Vražda v Polné - Výstava ke 100. výročí Hilsnerovy aféry

Archiv výstav

Španělská synagoga 17. červen - 3. říjen 1999
od listopadu 1999 synagoga v Polné

Mýtus židovské rituální vraždy se zrodil v době náboženské nesnášenlivosti, křížových výprav a pronásledování Židů. K prvnímu nařčení došlo roku 1235 ve Fuldě v Německu, nejznámější případ se odehrál roku 1475 v Tridentu. Tato obvinění měla tragické následky: stovky Židů byly umučeny, následovaly pogromy a vyhnání. V 17. století se obvině Leopold Hilsner ní z rituální vraždy rozšířilo zvláště ve východní Evropě. Žádný případ nebyl skutečně prokázán, pověra byla mnohokrát vyvrácena znalci, světskými i církevními autoritami.

Koncem 19. století se antisemitismus stal prostředkem politického boje v Německu, Rakousku, Francii a zemích východní Evropy. Využívali jej především nacionalisté, křesťanskosociální a radikální strany v boji proti liberalismu a sociální demokracii. Centry antisemitské politiky ve střední Evropě byly Berlín a Vídeň. Také obžaloby z rituální vraždy se staly nástrojem agresivních politických kampaní. Čím absurdnější bylo obvinění, tím obtížnější byla obrana proti němu. Stejně jako ve středověku se nařčení jednotlivce stávalo obžalobou celého národa a vyznání. V letech 1881 až 1913 byla antisemity, šovinisty, klerikály a radikály vznesena řada nepodložených či zcela smyšlených obvinění z rituální vraždy v Německu, Rakousku, Čechách, Maďarsku, Polsku, Ukrajině a Rusku, vyšetřování však vždy odhalilo pouze lži a pomluvy.

Nejznámějším antisemitským politickým procesem se stala Dreyfusova aféra ve Francii (1894-1906), která bývá pro svůj význam často s Hilsnerovou aférou srovnávána. Alfred Dreyfus nebyl sice obžalován z rituální vraždy, nýbrž z vlastizrady, průběh a důsledky procesu byly ale podobné. V obou případech byli nevinně obžalovaní také odsouzeni. Dreyfus strávil na Ďábelských ostrovech pět let a nakonec se dočkal alespoň částečné rehabilitace, Hilsner strávil ve vězení 19 let a revize svého procesu se nikdy nedočkal.

K vraždě devatenáctileté Anežky Hrůzové (*16. 4. 1879) došlo v lese Březina u Polné před sto lety, na Popeleční středu 29. 3. 1899. Tělo bylo nalezeno na Bílou sobotu 1. dubna ráno. Vykrvácela širokou ranou na krku, na místě činu však bylo údajně zjištěno málo krve. Již tehdy vznikla domněnka, že se stala obětí rituální vraždy. Velikonoce toho roku připadly na židovský svátek Pesach a v Polné ožila pověst rituální vraždy. Ačkoli nechyběla jiná podezření, vyšetřování se soustředilo na nepříliš inteligentního dvaadvacetiletého Leopolda Hilsnera (*10. 7. 1876), který byl bez jakýchkoli usvědčujících důkazů pod tlakem veřejného mínění zatčen. Obvinění bylo podporováno místní elitou, ovlivňováno štvavou antisemitskou kampaní v tisku a vyhrocenými česko-německými národnostními spory na politické scéně. Hlavní úlohu v procesu sehrál na straně obžaloby známý národovec a radikální poslanec JUDr. Karel Baxa. Za těchto okolností byl Leopold Hilsner pouze na základě rozporuplných nepřímých svědectví v procesu v Kutné Hoře (12.-16. 9. 1899) odsouzen za spoluúčast na vraždě A. Hrůzové k trestu smrti. Na základě protestu T. G. Masaryka proti nesmyslnému obvinění a nových znaleckých posudků byl rozsudek 25. 4. 1900 zrušen. Při novém procesu u krajského soudu v Písku (25. 10.-14. 11. 1900) byl Hilsner obžalován navíc za spoluúčast na vraždě Marie Klímové, která zahynula před více než dvěma roky. Proces proběhl podle stejného scénáře a Leopold Hilsner byl znovu odsouzen pouze na základě nepřímých svědectví za spoluúčast na obou vraždách k trestu smrti. Rozsudek byl 11. 6. 1901 změněn císařskou milostí na doživotní trest, řada žádostí o revizi procesu však byla zamítnuta. Nedlouho před koncem první světové války (24. 3. 1918) byl Hilsner omilostněn císařem Karlem I. Žil pak ve Velkém Meziříčí, Praze a Vídni, kde také zemřel 8. 1. 1928 ve věku 51 let. Skutečný pachatel nebyl nikdy vypátrán.

Proces proti Leopoldu Hilsnerovi byl věcně zmatečný a důkazní řízení zcela neprůkazné. První zločin měl zjevně sexuálně-sadistickou motivaci, u druhého nebyla příčina smrti vůbec zjištěna, ve svědectvích byla řada faktických rozporů. Hilsner sám byl spíše bázlivé povahy a podobného násilí byl sotva schopen. Mnoha současníkům bylo stejně jako dnes zřejmé, že se jednalo především o proces politický, dalekosáhle ovlivňovaný antisemitským a nacionálním tiskem a tehdejšími česko-německými národnostními spory. Habsburská monarchie se ke konci století zmítala ve vleklé národnostní a politické krizi a nebyla již schopna se těmto tlakům bránit. T. G. Masaryk ve svém protestu nehájil jen Hilsnera, ale především rozum, věcnost a kulturu českého politického života.

Proces s Leopoldem Hilsnerem byl první aférou v české společnosti, která dosáhla tak široké publicity v tehdejších sdělovacích prostředcích - především bulvárních, antisemitských a radikálních listech, ale také v nejrůznějších pamfletech, karikaturách, na pohlednicích, v anonymních letácích, dopisech a lidových písních. Výstava Židovského muzea v Praze využívá právě těchto méně známých materiálů, aby události před sto lety ukázala z nového pohledu, v kontextu tehdejší české politické scény, antisemitské publicistiky a dobové atmosféry. Má to svůj význam i dnes, neboť česká historiografie nevěnovala dosud polenskému procesu ani tehdejší české politice dostatečnou pozornost - témata jako antisemitismus nebo nacionalismus nebyla v minulosti nikdy příliš vítána.

Po skončení výstavy ve Španělské synagoze bude expozice trvale umístěna v nově rekonstruované synagoze v Polné, která by měla být otevřena v listopadu 1999. Kulturní a vzdělávací centrum Židovského muzea připravuje na dny 24. - 26. listopadu odbornou konferenci ke 100. výročí polenského procesu, věnovanou historii a významu Hilsneriády v kontextu české politiky a antisemitismu. Další akce ke 100. výročí polenského procesu lze očekávat v roce 2000.

Na výstavě se podílí zápůjčkami nebo spoluprací Muzeum Vysočiny - pobočka Polná, Národní knihovna ČR, Knihovna Národního muzea - oddělení časopisů, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Státní ústřední archiv v Praze, Státní oblastní archiv Praha, Státní oblastní archiv v Třeboni, Archiv Ústavu T. G. Masaryka v Praze, Knihovna Židovského muzea v Praze, Jan Prchal (Polná), Petr Vašíček (Vídeň), Marta Vomelová (Polná), Stanislav Dulík (Praha), Mgr. František Bányai (Praha).

kurátor výstavy: PhDr. Arno Pařík
spolupráce: Mgr. Michal Frankl, Mgr. Andrea Braunová
instalace: Pavel Břach