Gerhardta Hauptmanna, Maxmiliana Hardena, Luigiho Pirandella, Franka Wedekinda či Oskara Kokoschku, častěji kreslil vynikající herce Paula Wegenera, Wernera Krausse, Maxe Pallenberga, Emila Janningse, Ernsta Deutsche nebo Alexandera Moissiho, herečky Tillu Durieux a Lil Dagover nebo dánskou hvězdu německého němého filmu Astu Nielsen. S divadelním prostředím a skicovitou reportážní kresbou souvisí i většina dalších Orlikových portrétních alb a samostatných studií.


Svůj zájem věnoval také hudbě, portrétoval skladatele Antona Brucknera (1915), Richarda Strausse (1917) a Eugena d’Alberta (1916), později zachytil i Arnolda Schönberga (1926). Velkou pozornost věnoval dirigentům – především pražskému dirigentovi Alexandru Zemlinskému (1920) a holandskému Willemu Mengelbergovi (1925). Stejně se zajímal o hudební virtuosy jako např. klavíristku Wandu Landowskou (1917) nebo houslistu Bronislava Hubermanna (1919).


BREST LITEVSKÝ (1918)
Díky své pověsti skvělého kreslíře a portrétisty byl Emil Orlik pozván státním tajemníkem Richardem von Kühlmannem na mírovou konferenci v Brestu Litevském, kde celý únor roku 1918 kreslil podobizny zástupců jednotlivých delegací Čtyřspolku – Německa, Rakousko-Uherska, Bulharska a Turecka, dále zástupce Ukrajiny a sovětského Ruska. Vytvořil zde jednak věrné, často poněkud idealizované portréty všech zúčastněných, jednak řadu menších karikujících litografických podobizen, které byly vydány v samostatném albu „Brest-Litowsk“ (1918) na upomínku pro účastníky konference.


Ministr zahraničí a vedoucí rakousko-uherské delegace hrabě Ottokar Czernin z Chudenic (1872–1932), 1918 kresba černou křídou, 382 × 279, ŽMPP 177.826Díky velkorysému daru manželů Bollagových z USA můžeme dnes srovnávat tyto dva velmi odlišné cykly a studovat tak celé rozpětí výrazových možností Orlikovy kresby. Album karikatur „Brest-Litowsk“ je dobrou ukázkou stále se uvolňujícího Orlikova stylu, který již předznamenává jeho portrétní litografická alba dvacátých let. Oficiální obraz mírové konference nebyl nikdy namalován, mírová smlouva byla již po půl roce anulována a po kapitulaci Německa prohlášena dohodovými mocnostmi za neplatnou.

 

Židovské muzeum v Praze děkuje manželům Anitě a Marcelu Bollagovým z North Caldwell, New Jersey, USA, za velkorysý dar 69 kreseb Emila Orlika. Darovaný soubor významně rozšířil kolekci Orlikových kreseb ve sbírkách muzea, o čemž svědčí i tato výstava.

 

Emil Orlik byl svým přirozeným talentem i školením realista, vycházející z tradice a řemesla, které pro něj mělo vždy větší význam, než umělecké teorie a programy. Měl přesnou vizuální paměť a schopnost pohotově zachytit pomíjející výraz portrétovaného. Nejpůsobivější jsou však jeho kresby tam, kde se projevil jeho spontánní temperament a radost z tvorby. Po celý život neúnavně experimentoval a do mnoha oborů výtvarné práce zasáhl svými novátorskými přístupy. Jeho „modernost“ spočívá tak nejspíše v jeho schopnosti experimentu a neúnavném hledání možností uměleckého výrazu. Mnoho jeho pokusů přitom bylo zmařeno, mnoho jich však dosáhlo nového a originálního výsledku, pro který si většina jeho děl uchovává dodnes svoji působivost a je stále vyhledávanějším předmětem sběratelů a milovníků umění.

Krejčovská dílna u Orliků v Praze, 1898 barevný dřevořez, 122 × 185, ŽMPP 73.131 / 29
Kurátor: Arno Pařík
Instalace: Firma Pavel Břach
Grafická úprava: Vladimír Vašek
Tiskne Label Kutná Hora
Vydalo Židovské muzeum v Praze
U Staré školy 1, 110 00 Praha 1
tel.: 221 711 511, fax: 222 749 300

Rezervační centrum / Reservation Centre:
U Starého hřbitova 3a, 110 00 Praha 1
tel.: 222 317 191
fax: 222 317 181
e-mail: [email] marek.selnekovic[at]jewishmuseum.cz

Emil Orlik u ryteckého stolu (kolem 1920) dobová reprodukce, ŽMPP 79.672 / 40

 

 

 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze