Úvodní strana napište nám informace pro návštěvníky mapa webu • tisk • english version
  

Archiv výstav

Aleš Veselý - Tři brány
Projekt pro Pinkasovu ulici v Praze

Přípravná kresba k projektu Tři brány, 2003 (kresba tužkou na papíru, 210 x 297 mm)

Brány do našeho nitra

Od svého navrácení české a moravské židovské komunitě na podzim 1994 Židovské muzeum v Praze proměnilo svou tvář. Historickým synagogám vrátilo jejich někdejší krásu a v dříve nevídané míře zpřístupnilo své unikátní sbírkové bohatství, jedinečné památky židovského života uplynulých staletí. Každý z předmětů v pražském Židovském muzeu má svou historii. Chtělo by se dokonce říci jako u lidí – osud, neboť většina předmětů zastoupených dnes v Židovském muzeu v Praze sdílela svým způsobem osud lidí, kterým patřila. Za nacistické okupace dostaly čísla nejprve věci a potom lidé. Lidé byli vyvražděni, ale předměty židovského kultu přežily; připomínají mrtvé jako více než výmluvné symboly. Osud však mají i pražské historické synagogy, v nichž je možno předměty shlédnout. Ta, která nese název Pinkasova, se roku 1958 stala Památníkem českých a moravských Židů zavražděných během šoa. Je to místo obzvláštní piety, na hranici někdejšího ghetta v těsné blízkosti Starého židovského hřbitova, místo, kde se prolínají dějiny Židů s dějinami města. Je křižovatkou v mnohonásobném slova smyslu. Nepovažuji za náhodu, že právě k Pinkasově synagoze se váže i prostor, který samou svou existencí upozorňuje na tuto významově nabitou mnohoznačnost. Uzavřený ze všech stran, a přece dobře viditelný, nevelký svými rozměry, ale nezměřitelný tím, co vyjadřuje – a co ještě vypovědět může.
Když jsem před čtyřmi lety při příležitosti mezinárodní konference Fórum 2000 poprvé hovořil s Alešem Veselým o tom, jak dát uličce u Pinkasovy synagogy nový život, Aleš Veselý navrhl vypracovat projekt. Považoval jsem za vhodné, aby právě on mohl být tím, kdo dotvoří Pinkasovu uličku svými objekty: člověk s osobním židovským prožitkem, vynikající umělec mezinárodního věhlasu, jakých tato země mnoho nemá. „Tři brány“, jak nakonec Aleš Veselý svůj projekt nazval, je dílem, které již nyní, ve stadiu studie, svádí k mnoha výkladům. Nesporné je, že prostor Pinkasovy uličky může zhodnotit ve všech jeho významech – a navíc poskytnout i hluboký zážitek vlastní skutečnému uměleckému dílu.
Jak je u Aleše Veselého zvykem, chce vybídnout člověka k interakci, nikoliv jen ke shlédnutí. Aktivně vstupuje do prostoru, zároveň ho dotváří i nově definuje. Projekt „Tři brány“ se může uskutečnit jen s významným přispěním sponzorů. Věřím, že vzbudí pozornost jak u odborné veřejnosti v České republice a zahraničí, tak i mezi Pražany a návštěvníky města „sta věží“. Je v něm i mnoho bran. Ty, které chce v někdejším Židovském městě postavit Aleš Veselý, jsou však především branami do našeho nitra, průchodem k našemu citu a svědomí. Velice bych si proto přál, aby se tento projekt podařilo co nejdříve uskutečnit. Doba, v níž žijeme, takové milníky velice potřebuje.

