Archiv výstav

„Naděje je na další stránce“
100 let knihovny Židovského muzea v Praze

Židovské muzeum v Praze, Galerie Roberta Guttmanna, U Staré školy 3, Praha 1
Od 9. srpna do 21. října 2007, otevřeno denně 9 – 18 hod kromě sobot a židovských svátků

 
„Naděje je na další stránce. Nezavírej knihu.
Obrátil jsem všechny stránky a naději jsem nepotkal.
Naděje je možná ta kniha.“

Edmond Jabés: Od knihy ke knize
 
Kniha hrála v životě Židů vždy důležitou roli. Byly to především soukromé knihovny, které v ghettech vznikaly a které tvořily základy prvních veřejných židovských knihoven zřizovaných v 18. století v Itálii a později v německy hovořících zemích. Mezi první takovéto patří knihovna pražské Židovské náboženské obce.
Usnesením z ledna 1858 bylo rozhodnuto o založení obecní knihovny. Trvalo celých 16 let, než byla 20. 4. 1874 knihovna pod vedením knihovníka Nathana Grüna zpřístupněna. Po jeho smrti nastoupil Isidor Pollak, kterého nahradil Tobias Jakobovits, pracující zde jako pomocný knihovník již od roku 1912. Největší problém pro knihovnu představoval nedostatek místa pro uložení knižního fondu. Teprve přestavbou židovské radnice získala ŽNO vhodné prostory a knihovnu nově otevřela 31. 3. 1935 při příležitosti zahájení výstavy představující díla Maimonida z knižního fondu obce. Tehdy knihovna disponovala 25.000 svazky zařazenými do tří skupin: I. Hebraika obsahující díla psaná hebrejsky, II. Judaika obsahu židovského, teologického nebo filozofického v jiném než hebrejském jazyce a III. Periodika včetně ročenek, kalendářů a vázaných ročníků časopisů. Po dobu druhé světové války nezůstala tato knižní sbírka v Praze, zabavili ji nacisté a později převezli do kláštera Zlatá Koruna v jižních Čechách. V roce 1946 se vrátila zpět do Prahy do Židovského muzea, kde setrvává dodnes a tvoří historické jádro knižního fondu. Z původního množství se uchovalo přibližně 15.000 knih, brožur a periodik.
 
Židovské museum v Praze (1906–1941)
Bezprostřední impuls k založení ŽMP v roce 1906 dala asanace pražského ghetta na přelomu 19. a 20. st. Hlavním cílem za tímto účelem vzniklého Spolku pro založení a vydržování Židovského musea v Praze bylo uchování bohoslužebných předmětů z rušených synagog. Knihovna jako samostatné oddělení v muzeu nefungovala, přesto knihy tvořily neodmyslitelnou součást jeho sbírek. Celkový počet udávaný pro písemný materiál, archiválie a staré knihy činil 339 kusů. Knihy, které se do muzejních sbírek zařazovaly, byla díla autorsky či tematicky spojená s Prahou nebo velmi ceněné pražské hebrejské tisky. Původní knihy předválečného muzea můžeme dnes identifikovat pomocí válečného Německého katalogu, evidenční karty uvádí jako provenience u sbírek muzea Prager Museum nebo Altes (Jüdisches) Museum (Prag). Z knižního fondu předválečného muzea se dochoval jen zlomek. Nejvýznamnější úlohu při založení muzejního spolku sehrál historik a hebraista Salomon Hugo Lieben (1881–1942).
Narodil se 28. dubna 1881 v Praze. Po absolvování gymnázia studoval na školách v Německu a poté na filozofické fakultě pražské Německé univerzity. Bezprostředně po ukončení studií začal pracovat jako středoškolský profesor židovského náboženství na pražských středních školách. V červnu 1914 se v Mariánských Lázních oženil se Sophií Adlerovou z Mnichova. O dva roky později (1916) se narodil syn Samuel (Jan Lomský), v září 1917 pak Löb Gabriel (Hanuš Lomský). Kromě vyučování provozoval obchod (knihkupectví, nakladatelství a antikvariát) a přispíval do řady periodik. Ve 30. letech se stal předsedou pražského Pohřebního bratrstva a těžiště svých aktivit přenesl do vedení této organizace. Zřejmě vzápětí po mnichovské dohodě (září 1938) začal S. H. Lieben uvažovat o odchodu do zahraničí. Z neznámých důvodů se však rozhodl s manželkou Sophií v Praze zůstat. Na konci srpna roku 1939 se oběma Liebenovým synům podařilo odejít do Velké Británie. Samuel (Jan) bojoval v Československé zahraniční armádě a Löb Gabriel (Hanuš) působil mimo jiné v Czechoslovak Commitee for War Effort. Po zřízení Židovského ústředního muzea se S.H. Lieben zapojil do jeho činnosti a působil zde až do své náhlé smrti 10. listopadu 1942. Sophie Lieben byla zavražděna v Osvětimi.
Židovské ústřední muzeum (1942–1945) zahájilo práci 3. 8. 1942 v budově bývalé židovské školy v Jáchymově ulici. Ke zpracování předmětů byly vytvořeny pracovní skupiny, tzv. komise, pro knihy to byla Fachkomission „F“, která zahájila činnost 2. 10. 1942. Mezi zaměstnance komise „F“ patřili kromě S. H. Liebena a jeho ženy Sophie také M. Woskin-Nahartabi s dcerou Tamarou, Hana Volavková či T. Jakobovits s manželkou Bertou.
Zatímco ŽÚM zpracovávalo majetek zrušených židovských obcí, majetek deportovaných jednotlivců přebírala Treuhandstelle, jejímž úkolem byla evidence, odvoz, třídění a oceňování bytů resp. jejich mobiliářů a cenností. Skladiště knih se nacházelo v Dlouhé třídě 33 na Praze I, stav na konci prosince roku 1942 činil 479.969 knih. Jako další sklad se využívaly prostory Maiselovy synagogy. I odsud putovaly selektivně vybrané knihy do ŽÚM.
Vedle evidenční a katalogizační práce připravovali zaměstnanci muzea výstavy určené nacistickým pohlavárům. Na konci r. 1942 T. Jakobovits ve spolupráci s S. H. Liebenem a architektem Františkem Zelenkou jako první dokončili literárně historickou expozici ve Vysoké synagoze. Přibližovala vývoj židovské literatury, hebrejské rukopisy a staré tisky z 16.–18. století.
Během svého působení zpracovalo ŽÚM 213.096 předmětů. Knihy spolu s hudebninami představovaly cca 46.000 a po válce byly začleněny do knižního fondu ŽMP. Jednalo se převážně o tradiční judaistickou literaturu. Dnes jsou sbírky ŽÚM dohledatelné pomocí čísel Německého katalogu, který byl vytvářen při zpracovávání předmětů. Na jeho sestavování se podílel již zmiňovaný Tobias Jakobovits (1887–1944).
Narodil se 23. listopadu 1887 v maďarském Lakompaku v tradiční rabínské rodině. Vystudoval gymnázium a pražskou Německou univerzitu. Vzdělání v oblasti rabínské literatury a judaismu získal na ješivách v Maďarsku, dále v Bratislavě a také v Berlíně pod vedením rabbi Mordechaje Jaakova Petuchowského, otce své budoucí manželky Berty, se kterou uzavřel v Berlíně sňatek (1922), a téhož roku získal československé státní občanství. Ze svazku vzešli dva synové, Josef (1924) a Manfred (Moše) (1926). Zatímco pracoval jako knihovník pražské ŽNO, působil také jako rabín a učitel náboženství na německých židovských školách. Ačkoli jemu ani jeho ženě nebylo umožněno před okupací vycestovat do Palestiny, odmítl nabídku práce knihovníka v USA v obavách z nového začátku v cizí zemi. Do Palestiny vypravil pouze syny Josefa a Manfreda. Od r. 1942 zpracovával v ŽÚM konfiskované a svozové knihy. Spolu se svou ženou byl 27. 10. 1944 deportován do Osvětimi, kde byli oba zavražděni.
Židovské muzeum v Praze obnovilo svou činnost bezprostředně po skončení války. Hlavní cíl představovala reinstalace válečných expozic a jejich zpřístupnění veřejnosti. Další nutností bylo vypořádat se s nahromaděnými předměty, které do muzea proudily za války a v případě knih především po jejím skončení. Souhrnně bylo v daném období do muzea zasláno více než 190.000 svazků, z nichž 158.132 bylo vyřazeno v rámci převodů různým institucím nebo restituováno. V souvislosti s obnovením 52 židovských náboženských obcí poskytlo muzeum těmto zápůjčku modlitebních knih, které byly v roce 1950 odepsány z muzejního inventáře. V roce 1946 byla do ŽMP převezena ze Zlaté Koruny knihovna pražské ŽNO. Fond dále narostl převozem knih z majetku židovských náboženských obcí z Berlína a ostatních německých měst, uložených nacisty na zámcích Nový Falkenburk, Nový Perkštejn, Houska a Mimoň. Naopak muzeum přenechalo 65.115 modlitebních knih organizaci UNRRA, bylo vydáno 34.900 knih pro Joint a 1050 svazků přenecháno antikvariátu Bamberger et Wahrmann v Jeruzalémě výměnou za nedostupná judaika a hebraika. Budova ŽÚM v Jáchymově ulici začala sloužit jako knihovna, kde byla roku 1948 zřízena veřejně přístupná čítárna s příruční knihovnou. Již v roce 1945 přišla do ŽMP část Ústřední knihovny v Terezíně (cca 100.000 knih) a knihy zpracovávané v ghettu Talmudkommandem.
 
Ústřední knihovna ghetta TerezínZentralbücherei Theresienstadt byla zřízena 17. 11. 1942. Při svém zřízení vlastnila knihovna cca 4000 svazků. Většina jich pocházela z knihovny Rabínského semináře v Berlíně a soukromé knihovny rodiny Warburgů z Hamburku. S přibývajícími transporty počet knih rostl. Celkem prošlo knihovnou zhruba 200.000 knih. Vedení Ústřední knihovny připadlo dr. Emilu Utitzovi, který ji řídil od založení až po ukončení její existence 31. 7. 1945. Rozsahem nejvýznamnější část Ghettobücherei tvořily putovní knihovny (Wanderbibliotheken), příruční knihovny půjčované v bednách do bloků a kasárenských budov. Kromě nich existovaly odborné (Fachbibliotheken), sociální knihovny (Soziale Bücherei), či knihovna pro mládež. Oddělena od Ústřední knihovny existovala veřejnosti nepřístupná hebrejská knihovna. Tvořily ji hebrejské tisky uloupené nacisty z různých židovských i nežidovských institucí okupované Evropy. Cílem bylo sestavit reprezentativní sbírku hebraik a judaik. Tyto tisky zpracovávala skupina odborníků v oblasti hebraistiky a judaistiky, bibliografie a historie, tzv. Talmudkommando. Práce byla oficiálně zahájena 26. 6. 1943, knihy byly označeny signaturou Jc, ke každé existoval katalogizační lístek. Vedením skupiny byl pověřen Otto Muneles (1894–1967).
Narodil se 8. 1. 1894 v pražské židovské rodině, jejíž kořeny sahají do 16. století. Od raného dětství byl vychováván v duchu tradic judaismu a poměrně brzy projevil zájem o judaistická studia. Po absolvování gymnázia studoval klasickou filologii na pražské Německé univerzitě. Na počátku první světové války byl zasažen vlivem východoevropského chasidismu a odstěhoval se do Haliče. Při studiu rabínské a chasidské literatury se prohloubil jeho zájem o židovskou mystiku – kabalu. Pravděpodobně v roce 1918 se v Haliči oženil. V roce 1922 se vrátil do Prahy s manželkou Barborou a synem Samuelem, kde pokračoval ve studiích na Německé univerzitě – obor philologia semitica. Rodina se mezitím rozrostla o druhého syna Emila. Po ukončení studia až do začátku druhé světové války působil v Chevra kadiša pražské ŽNO. Do ŽÚM byl povolán jako externista na katalogizaci knih Pohřebního ústavu, který navazoval na činnost Chevra Kadiša. Postupně si budoval vlastní odbornou knihovnu, studoval a systematicky se věnoval hebrejské bibliografii, ve které se posléze stal obecně uznávaným odborníkem. S celou svojí rodinou byl v roce 1943 deportován do Terezína, kde pracoval v Talmudkommandu na katalogizaci hebrejských knih. Ačkoliv žádal o možnost odjet se svou rodinnou transportem „na východ“, nebylo mu to nikdy povoleno. O tragické smrti svých blízkých se dozvěděl až po válce. Ztratil svou víru a židovství se pro něj stalo něčím vzdáleným, spojeným pouze s minulostí a bádáním. Od roku 1950 vedl úsek knihovny v Státním židovském muzeu, kde mezi konzultanty, kteří chodili do knihovny, patřila i Milada Vilímková, která se stala jeho druhou manželkou. Zemřel 4. 3. 1967. Soukromá knihovna O. Munelese čítající cca 3000 svazků se v roce 1992 stala součástí knižního fondu ŽMP.
Věnovací listinou z 28. 11. 1949 se Rada židovských náboženských obcí vzdala vlastnických nároků na sbírky muzea, které přešlo do vlastnictví státu a pod jeho správu. V roce 1950 vzniklo Státní židovské museum. K uspokojení četných restitučních nároků bylo z muzejních sbírek vyčleněno 16.997 knih a pro Fond národní obnovy cca 90.000. Ačkoliv knihovna disponovala pro uskladnění knih prostory v Jáchymově ulici, docházelo často ke stěhování do náhradních prostor. Právě pro nedostatek prostoru k uložení fondu a odborného personálu nedošlo nikdy ke kompletnímu postavení celého fondu, kde by knihy byly uloženy podle signatur, a k vytvoření kompletního katalogu. Knihy se vyhledávaly podle paměti, na své místo se vracely sporadicky. Tento fakt ztěžoval podmínky pro zpracování, evidenci a katalogizaci fondu, stěžejní činnost pracovníků knihovny správně spadající do vědeckého oddělení.
Jádrem knižního fondu se stala knihovna předválečné Židovské obce v Praze, tzv. „historický fond“, dále jej tvořily knihy z konfiskátů židovských obcí a jednotlivců začleněné do sbírek Židovského ústředního muzea, dále část hebrejských knih „Jc“ a nehebrejské knihy z Terezína a fondy uložené za války v Mimoni a okolních lokalitách. Celkový počet knih v té době činil cca 50.000 svazků. Fond dále narůstal novými nákupy, dary nebo výměnou.
Mezi významné pracovníky knihovny patřili Vladimír Sadek, který se stal nejbližším spolupracovníkem dr. Munelese. Dále to byli Běla Veselá, Bedřich Nosek, Jiřina Šedinová či Jiřina Hlaváčová.
Především z politických příčin se jednalo o uzavřenou a izolovanou instituci. Přísný dohled nad fungováním knihovny doléhal i na její uživatele. Čtenáři a badatelé měli obavy knihovnu navštěvovat a v jejích prostorách studovat. Knihovna musela pravidelně vykazovat přehledy jmen badatelů a studovaných materiálů. Panovala nedůvěra vůči neznámým badatelům, zahraničních bylo minimum. Průměrně navštívilo knihovnu ročně cca 200–250 badatelů a čtenářů. Období tzv. normalizace si vyžádalo zásah do knižního fondu. Pracovníci knihovny obdrželi seznam „zakázaných knih“ s příkazem vybrat z fondu všechny indexové autory, editory a překladatele. Byl zbudován absolutně nepřístupný „fond zakázaných knih – prohibita“. Muzeum mělo štěstí, že mu prohibita zůstala a po revoluci 1989 je mohlo navrátit zpět do fondu. Devadesátá léta přinesla uvolnění, a díky obnově výuky hebrejštiny a judaistiky i zvýšený zájem o muzeum a jeho knihovnu. Zřízena byla studovna s badatelnou. Novým pracovníkem knihovny se stala Alena Jelínková, její současná vedoucí.
V listopadu 1994 zaniklo SŽM a jeho sbírky byly navráceny Federaci židovských náboženských obcí v ČR. Vzniklo Židovské muzeum v Praze, které pod vedením PhDr. Leo Pavláta zahájilo obnovu objektů a stálých expozic. K významným změnám došlo i v knihovně, která se stala samostatným oddělením. Roku 2001 se administrativní budova ŽMP přestěhovala do nových prostor v ulici U Staré školy, kde byly zbudovány nové depozitáře knihovny. Poprvé v historii muzea se stal zpracovaný knižní fond plně přístupným a snadno obslužným. Pro veřejnost byla zařízena studovna s příruční knihovnou a s klimatizovanou badatelnou pro studium starých tisků. Především laické veřejnosti slouží referenční centrum, taktéž s příruční knihovnou. Celkem spravuje knihovna cca 135.000 svazků.
Od roku 1997 začala knihovna zpracovávat knihy do elektronického knihovního systému Aleph. Do něj jsou zadávány nejen knihy ale i časopisy a články z nich a je on-line přístupný na internetu. Původně lístkový výpůjční mechanismus byl plně nahrazen elektronickým, umožňující přesnou, rychlou a přehlednou kontrolu výpůjček. Kromě tuzemské a zahraniční akvizice (cca 1500 knih ročně) zprostředkovává knihovna přístupy do elektronických databází. Čtenářům a návštěvníkům knihovny je k dispozici meziknihovní výpůjční služba, kopírovací služby, jakož i vypracovávání rešerší a zodpovídání odborných dotazů.
Knihovna Židovského muzea v Praze je moderní muzejní institucí, která úspěšně plní roli tradiční knihovny, avšak zároveň je otevřena novým technologiím, které se v oblasti knihovnictví a informační práce čím dál více uplatňují; to vše ve snaze dostát ideálu knihovny jako místa, kde se tradice, moudrost a vědění předchozích generací setkává v živém dialogu se čtenáři a badateli současné epochy.
 
Kurátor Michal Bušek.
 
Komentované prohlídky výstavy:
pondělí 3. září v 16.00 hodin
neděle 30. září ve 14.00 hodin.
neděle 7. října ve 14.00 hodin
 
K výstavě byl vydán doprovodný katalog >>>
 


 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze