Alexandr Brandejs a čeští umělci generace Národního divadla

Alexandr Brandejs (1848–1901) byl mecenášem ale hlavně přítelem předních českých umělců 19. století. Rád se obklopoval jejich obrazy a byl dostatečně velkorysý, že věřil jejich talentu a v případě potřeby jim neodmítl pomoci. Byl v české umělecké společnosti známou postavou a na chvíle strávené na jeho statku v Suchdole u Prahy mnozí umělci a literáti ještě dlouho a rádi vzpomínali. Přesto se o jeho životě dodnes mnoho neví.
Alexandrovi rodiče Vilém Brandejs a jeho žena Marie spravovali statek v Suchdole u Roztok, který byl majetkem Emauzského kláštera v Praze. Alexandr se v září 1873 ve Španělské synagoze oženil s Johannou Witzovou (1852–1933), jejíž rodiče byli také zámožní: Šalomon Witz a jeho žena Aloisie byli majiteli rozlehlých pozemků v Holešovicích a na ostrově v Tróji měli statek.
Alexandr i Jenny Brandejsovi dospívali v době, kdy padala stará omezení židovského života. Emancipace hospodářská a právní přinášela s sebou také potřebu účasti na kulturním a veřejném životě. Zámožnější rodiny si zvaly známé spisovatele a umělce na besedy do svých salónů, které se stávaly hlavními centry kulturního života. Po pádu Bachova absolutismu se také možnosti českého kulturního a společenského života rychle rozšiřovaly.
Správu suchdolského statku převzal Alexandr Brandejs v roce 1874. Sídlem rodiny byl suchdolský zámeček, původně pozdně renesanční tvrz ze 17. století, později částečně přestavěná. Dům dovedl Brandejs naplnit společenským ruchem a starými věcmi, pro které měl sběratelskou vášeň. Sbíral všechno – především knihy, obrazy a tisky, ale také staré zbraně, nábytek a textilie. Jeho důstojná postava s tváří orientálního vládce, věnčená majestátním plnovousem, byla vděčným modelem pro portrétování nebo postavy Brožíkových historických obrazů.
Brandejs na suchdolském zámečku vytvořil jakýsi malý dvůr, kde přijímal návštěvy většinou stejně mladých umělců, kteří velkorysé pohostinství spláceli svou společností a občas i svými díly. Brandejsovo přátelství a srdečné ovzduší mladé rodiny, nenucená družnost a rozmar suchdolských besed vytvářely pro umělce neobyčejně přitažlivé prostředí. Scházela se zde většina umělců tzv. generace Národního divadla. Na Suchdol rádi zajížděli malíři František Ženíšek, Mikoláš Aleš, Václav Brožík, Josef Tulka, Emanuel K. Liška, Antonín Chittussi, Albín Lhota, Jakub Schikaneder, Hanuš Schweiger, Václav Kavka, malíř koní a psů František Štraybel, sochaři J. V. Myslbek, Josef Mauder a Hugo Schüllinger, architekti Jan Zeyer a Antonín Wiehl, ze spisovatelů Julius Zeyer a Jaroslav Vrchlický, dále např. MUDr. Josef Thomayer nebo R. J. Kronbauer.
O atmosféře suchdolských besed vyprávěl nejlépe Mikoláš Aleš: „My všichni, kdo jsme znali Brandejsa, víme nejlíp, že to byl šlechetný zanícenec, jenž nás všechny, kdo jsme tam chodili, měl rád – byl doopravdy šťasten, když byl v naší společnosti, a choval se k nám tak roztomilým a srdečným způsobem, že jsme všichni k němu chodili a zajížděli jako k svému bratrskému příteli.”