Leo Pavlát, Ředitel Židovského muzea v Praze

Jan Kříženecký, Pinkasova ulice, 1906-1907

Malá Pinkasova ulice – prostor mezi

Část bývalé Malé Pinkasovy ulice, nacházející se dnes mezi zahradou Uměleckoprůmyslového muzea, Starým židovským hřbitovem a Pinkasovou synagogou, je jedním z mála pozůstatků původní uliční sítě páté pražské čtvrti – Josefova, která byla až do roku 1848 židovským ghettem. Úzká ulička se původně jmenovala Goldřichodvorská (zřejmě podle přilehlého dvorce, jenž byl v průběhu druhé poloviny 17. století v držení Karla rytíře Goltze). Později, na počátku 70. let 19. století, se jí začalo říkat Malá Pinkasova nebo také Pinkasova ulička. Ačkoli by se podle tohoto pozdního názvu mohlo zdát, že šlo vždy o nevýznamnou postranní cestu, ve starších dobách existence ghetta tomu bývalo jinak. Ulice byla kdysi důležitou průchozí komunikací. Nejprve zajišťovala spojení dvou křesťany obývaných staroměstských okrsků, vzájemně od sebe oddělených Židovským Městem, avšak v důsledku postupného nárůstu rozlohy Židovského Města (zejména severním směrem k vltavskému břehu) získávala na významu především pro obyvatele ghetta, v rámci něhož jednak zajišťovala přístup k Pinkasově škole, jež byla od konce 15. století jedním z nejvýznamnějších duchovních center tehdejší židovské Prahy1 , a v případě požáru též umožňovala životně důležitý přístup k řece2. Vybíhala od jedné ze vstupních bran ghetta na západním konci Židovské – později Pinkasovy ulice, která se v roce 1870 stala součástí Josefovské třídy (dnešní Široká), a dále vedla podél západního průčelí Pinkasovy synagogy a okraje jihozápadní části Starého židovského hřbitova až na vltavský břeh3. Celý průběh ulice je dobře patrný na plánu zaměření Židovského Města, které provedl v roce 1690 zemský zeměměřič Andreas Bernard Klauser. Zde je zachycen stav těsně po ničivém požáru, jenž v létě roku 1689 zachvátil celé území Židovského a částečně též Starého Města. Na jiném plánu obnovy ghetta, který vypracoval po dalším velkém požáru v roce 1754 inženýr Jan Ferdinand Schor, je už Goldřichodvorská ulice zakreslena jako slepá komunikace ústící u vstupní branky na Starý židovský hřbitov. Tutéž dispozici má i na Hergetově plánu Prahy z roku 1791 a na přepracovaném Jüttnerově plánu z let 1811–1815. Lze předpokládat, že její severozápadní část zanikla někdy v průběhu druhé poloviny 18. století, nejpozději zřejmě poté, co se v roce 1768 podařilo židovským starším odkoupit od staroměstské obce polorozpadlou katovnu a rozšířit Starý židovský hřbitov o jihozápadní výběžek, do něhož byl napříště umožněn přístup přímo z Goldřichodvorské ulice malou brankou ve hřbitovní zdi. Během asanace, která na přelomu 19. a 20. století zasáhla do organismu Josefova a přilehlých částí Starého Města, musela jižní část Malé Pinkasovy ulice ustoupit velkorysejšímu rozvržení uliční sítě a byla pohlcena dnešní Širokou ulicí. Z její původní délky byla zachována zhruba polovina. V roce 1907 byla stržena veškerá okolní zástavba kromě synagogy a obytné domy nahradily zdi oddělující prostor někdejší veřejné komunikace od prostoru soukromých pozemků (zahrady Uměleckoprůmyslového muzea a Starého židovského hřbitova). V průběhu asanace došlo též k dokončení regulace vltavského nábřeží v prostoru tzv. Rejdiště, což vedlo k výraznému zvýšení okolního terénu. V důsledku těchto změn zůstal celý areál Pinkasovy synagogy včetně přilehlé uličky hluboko pod úrovní nové zástavby. Malá Pinkasova ulice tehdy definitivně pozbyla svoji původní funkčnost a stala se jakousi odumřelou vénou. Dnes je ovšem jedním z mála míst, která ještě mohou připomenout jinak již nenávratně zmizelé židovské ghetto.
Tři brány, projekt pro Pinkasovu ulici v Praze (počítačová manipulace a tisk Radka Mullerová) V současné době je zbylá část Malé Pinkasovy ulice součástí pozemku pražské židovské obce spravovaného Židovským muzeem v Praze a není běžně přístupná. Od veřejného prostoru komunikace je oddělena mříží, vstoupit do ní je možné pouze průchodem v jihozápadní předsíni Pinkasovy synagogy (dnes Památník 80 000 obětí šoa z Čech a Moravy, který je, stejně jako přilehlý Starý židovský hřbitov, součástí prohlídkového okruhu Židovského muzea v Praze).
