Archiv výstav

Příběh rodiny Kolbenů

Židovské muzeum v Praze, Galerie Roberta Guttmanna, U Staré školy 3, Praha 1
Od 15. února do 15. dubna 2007, otevřeno denně 9 – 18.00 hod kromě sobot a židovských svátků

 
RODINA KOLBENŮ
Počátky rodiny Kolbenů můžeme sledovat od sklonku 18. století ve vsi Strančice u Prahy. Podle familiantské knihy z roku 1782 zde žila rodina sklenáře Davida Kolbena, který v roce 1787 získal povolení ke sňatku. Pokračovateli jeho rodu se stali synové Joachim a Moises, který v roce 1827 převzal hospodářství a oženil se s Hanelin Löwovou. Jeho syn Joachim (1828–1912) byl obchodník s malým hospodářstvím a v roce 1862 se oženil s Františkou Freundovou z Radějovic. Joachim a Františka žili v domě čp. 9 a měli celkem devět dětí.
Nejstarší a nejznámější z nich byl Emil Kolben (1862–1943), elektrotechnik, vynálezce a zakladatel pozdějšího koncernu Českomoravská-Kolben-Daněk. Jeho bratr Jindřich (nar. 1864) odešel v mládí do Ameriky a řadu let vedl administraci českých novin Svornost v Chicagu. Bratr Ludvík (1868 až 1927) byl zase správcem statku v Petrovicích a v Karolínu u Rychnova nad Kněžnou. Nejbližší byl však Emilovi bratr Alfred (1874 až 1942), který byl také inženýr a zpočátku spolupracoval s Emilem na konstrukci elektrických strojů. Později se stal ředitelem průmyslové školy v Brně a po dlouhá léta se věnoval rovněž malířství. Sestry Marie (1865 až 1937), Albína (1867–1937) a Kamila (1879 až 1942) zůstaly svobodné a žily v rodném domku ve Strančicích.
 
Ing. Dr. h. c. EMIL KOLBEN
Emil Kolben (1. 11. 1862 Strančice – 3. 7. 1943 Terezín) ukončil v roce 1887 s vyznamenáním studia na německé technice v Praze. Po roční praxi mu Český zemský výbor udělil Gerstnerovo cestovní stipendium na dva roky. Budoucí vynálezce navštívil německá průmyslová centra, Curych, Paříž, Londýn a v dubnu 1888 přistál v New Yorku, odkud podnikal studijní cesty po USA. Zanedlouho získal zaměstnání v konstrukční kanceláři Edison Machine Company, pak spolupracoval přímo s T. A. Edisonem v jeho laboratoři v Orange, N. J., a nakonec se stal šéfinženýrem a vedoucím technických kanceláří a laboratoří Edison General Eletric Company v Schenectady, N. Y. V době svého působení v Americe zažil prudký rozvoj silnoproudé techniky a elektrických pouličních drah, na jejichž konstrukci se významně podílel. V roce 1889 jej vynálezce Nikola Tesla přizval ke zkouškám elektromotorů na třífázový střídavý proud ve své laboratoři Tesla Electric Company v New Yorku. Tato zkušenost přispěla k zaměření Emila Kolbena na střídavý proud a byla základem jeho celoživotního úspěchu.
Začátkem roku 1892 se Emil Kolben s manželkou Malvínou (1863–1940) vrátili do Evropy. Kolben přijal místo šéfinženýra strojíren Oerlikon u Curychu, kde rozpracoval základy pro vývoj synchronních a asynchronních třífázových motorů a přenos elektrické energie na velké vzdálenosti.
 
ZALOŽENÍ TOVÁRNY
Po návratu do Prahy Emil Kolben založil 29. 10. 1896 společnost KOLBEN a spol., elektrotechnická továrna v Praze-Vysočanech. Dispozice i vybavení továrny byly zcela moderní, umožňovaly hospodárnou výrobu a budily pozornost jako výjimečný pokus o kombinaci evropské a americké dílenské praxe. V roce 1898 byla firma s finanční podporou Živnostenské banky přeměněna na Elektrotechnickou akciovou společnost, dříve Kolben a spol. Tehdy byla továrna rozšířena o elektrárnu, slévárnu, kovárnu, modelárnu, strojovnu a výpravnu zboží ze skladišť, a její výrobky zahájily vítězné tažení světem. V roce 1907 uzavřela EAS smlouvu s Ringhoferovou strojírnou na výstavbu automobilky Praga, z níž zanedlouho vyjely první automobily. Do roku 1910 bylo vysočanskou továrnou vyrobeno 10 000 elektrických strojů a na 70 kompletních velkých elektráren včetně rozvoden.
V roce 1921 se EAS sloučila s Českomoravskými strojírnami v koncern Českomoravská-Kolben, akc. spol. v Praze, kde Emil Kolben působil jako vedoucí ředitel elektrotechniky. Pro další pokrok elektrotechnické výroby měla velký význam smlouva o technické spolupráci s americkou firmou Westinghouse v Pittsburgu, uzavřená roku 1922. V roce 1927 se závod sloučil s firmou Breitfeld-Daněk v Praze Karlíně v koncern Českomoravská-Kolben-Daněk, akc. spol. Za světové hospodářské krize 1930 zahájila ČKD v Karlíně výrobu letadel, od 1932 se podílela na elektrifikaci Slovenska, v roce 1935 začala s výrobou velkých Kaplanových turbín a úspěšného automobilu Aero 50 a roku 1937 byly vyrobeny první trolejbusy pro Prahu. Vyvrcholením jedinečné životní dráhy Ing. Emila Kolbena se v letech 1932 a 1937 staly oslavy jeho 70. a 75. narozenin.
 
