English

Galerie Roberta Guttmanna

Kdo hledí na tento obraz, nezhřeší
Židovské umění na pergamenu a papíru

Židovské muzeum v Praze, Galerie Roberta Guttmanna, U Staré školy 3, Praha 1
20.7.2005 – 28.8.2005

Předměty z židovských domácností a synagog, vybrané pro tuto výstavu především ze sbírky rukopisů Židovského muzea v Praze, nejsou předepsanými součástmi náboženské praxe. Jsou to obrázky nebo texty-obrazy, které vznikaly jako projev lidové zbožnosti na okraji kanonických rituálů náboženského života a ustálily se jako jejich – časem dokonce nezbytný – doplněk, ozdoba, komentář. Slovem i obrazovým symbolem odkazují k určité náboženské povinnosti i k základním konceptům judaismu, někdy se také jako amulety dovolávají ochrany před újmami a pohromami. Jejich podstatným a někdy i jediným výrazovým a výtvarným prostředkem je hebrejské písmo, které je v židovství spolu s hebrejským jazykem považováno za svaté a obdařené tvořivými schopnostmi – vždyť pomocí Tory psané těmito písmeny Bůh tvořil svět.
Jejich tvůrci byli nejčastěji učení muži: školení písaři svitků Tory, modlitebních řemínků a mezuz (hebr. sofrej sta“m) i rabíni či studenti náboženských škol. Přirozeným materiálem pro jejich tvorbu byl pergamen a papír a jejich nejvlastnějším výrazovým prostředkem hebrejská kaligrafie. Specifickou dekorativní technikou židovských písařů, známou již z nejstarších dochovaných hebrejských biblických kodexů z 9. století, je mikrografie: vytváření ornamentů i figurativních motivů a symbolů z textů psaných drobným písmem.
Od konce 17. století se v židovském prostředí stala oblíbenou a všeobecně dostupnou výtvarnou technikou vystřihovánka (či spíše vyřezávanka, neboť její tvůrci pracovali nožem) z pergamenu či papíru. Ve Střední a Východní Evropě, kam se dostala přes Německo, se jí nejlépe dařilo v 18. a především v 19. století. Lidová fantazie zdobí svá díla motivy z židovské tradice a folkloru. Z bujné spleti úponků a kvítků tu vystupují ptáčci a oblíbená zvířata židovské ikonografie: vlastnosti jelenů, orlů a lvů mají být člověku příkladem pro horlivé plnění Božího zákona, Tory (Mišna, Pirkej Avot 5, 23); čápi zápasící s hadem symbolizují milosrdenství a boj dobra se zlem. Královská zvířata - lvi a orli - střeží symboly nejvyšší svatosti: menoru, desky s Desaterem přikázání nebo svaté Boží jméno. Postavy zakladatelů židovského kultu, Mojžíše a Arona, jsou nejčastějšími průvodci těchto děl. Symboly a texty bývají vsazeny do architektonického rámce: sloupy nesoucí oblouky a štíty připomínají svatostánek v synagoze, ale odkazují také ke sloupům v jeruzalémském Chrámu. Portál a postavy Mojžíše a Arona patřily navíc k nejběžnějším motivům výzdoby titulních listů tištěných hebrejských knih, dalšího zdroje inspirace lidových tvůrců.
Vedle obrázků na pergamenu a papíru se setkáváme také s obrázky malovanými na skle nebo s výšivkami, které vznikaly v rukou lidových umělců. Poptávky po těchto předmětech se chopili rovněž židovští (výjimečně také nežidovští) tiskaři: po nejstarších lidových dřevořezech nastoupily v 19. století rytiny a litografie, řemeslné práce vyhovující dobovému měšťanskému vkusu. Některé z nich uvádíme na výstavě jako doplněk lidových děl, která postupem doby nahradily a téměř vytlačily.
O jaké předměty se ale jedná a k čemu sloužily? Nejpočetněji jsou jak ve sbírce samotné, tak i na výstavě zastoupena šiviti, která od 18. století patří neodmyslitelně k výbavě synagog (naše nejstarší datované šiviti pochází z r. 1772). V aškenázském prostředí bývají upevněna v ozdobném rámu vedle svatostánku na pultu kantora, který vede modlitbu. Šiviti a jeho obsah vykrystalizovalo z učení, které přikládá modlitbě a její čistotě a pravé intenci hluboké mystické významy, a to patrně na konci 17. století - tedy v době, kdy se toto učení šířilo z úzkých kroužků mystiků prostřednictvím kabalistických spisů a rituálů do každodenního života věřících. Název předmětu je odvozen od verše Žalmu 16, 8 „Hospodina stále před sebe si stavím (hebr. šiviti)“, který připomíná člověku všudypřítomnost Boží a nabádá jej, aby v každém svém konání na Boha a jeho přikázání pamatoval, následoval je, a vystříhal se tak hříchu. Především pak při modlitbě, kdy má být mysl člověka k Bohu cele obrácena, neboť jedině čistá modlitba má smysl a může být vyslyšena. Cestou k očištění myšlenek je vizualizace Božího jména před vnitřním zrakem a pomůckou soustředění pohledu na psané čtyřpísmenné svaté Boží jméno obsažené v citovaném verši žalmu. Tento tetragram, původní a nejsvětější z Božích jmen, je zakázáno vyslovovat a je mu připisována zázračná magická moc.
Vedle zmiňovaného verše je druhým nejvýraznějším prvkem šiviti sedmiramenný svícen z vybavení jeruzalémského Chrámu, menora, v jejíchž ramenech jsou vepsána slova Žalmu 67. Čtením žalmu v této podobě věřící symbolicky znovu zapaluje chrámovou menoru, duchovně se vztahuje k Chrámu, a předjímá tak jeho obnovu a vykoupení. Mystické číselné a strukturní paralely mezi žalmem a menorou obdařují jejich spojení magickými schopnostmi, ochranitelskou mocí: podle jedné tradice měl menoru se slovy tohoto žalmu na svém štítu napsánu král David a s její pomocí vítězil nad svými nepřáteli. Šiviti slouží tedy také jako amulet, který chrání toho, kdo se modlí, synagogu i celou obec.
Světlo menory symbolizuje světlo Božího zákona, Tory, a v mystickém chápání i Boha samotného. Spojením menory s tetragramem verše Žalmu 16, 8 - který k ní na většině tabulek vizuálně tvoří jakýsi nadpis - se celý text-obraz stává symbolem Boha. Další texty, většinou citáty z Bible a Mišny, nabádají k lásce a k přimknutí se k Bohu a k bázni Boží, anebo posilují mystické a magické aspekty šiviti kombinacemi různých Božích jmen. Šiviti najdeme také v modlitebních knihách, ať tištěná spolu s textem, či vkládaná v podobě volných lístků. Slouží osobní zbožnosti a náboženské praxi věřícího v podobném smyslu jako šiviti synagogální: k očištění a soustředění myšlenek v okamžiku, kdy člověk předstupuje s modlitbou před Boha, a k přiblížení se Bohu. Šiviti, u nichž text tvoří podstatnou složku, jsou zpravidla psaná a kromě kaligrafie zdobená pouze ornamentální perokresbou, méně často jsou, většinou na úkor textu, výtvarně bohatší.
Nesrovnatelně jednodušší co do obsahu i funkce jsou nástěnné dekorace židovských domácností. Jejich výzdoba je zato volnější a pestřejší. Mizrach (hebr. Východ) slouží k označení východní stěny místnosti. Tímto směrem leží Jeruzalém a Chrám, k jehož obnovení se upínají naděje židovského národa a k němuž se obracejí modlitby. Nejstarší mizrachy ve sbírce pocházejí z druhé poloviny 18. století, jsou tištěné a zdobené pouze rostlinnými ornamenty a figurami zvířat. Od konce 1. poloviny 19. století se výzdoba mizrachů ustálila a nadále se neobejdou bez postav Mojžíše a Arona, desek Desatera, archy úmluvy, menory a později také pohledu na Západní zeď jeruzalémského Chrámu. Jiný typ je zdoben biblickými scénami, s výjevem proroka oplakávajícího zkázu Jeruzaléma uprostřed. Písmena slova mizrach bývají obvykle rozvedena do verše „Z této strany [přichází] duch života“. I mizrach a místo, kde je zavěšen, jsou nadány posvátnou a ochrannou mocí.