Skutečnost, že je ulička situována v těsném sousedství dvou významných a hojně navštěvovaných památek Židovského města, jež představují klíčová „místa paměti“ pražské historie, jednoznačně vybízí k jejímu zpřístupnění. Jako přirozené propojení areálu Pinkasovy synagogy s prostorem Starého židovského hřbitova může pro mnohé návštěvníky představovat zajímavou alternativu v prohlídkové trase muzea. Jelikož ovšem ulička ztratila svůj původní ráz i funkčnost, je pro ni třeba nalézt nový způsob prostorové interpretace. O to se pokusil profesor Aleš Veselý, který pro toto místo vytvořil projekt nazvaný prozaicky „Tři brány“.
Jedná se o sochařský environment v podobě tří bran, které vyplňují přibližně dvě třetiny dnešní délky uličky. První z bran je instalována tak, aby nerušila pohled na západní průčelí Pinkasovy synagogy s velkým vitrailovým oknem. Všechny tři brány jsou umístěny v koridoru ulice jako samonosné konstrukce, které nepotřebují další ukotvení v přilehlých zdech ani v budově synagogy.
Brány jsou pojaty jako tři samostatné sochařské objekty, jejichž rozmístění (pravidelné rozestupy ve vzdálenosti cca 4 m), míry i forma jsou však zcela podřízeny celku. Ten je koncipován jako koridor-cesta a vyznačuje se velmi přesně určeným rytmem a rozložením hmot, jež mají tendenci prostor ulice zcela vyplnit. Tím vzniká dojem těsného prostoru, který hmota nejen ovládá, ale má ambici jej přesáhnout. Na druhé straně je však každá brána (a průchod v ní) odvozena od míry lidského těla. Antropometrické vlastnosti objektů jsou základní podmínkou interaktivní funkce celku. Člověk, který se ocitne v koridoru, nemá jinou volbu než projít těsnými otvory bran, jejichž mohutná konstrukce vyplňující takřka celý koridor ulice vylučuje jinou možnost cesty. Každý průchod branou se zakládá na zcela subjektivní, nepřenositelné zkušenosti chodce-poutníka, vnímané skrze vlastní, jedinečnou tělesnost, skrze své vlastní a neopakovatelné uvržení do prostoru. Jednotlivé průchody představují různé stupně poznání – prostorové a duchovní iniciace. V rámci celku však stále zůstávají určujícími vzájemné prostorové vztahy jednotlivých objektů (co je vidět / co zůstává skryto, co následuje / nenásleduje, co můžeme / nemůžeme předvídat), které podstatnou měrou ovlivňují kvalitu našeho zážitku.
Václav Jansa, V Pinkasově ulici, 1896 První branou, která je konstruována ze tří obřích kmenů stromu odlitých do bronzu (alternativou je zde vytvoření „kmenů“ pomocí svařování nerez oceli), lze projít vzpřímeně, avšak balvan upevněný na velké ocelové pružině do značné míry relativizuje světlou výšku průchodu (cca 2 m). To navozuje v chodci pocit nejistoty, který zde funguje jako spouštěcí mechanismus kritické distance k vlastní existenci ve vztahu k historicky proměnlivým i univerzálně platným podmínkám okolního světa.
Druhou branou, tvořenou masivním blokem vápence, jenž je upevněn pomocí obřích šroubů mezi dvě silné ocelové desky, je možné projít, jen když se procházející sehne a doslova protáhne těsným otvorem v kamenném bloku, jenž zároveň zcela zakrývá průhled na následující, poslední bránu.
Třetí brána je složena z nosné konstrukce ze zrcadlově vyleštěné nerez oceli, jíž shora proniká skrze masivní ocelovou desku neopracovaný balvan. Nosné pilíře v podobě tří trojbokých hranolů vyrůstají ze čtvercového půdorysu, přičemž třetí pilíř je svým břitem nastaven přesně proti chodci ve vstupu brány. Tím je znemožněn přímý průchod středem a je nastoleno dilema dvou výstupových cest. Za poslední branou následuje již jen nízká branka ve hřbitovní zdi, kterou lze pokračovat do prostoru Starého židovského hřbitova.
Z obsahového hlediska představuje environment „Tři brány“ mnohovrstevnou strukturu. Tato mnohovýznamovost spočívá jednak v užití brány jako základního archetypu putujícího napříč světovými kulturami, náboženstvími a filosofickými systémy, jednak v unikátním umístění na rozhraní prostorů zcela protikladného charakteru: prostor živých (ulice) a mrtvých (hřbitov), prostor profánní (ulice) a sakrální (synagoga a hřbitov), prostor veřejný a soukromý. V době existence ghetta se navíc Pinkasova ulice nacházela na jeho samém okraji, takže i dnes může připomínat jakousi pomyslnou hranici mezi dvěma kulturně, nábožensky a etnicky rozdílnými světy a zároveň být symbolem jejich vzájemného prolnutí.