Adolf Wiesner
a Spolek výtvarných umělců Mánes
Vztah Alexandra Brandejse k umění poznamenal celé rodinné prostředí i osudy některých jeho dětí. Jeho nejstarší dcera Helena (1877–1975) se od dětství učila kreslit a malovat a později navštěvovala uměleckou školu Antonína Slavíčka. V roce 1903 odjela do Paříže, kde se seznámila s malířem Adolfem Wiesnerem, který byl tehdy již známým umělcem. Jako Brandejs byl také Wiesner podporovatelem českého národního hnutí a obdivovatelem Mikoláše Alše, uctívaného prvního starosty spolku Mánes. Kvůli vydání jeho díla se také Brandejs a jeho budoucí zeť poprvé setkali.
Adolf Wiesner (1871–1942) náležel ke skupině mladých umělců, kteří se sdružili v polovině devadesátých let 19. století ve Spolku výtvarných umělců Mánes a v roce 1896 založili nezávislý časopis české moderny Volné Směry. Po studiích u Maxe Pirnera v Praze, Leona Pohla v Drážďanech a Otto Seitze v Mnichově se stal roku 1893 žákem Vojtěcha Hynaise, který tehdy zahajoval svoji výuku na pražské Akademii. Společně s J. Schusserem, V. Županským, A. Hofbauerem a O. Homoláčem patřil k první skupině Hynaisových žáků, která pracovala velmi usilovně a dosahovala nadějných výsledků. Jako první přinesli do českého umění závan nových uměleckých tendencí, usilujících především o ovládnutí barvy a světelné atmosféry v obraze.
Jako člen obrozujícího se Mánesa pod vedením St. Suchardy to byl právě „neúnavný diskutér“ Adolf Wiesner, který dal svým článkem „Šablona v malířství“, stejně jako příklady ze zahraničních časopisů, rozhodující podnět k založení nezávislého uměleckého časopisu. Byl jedním z prvních členů tehdejšího Mánesa, který požadoval, aby česká umělecká moderna mluvila k české veřejnosti o novém umění a svobodnějších uměleckých směrech ve vlastním měsíčníku. První číslo Volných směrů vyšlo v listopadu 1896 s jeho obálkou, která vyjadřovala odhodlání a naděje mladých výtvarníků – mladý muž s paletou a štětcem v ruce se na ní prodírá trnitým houštím kupředu k umělecké svobodě. V prvních ročnících Volných směrů publikoval své práce, přispíval do nich i svými texty a byl činný jako člen redakční rady. Byl rovněž mezi prvními, kteří usilovali o samostatné výstavní prostory pro nové české umění a spolu s ostatními vystavoval v roce 1898 na prvních památných výstavách spolku Mánes v Topičově salonu.
Na přelomu 19. a 20. století se Adolf Wiesner projevil nejvýrazněji také jako umělec svými promyšlenými a důkladně propracovanými obrazy. Byl malířem figurálních kompozic a portrétů, nejoblíbenější však byly jeho melancholické náladové krajiny a žánry, s úspěchem se věnoval také dekorativním úkolům. Wiesner byl rovněž přesvědčený podporovatel českých národních snah a člen Sokola, v němž po celé mládí aktivně působil jako cvičitel.
V letech 1900 až 1910 pobýval převážně v Paříži, kde se stýkal s A. Muchou a dalšími českými umělci a pravidelně vystavoval své obrazy v Salonu francouzských umělců. Po svém návratu do Prahy se stal jedním z předních pražských portrétistů. V roce 1916 uspořádal společně se svojí ženou Helenou výstavu v Rubešově galerii na Ferdinandově třídě v Praze, která představila jeho dílo pražské veřejnosti. Od té doby se stal vyhledávaným portrétistou pražské společnosti. Vedle velkého množství portrétů dívek, manželských podobizen a dětí portrétoval i mnohé známé osobnosti jako sochaře Stanislava Suchardu (1897), malíře Alfonse Muchu (1900), spisovatelku Růženu Jesenskou (1903), svého pařížského mecenáše Freunda-Deschampse (1902) a jeho rodinu, ruskou herečku Olgu Vladimirovnu Gzovskou (1912), pražského herce Gustava Löwyho (1907), ing. Emila Kolbena (1920), JUDr. Julia Petscheka a jeho ženu Martu nebo rentgenologa dr. Václava Švába a řadu dalších. Nejčastěji však portrétoval vlastní ženu Helenu, její sestru Irmu a další členy Brandejsovy rodiny. Jeho klientelou byla převážně pražská židovská společnost a to je také důvod, proč se jeho portrétů – kterých namaloval za svého života značné množství – tak málo zachovalo. Stejně jako životy jejich majitelů byla většina z nich zničena v době holocaustu.
Po okupaci českých zemí 15. března 1939 se většině Brandejsových vnuků podařilo uniknout do ciziny. Adolf a Helena Wiesnerovi však zůstali v Praze a 6. července 1942 byli deportováni do terezínského ghetta. Tři měsíce po příjezdu do Terezína Adolf Wiesner 10. října 1942 zemřel na celkové vyčerpání ve věku 72 let a byl pohřben na zdejším hřbitově.
Helena Wiesnerová pobyt v terezínském ghettu přežila. Byla zaměstnána v terezínských uměleckých dílnách, které vytvářely ozdobné předměty pro německé firmy. V únoru 1945 se dostala s tzv. švýcarským transportem do ciziny, odkud se vrátila po osvobození do Prahy. Později odjela za rodinou svého syna Reného do Anglie. Zde se dožila vysokého věku 98 let a do posledních chvil malovala svá květinová zátiší.
Ing. arch. René Wiesner (1904–1974), syn Heleny a Adolfa Wiesnerových, se stal pražským architektem a uznávaným odborníkem na projektování sklobetonových konstrukcí. Tato technologie byla ve třicátých letech velmi módní a dodnes najdeme v Praze mnoho příkladů jejího použití zejména ve skleněných klenbách pražských pasáží. Svými projekty se ing. René Wiesner uplatnil např. při stavbě skleněného domu v Palackého ulici, Československého pavilonu na Světové výstavě v Paříži v roce 1937 nebo Masarykova sanatoria ve Vyšných Hágách na Slovensku. Dcera Brandejsovy nejmladší dcery Irmy (1882 až 1979) Karla si zase vzala za muže ing. Emila Weisse (1896–1965), který se v třicátých letech uplatnil v Praze jako zručný karikaturista, propagační grafik a autor plakátů. Za války i po ní působil jako politický karikaturista v anglických a amerických listech, v nichž i později vtipně komentoval politické události období studené války.
Generaci Brandejsových pravnuků na této výstavě zastupuje Erika, vnučka prostřední Brandeisovy dcery Otýlie Stiassné (1878–1920). Erika Stránská (1930 až 1944) byla v roce 1942 deportována do Terezína, kde žila v dětském domově L 410 a jako mnohé další děti se účastnila kurzů kreslení, které zde vedla výtvarnice Friedl Dicker-Brandeisová. Díky tomu se ve sbírce Židovského muzea v Praze zachovala celá série jejích kreseb, které jsou posledním svědectví o jejím životě. Krátce před svými čtrnáctými narozeninami byla deportována do Osvětimi a zavražděna v plynových komorách.
K současné generaci Brandejsových pravnuků patří řada osob, které přispěly k uspořádání této výstavy. Na uchování rodinné historie má zásluhu zejména Jan V. White z Westportu v USA, který sepsal podrobnou rodinnou kroniku. Židovské muzeum v Praze děkuje členům rodiny Wiesnerovy z Velké Britanie, rodiny Whiteovy, Kubínovy a Weissovy z USA a rodiny Sedmíkovy, Kosákovy, Fantovy a Skálovy z Prahy za poskytnutí rodinných podobizen a dokumentů pro tuto výstavu. Děkujeme rovněž všem institucím, zejména Národní galerii v Praze, za zapůjčení obrazů a kreseb Adolfa Wiesnera.