OKUPACE A DEPORTACE
Po okupaci českých zemí v březnu 1939 se Emil Kolben musel vzdát všech funkcí v ČKD, v průběhu roku 1939 následoval nucený prodej rodinných firem Káblovky v Hostivaři a Elektroizolační společnosti v Hloubětíně. Koncem roku 1941 mu bylo zrušeno čestné občanství obce Strančice, kde ukončili své životy sestra Kamila spolu s bratrem Alfredem společnou sebevraždou. V roce 1942 byl zatčen a deportován jeho zeť Vilém Lieder-Kolben a vnuci Harry a Hanuš Werner. Dne 9. 6. 1943 byl ve věku 81 let deportován Emil Kolben spolu se svou dcerou Lilly, synem Hanušem a vnukem Jindřichem do terezínského ghetta, kde o tři týdny později zemřel. Celkem v období holocaustu zahynulo v důsledku rasového pronásledování 26 členů rodiny Kolbenů.
Zatímco závody ČKD patřily k základním pilířům českého průmyslu i v době poválečné, o jejich zakladateli Ing. Emilu Kolbenovi se jako o kapitalistovi nesmělo vůbec mluvit. Teprve po roce 1989 se Kolbenovi dostává satisfakce: jeho jméno nese jedna ze stanic metra trasy B a ulice v Praze 9. Strančice mu vrátily čestné občanství in memoriam a u příležitosti oslavy 110. výročí založení ČKD mu byla 26. září 2006 odhalena pamětní deska na Vysočanské radnici.
 
Ing. HANUŠ KOLBEN
Hanuš Kolben (20. 12. 1895 Curych – 10. 7. 1944 Osvětim) vystudoval na přání svého otce Emila pražskou techniku. Za první světové války pracoval jako konstruktér elektrických strojů v EAS a studia mohl dokončit až po válce. Oženil se s mladou doktorkou filosofie Alžbětou Winternitzovou a měli spolu syny Hanuše Wernera (1922) a Jindřicha (1926). Hanuš Kolben působil od roku 1922 jako ředitel Trmických železáren v Ústí nad Labem, později byl zaměstnán v Pražské továrně na káble v Praze-Hostivaři. Na počátku roku 1930 se Hanuš a Alžběta rozvedli a oba chlapci byli svěřeni otci.
V květnu příštího roku se Hanuš Kolben znovu oženil a následující léta prý patřila k jeho nejšťastnějším. Ve svém volném čase začal pilně malovat krajiny a zátiší ve stylu fauvistů a expresionistů. Malování mu přinášelo velkou radost a pokračoval v něm zejména po ztrátě zaměstnání. Z jeho tvorby se zachovalo více než 30 obrazů, které jsou nyní vystaveny vůbec poprvé. Poskytují nám autentické svědectví o jeho šťastnějších chvílích v posledních letech před deportací. Nakonec mohl malovat pouze doma podle starých fotografií nebo pohlednic. Hanuš Kolben byl deportován 9. 6. 1943 společně se svým otcem Emilem, sestrou Lilly a synem Jindřichem do Terezína a poté 15. 12. 1943 do Osvětimi, kde byl 10. 7. 1944 zavražděn v plynových komorách ve věku 49 let. Jeho starší syn Hanuš Werner zemřel v únoru 1945 na skvrnitý tyfus v koncentračním táboře Kaufering.
 
Ing. JINDŘICH KOLBEN, CSc.
Jindřich Kolben (30. 10. 1926 v Praze) byl v roce 1941 vyloučen ze školy a 9. 6. 1943 s otcem Hanušem a dědečkem Emilem deportován do Terezína. Po půl roce byl zařazen do transportu do Osvětimi, kde se dostal do tzv. rodinného tábora B 2 b. Dne 12. 7. 1944 byl deportován do tábora Blechhammeru ve Slezsku. Zdejší tábor byl 21. 1. 1945 evakuován pochodem smrti do Buchenwaldu, Jindřichovi se ale podařilo uprchnout na Slovensko, kde vstoupil do Československé armády.
Po demobilizaci se vrátil do Prahy, kde v únoru 1946 složil maturitu a začal studovat na fakultě strojního a elektrotechnického inženýrství ČVUT. V roce 1949 byl v rámci tzv. studijních prověrek vyhozen ze školy, ale později se mu podařilo studium dokončit. Nejprve začal pracovat v závodu Motorlet a pak ve Výzkumném a zkušebním leteckém ústavu Praha-Letňany, kde zastával funkci zástupce hlavního konstruktéra pro dynamiku leteckých motorů. V roce 1953 se oženil s Andrée Havlíkovou, s níž má dceru Renatu (1960) a syna Martina (1964).
Po okupaci Československa v srpnu 1968 Kolbenova rodina odešla do Vídně a později do Mnichova, kde Jindřich Kolben pracoval dalších 25 let na vývoji turbinových leteckých motorů u firmy MTU-München. Přes dramatické osudy a četné překážky ve studiu i zaměstnání v poválečném období se dokázal stát vynikajícím odborníkem v oboru konstrukce leteckých motorů a pokračovat tak v rodinné tradici. U příležitosti jeho 80. narozenin bylo Ing. Jindřichu Kolbenovi 26. 9. 2006 uděleno čestné občanství Prahy 9-Vysočan.
 
Kurátork výstavy: [email] Arno Pařík.

 

 

© 2004 - 2009 Židovské muzeum v Praze