English

Galerie Roberta Guttmanna,  6. září 2001 - 6. leden 2002, 
denně od 10 do 17 hodin, kromě sobot a židovských svátků

 Obrazy a kresby, které se Židovské muzeum v Praze rozhodlo představit v rámci výstavy "Navrácené obrazy", nemají na první pohled mnoho společného. Nespojuje je žádný stylově vyhraněný názor, marně bychom hledali společné téma. Přesto však nelze vystaveným dílům upřít vnitřní souvislost. Její povahu určila během jediné noci ze 14. na 15. března 1939 nacistická okupace Čech a Moravy, která navždy změnila osudy původních majitelů děl. Obrazy a kresby z jejich majetku se staly němými svědky lidské tragédie. Jsou to předměty dotýkané, nadané pamětí, předměty, jejichž příběh se do jisté míry podobal příběhu lidí, kteří s nimi prožili kus svého života. Mezi předměty a jejich majiteli je však jeden podstatný rozdíl: věci přežily, lidé nikoli.
Válečné škody na poli umění byly v rámci možností dokumentovány již bezprostředně po osvobození týmy odborníků sestavenými v řadách spojeneckých vojsk. Podnikala se rozsáhlá pátrání po zavlečených předmětech, zejména v okupačních zónách na území Německa a Rakouska. Byly publikovány rozsáhlé seznamy pohřešovaných uměleckých děl, avšak přesto se podařilo vypátrat pouze zlomek toho, co bylo během války rozkradeno a zavlečeno na neznámá místa. Dokumenty, které by dovolovaly mnohem detailněji sledovat, co se s uloupeným uměleckým majetkem během válečných let dělo, byly z větší části zničeny na konci války a to málo, co zbylo, zůstalo pohřbeno na dlouhou dobu v archivech.
Teprve padesát let po válce byl odtajněním válečných dokumentů vytvořen širší prostor pro pátrání po uloupeném uměleckém majetku. Na základě výsledků studia zpřístupněného archivního materiálu se odborníci stále snaží vyplnit bílá místa v provenienci mnohých významných děl, jež po léta byla a stále jsou součástí známých veřejných sbírek. 
I když je studium historie spojené s vlastnictvím uměleckých děl od jejich vzniku po současnost běžnou náplní kurátorů muzejních a galerijních sbírek, je třeba klást zvláštní důraz na zkoumání vlastnických vztahů, zejména pokud jde o období 1933 - 1945. K tomuto závěru došli účastníci první konference o majetku uloupeném obětem holocaustu, která se konala v listopadu 1998 ve Washingtonu. Ve snaze naplnit tento úkol přistoupily přední světové sbírkové instituce k důkladnému průzkumu původu uměleckých děl, která chovají ve svých sbírkách.Výsledky těchto průzkumů zveřejňují ve formě databází přístupných široké veřejnosti na internetu. 
Tento trend sleduje též Židovské muzeum v Praze. V poslední době podniklo zevrubný průzkum sbírky malby, kreseb a grafiky, v jehož rámci byly vytipovány předměty s ověřitelnými údaji o původních majitelích. Mezi ně patří též obrazy, kresby a grafické listy, které byly Židovskému muzeu navráceny z depozitářů pražské Národní galerie, kde byly uloženy z rozhodnutí komunistické vlády od roku 1950. Až na výjimky obrazy nebyly nikdy vystavovány a o jejich provenienci se nikdo nezajímal. Dnes je seznam těchto uměleckých děl včetně jejich fotodokumentace zveřejněn na internetových stránkách Židovského muzea v Praze (http://www.jewishmuseum.cz) a Ministerstva kultury České republiky (http://www.restitution-art.cz). V případě, že bude na tato a případně i jiná díla ve sbírkách Židovského muzea v Praze vznesen prokazatelný restituční nárok v souladu s příslušným zákonem, je Židovské muzeum připraveno díla navrátit dědicům původních majitelů

Osudy věcí uloupených v období holocaustu se v mnohém podobají osudům lidským. Během dvanácti let 20. století byly zmařeny milióny životů, které se historikové podnes snaží jeden po druhém rekonstruovat, aby se nestaly navěky pouhými čísly ve statistikách. V téže době byly zcizeny a na neznámá místa zavlečeny desítky tisíc uměleckých děl s těmito životy spojenými. Pátrání po jejich osudech by mělo být chápáno jako součást snahy o co nejpřesnější postižení jedinečné, konkrétní a nezaměnitelné lidské identity, identity člověka vycházejícího ze své tradice, milujícího svůj domov, rodinu a kulturu, a to bez ohledu na to, jakým jazykem tato kultura promlouvá. 
Ve sbírkách Židovského muzea v Praze se díky obětavé práci židovských odborníků podařilo během války shromáždit, a tím fakticky zachránit, řadu unikátních dokladů židovské kultury, která se na území Čech a Moravy vyvíjela po celé jedno tisíciletí. Proto i současné Židovské muzeum v Praze považuje studium provenience uchovávaných předmětů za nedílnou součást svého poslání. 
Původně spolková muzejní instituce orientující se na shromažďování a uchování památek mizejícího světa židovského ghetta, jakých bylo na přelomu 19. a 20. století založeno ve střední Evropě několik, získala v kontextu tragické válečné zkušenosti evropských Židů nový, velmi závažný úkol: pečovat o uchování odkazu deportovaných a zavražděných. To je také důvodem, proč Židovské muzeum v Praze pokládá za velmi důležité dokumentovat všechny sféry židovské kultury - včetně těch, které se prolínají a někdy též zdánlivě splývají s ostatními národními kulturami. V tomto smyslu Židovské muzeum přestává být místem, kde jsou shromažďovány předměty vytržené z kontextu a zbavené své původní funkce, ale stává se institucí, jíž jde v první řadě o uchování a poznání odkazu židovské kultury jako kulturně-historického a sociálního fenoménu. Právě v tomto kontextu je velmi důležité dokumentovat též činnost českých a moravských židovských sběratelů, kteří se vedle shromažďování památek židovských nemalou měrou zasloužili o systematickou dokumentaci vývoje umění českého, německého a možno říci též evropského.

Sbírka JUDr. Emila Freunda 

Vzácný případ, kdy se podařilo uchovat pohromadě alespoň část sbírky, jež prošla pražskými skladišti Treuhandstelle, kam byl během války soustřeďován mobiliář z bytů osob deportovaných z území Prahy a blízkého okolí, představuje soubor uměleckých děl, která byla kdysi součástí sbírky JUDr. Emila Freunda. 
Životopisná data tohoto zcela zapomenutého sběratele jsou velmi sporá. Víme pouze, že se narodil 29. dubna 1886 ve Svatém Kříži u Havlíčkova Brodu v rodině Karla a Reginy Freundových jako druhé ze čtyř dětí. Během své profesionální kariéry právního zástupce pojišťovny dosáhl postu ředitele pražské pojišťovací společnosti Sekuritas. Vlastnil patrně nepříliš rozsáhlou kolekci moderního umění - pláten, kreseb a grafických listů, které byly umístěny v jeho bytě, v Mánesově ulici č. 9, v Praze na Vinohradech. To je Freundova poslední známá adresa. Patrně zde byla umělecká díla spolu s ostatními věcmi z vybavení bytu zajištěna a jako zabavený židovský majetek převezena v říjnu 1941 do skladiště pražské Treuhandstelle. Stalo se tak poté, co byl 21. října 1941 dr. Emil Freund deportován transportem B z Prahy do ghetta v Lodži, kde 13. září 1942 zemřel. Památka na dr. Freunda byla uchována pouze díky tomu, že v letech 1943 - 44 byla podstatná část jeho sbírky začleněna do sbírkového fondu Ústředního židovského muzea v Praze. 
Pokud lze soudit podle dochovaného fragmentu sbírky, který je pro nás dnes jediným zdrojem informací o Freundově sběratelské činnosti, kolekce vznikla v období vymezeném první a druhou světovou válkou. Z větší části se jednalo o akvizice z prodejních výstav, jaké v Praze organizoval například Spolek výtvarných umělců Mánes a celá řada dalších, soukromých galerií. I když kolekce zdaleka nedosahovala rozsahu a významu tehdejších předních sbírek moderního umění, ve výběru autorů s nimi byla srovnatelná. 
 Ve Freundově sbírce byla zastoupena především díla českých a francouzských autorů, vzniklá v období mezi dvěma světovými válkami. Ve fragmentu sbírky, který je nám dnes k dispozici, z časového záběru poněkud vybočuje pouze plátno Paula Signaca Parník na Seině - Ráno v Samois z roku 1901, zakoupené patrně na jedné z výstav francouzského umění, uspořádané SVU Mánes. Kromě Signacova obrazu se ve sbírce postupně objevila i další prvotřídní díla: Hlava mladé ženy André Deraina a krajina nazvaná Vire - Calvados Maurice Utrilla, od něhož pochází také akvarel s pohledem na kostel sv. Petra na pařížském Montmartru. Vedle těchto galerijních kusů byla do sbírky zahrnuta též skupina čtyř kvašů Maurice Vlamincka. Lze předpokládat, že tyto lyrické obrazy francouzského venkova, získané s největší pravděpodobností příležitostnou koupí jako jeden soubor, měly v rámci sbírky pouze přechodné místo a sběratel počítal v budoucnu s jejich nahrazením významnějším autorovým dílem. 
Pokud jde o domácí autory, ve Freundově sbírce byli zastoupeni Emil Filla, Jan Bauch, Zdenek Rykr, Alfréd Justitz, Emil Arthur Pittermann-Longen a Václav Špála. Ani v této své části nebyla sbírka příliš vyvážená a lze se domnívat, že sběratel měl v úmyslu ji dále doplňovat a cizelovat její ucelenější podobu. 

Klademe-li si otázku, zda byl Freund skutečným sběratelem a nejen pouhým milovníkem umění, jenž se rád obklopoval vkusnými předměty, je třeba mít na paměti, že jeho kolekce vznikala v mnohem skromnějších poměrech - a zřejmě tedy také mnohem pomaleji - než jiné velké sbírky. Tím, že jednotlivé akvizice od sebe dělil - patrně z nedostatku vhodných příležitostí a snad i financí - větší časový odstup, potřeboval sběratel k vybudování rozsáhlejší, a hlavně vyvážené sbírky více času. I přesto, že mu tento čas jako mnohým jiným židovským sběratelům nebyl dopřán, lze ve fragmentu Freundovy sbírky vytušit vytříbený vkus blízký okruhu sběratelů činných ve Sdružení přátel moderní galerie. 
Z dnešního pohledu je třeba Freundovu sbírku, jejíž torzo je cenným historickým dokladem, chápat jako násilně přerušený dialog.

Michaela Hájková

kurátor výstavy: Michaela Hájková
instalace: Pavel Břach