Michaela Hájková

Aleš Veselý / Tři brány

Když jsem se asi tři roky po válce přestěhoval s mými rodiči do Prahy, získali jsme byt ve Veletržní ulici – shodou okolností naproti postrannímu vchodu do areálu provizorních veletržních pavilónů, které za války sloužily jako sběrné místo, kde se shromažďovali Židé předvolaní do transportů, aby odtud – již s registračními čísly – byli odváděni na vlaky směřující do ghett v Lodži a Terezíně. Díval jsem se z okna na tento vchod, kterým prošlo mnoho mých příbuzných, kteří se už nevrátili. Tímto vchodem prošla také moje tehdy čtrnáctiletá sestra, která díky absurditě norimberských zákonů byla na řadě z naší rodiny jako první. Bohudíky se vrátila i s mým tátou, když se jim společně podařilo těsně před koncem války z Terezína uprchnout. Vrátili se, ale čtyřicet sedm mých příbuzných ne.
Baráky i s plotem byly časem zbourány, ale tím intenzivněji jsem ono místo vnímal – tu pomyslnou bránu. Pozvolna se v mých představách objevovala jako Socha-Brána, Brána-Připomnění, kterou jsem chtěl jednou na tom místě udělat.
Když jsem byl asi před dvěma lety osloven, abych vymyslel něco do úzkého prostoru bývalé Pinkasovy uličky přiléhající k Pinkasově synagoze, okamžitě mě napadaly brány, koridory, visuté rampy.
V první fázi vždy pracuji intuitivně – nechci mít a priori program, nechci rozumově analyzovat, co mě napadá – chci spoléhat na hloubku uložených nejvnitřnějších pocitů a „genetických kódů“. Teprve, až když je koncept hotový (a z mého pohledu definitivní), začínám zkoumat a luštit, co mě vedlo k tomu, že jsem došel právě k tomuto konkrétnímu řešení. Začíná mě zajímat, má-li to nějaké další konotace a opory v oblastech, kterými jsem se před začátkem práce úmyslně nezabýval.
Výsledkem mého uvažování o prostoru Pinkasovy uličky je environmentální projekt „Tři brány“. Nevím, proč zrovna tři. Není v tom žádná mystika. Prostě jsem věděl, že musí být tři. Začal jsem si uvědomovat, že to vše souvisí s diasporou, že je to cesta, že to souvisí s dvoutisíciletým putováním rozprášeného národa, s hledáním dočasných domovů a kontaktů v jinak cizím a odlišném světě, a současně se silným a věčně přetrvávajícím vědomím vzájemné sounáležitosti.
Přípravná technická studie k projektu (kresba tužkou přenesená na pauzovací papír, manipulováno xeroxem, 595 x 908 mm) Začal jsem sám sobě dekódovat, co asi bylo mým nejvnitřnějším důvodem tohoto již hotového konceptu bran. Ta první, s kamenem na pružině nad hlavou, je určité memento – je to zřejmě ta Brána-Připomnění, kterou jsem si po mnoho let utvářel v paměti. V tomto konceptu je obsaženo ono připomnění, ale zároveň a především je v něm pro mě důležitý souběh přítomnosti a minulosti, to, co je permanentní a nezávisle na čase stále přítomné.