Další typ domácí dekorace nazýváme podle prvních slov biblického verše, který se na něm pravidelně objevuje: „Toto je stůl (hebr. ze ha-šulchan), který je před Hospodinem“ (Ezechiel 41, 22). Citát je ovšem převzat nikoli přímo z Bible, kde je součástí pasáže popisující vidění obnoveného Chrámu, nýbrž z Mišny (Pirkej avot 3, 4), kde je stůl, u něhož jíme a nad nímž jsou pronesena slova Tory nebo požehnání, přirovnáván k chrámovému obětnímu oltáři, který snímá hříchy Izraele. Po zničení Chrámu židovské učení zpřítomňuje a nahrazuje chrámový kult prostřednictvím mnoha odkazů vtělených do modliteb a každodenních rituálů. Podobně je do požehnání po jídle (citovaném na dvou dochovaných listech) čtením Žalmů 137 a 126 začleněna i vzpomínka na Jeruzalém a naděje v jeho obnovu. Tento typ domácí dekorace se - snad s výjimkou Německa – nedochoval odjinud než z českých zemí a zdá se, že jde o specifickou tradici zdejšího židovského prostředí, živou nejpozději od poloviny 18. do poloviny 19. století. Ve výzdobě se kromě rostlinného ornamentu a zvířat nejčastěji opakují postavy Mojžíše a Arona. Rytina vydaná ve 20. letech 19. století pražským tiskařem svatých obrázků Václavem Hoffmannem posloužila prostou záměnou hebrejského textu jako ze ha-šulchan i jako mizrach. Přestože je dílem židovského kreslíře, lev, který tu se slzou v oku leží u pomníku završeného korunou, připomíná spíše vlastenecký symbol české země. Kromě těchto pravidelných prvků vybavení synagog a židovských domácností byly zhotovovány také další textově-obrazové dekorace pro různé příležitosti židovského náboženského kalendáře: pro suku (dočasný stánek, v němž Židé pobývají o svátku Sukot), k počítání omeru (období čtyřiceti devíti dnů mezi svátky Pesachem a Šavuot) a pro Purim (ve sbírce ŽMP se nachází jediný novodobý malovaný obrázek pro tuto příležitost). Jedinečným dílem je list s básní ke svátku Simchat Tora z pera a štětce písaře a iluminátora Šemuela Dreznice, který působil v Mikulově v 1. polovině 18. století.
Amulety na ochranu domu a pro novorozence stojí na pomezí víry a pověry. Nezbytným symbolem na většině z nich je magen David, Davidův štít, starý magický a později též židovský symbol hexagramu (šesticípé hvězdy). Z textů se tu pravidelně objevuje Žalm 121, v případě amuletů pro novorozence také zaříkávadla proti ženskému démonu Lilit. U amuletů na ochranu domu a proti nemocem a pohromám nacházíme mimo jiné i texty a symboly známé také ze šiviti i z mizrachu.
Podobné spříznění a vzájemné prolínání funkcí, textů i symbolů pozorujeme i u ostatních typů. U jednotlivých předmětů bývá nejednou nemožné určit, čím jsou především: vedle amuletů kumulujících více funkcí známe též mizrachy kombinované se šiviti i mizrach využitý k připomenutí výročí úmrtí zesnulého (v jidiš: jarcajt). Napříč různými typy - šiviti, amulety i jednou z tabulek ze ha-šulchan – se vracejí slova nabádající jako jakési memento mori k včasnému pokání a k dobrým skutkům. Citát z jednoho z těchto textů jsme také zvolili za název výstavy, zdá se nám totiž, že dobře vystihuje poslání společné všem těmto projevům lidové zbožnosti a víry: „Kdo hledí na tento obraz, nezhřeší“.

Výstava bude v Galerii Roberta Guttmanna v Praze, v ulici U Staré školy 3 přístupná od 21. července do 28. srpna 2005, denně od 9.00 do 18.00 hod., kromě sobot a židovských svátků.

V případě zájmu o získání dalších informací, prosím kontaktujte Oddělení vnějších vztahů Židovského muzea v Praze na adrese:
Židovské muzeum v Praze, U Staré školy 1, 110 00 Praha 1
Tel.:+420-221 711 511 Fax:+420-224 819 458
e-mail: josef.nechvatal(z)jewishmuseum.cz

 

Hlavní stránka  O nás  Informace pro návštěvníky  Expozice  Galerie Roberta Guttmanna  Vzdělávací a kulturní centrum  Novinky  Kulturní programy a služby veřejnosti Zpravodaj  Obchod