Ve všech branách je přítomen balvan, kámen, skála – je vždy nade mnou. Kámen je pro mě spojen s místy, kde se odehrávaly všechny důležité okamžiky minulosti. Prostřední brána je kusem skály vyzdviženým mezi dvěma ocelovými deskami. Je v ní úzký koridor, kterým musíme projít lehce sehnuti. Tato brána je možnou spojnicí dlouhého putování a může znamenat i přetrvávající podvědomou touhu po Jeruzalému.
Čtvercový architráv poslední, ocelové brány spočívá na třech trojbokých podpěrách z leštěné nerez oceli. Středem architrávu proniká shora do centra brány velký neopracovaný kámen. Vcházím, ale není jeden přímý východ. Uvnitř jsem rozdvojen volbou. Vpravo? Vlevo? Obojí vypadá stejně – není priority. Je tu ona ambivalence. Musím projít dál, ale rozhodnutí musím udělat sám. Stále budu mít v sobě současně obojí: dávnou touhu vycházející z vědomí sounáležitosti a reálnou (byť odcizenou) skutečnost, ve které se nacházím. Pro mě je tato třetí brána věčnou esencí diaspory.
Je pro mě důležité, aby žádný z mých projektů neztrácel univerzální charakter, aby nepřipouštěl pouze jedinou možnost výkladu. Nikdy jsem se proto ani nesnažil vkládat do tohoto projektu žádný konkrétní náboženský nebo historický obsah. Sám jsem vyrostl v rodině, která měla silné vědomí svých kořenů, ale byla nereligiózní a nepraktikující. Přesto mě potěšil můj dávný přítel Karol Sidon, dnes rabín, jemuž maketa mého projektu evokovala část modlitby Alejnu lešabeach, v níž je obsažen verš: Ve anachnu korim umištachavim umodim..., což se obvykle překládá jako: „My pak se koříme a klaníme a s díky vyznáváme...“ Z toho vyplývá to podstatné, že „Tři brány“ jsou především mojí osobní výpovědí založenou na vlastní zkušenosti, což ovšem nevylučuje, že budou vnímány i v mnoha jiných rovinách, které přísluší místu, na kterém mají stát.

Biografie

Aleš Veselý (* 3. února 1935, Čáslav) V letech 1952–1958 studoval v ateliéru profesora Vladimíra Silovského na Akademii výtvarných umění v Praze. Od roku 1990 vede tamtéž vlastní školu monumentální tvorby. Žije v Praze, pracuje převážně ve svém ateliéru ve Středoklukách. Za svou práci získal v průběhu let několik prestižních mezinárodních i domácích ocenění. Jeho realizace ve veřejném prostoru se nacházejí v Německu, Jižní Koreji, Japonsku, České republice, Nizozemí a Litvě, je zastoupen v mnoha soukromých i veřejných sbírkách po celém světě.Úplný přehled tvorby Aleše Veselého lze najít na internetové stránce www.ales-vesely.cz.

 

 

 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze