Cinegoga - archiv předchozích ročníků

HUDBA / FILM / ARCHITEKTURA
 

2015 - Poetická avantgarda mezi Waltem Whitmanem a Robertem Desnosem

12 + 13 / 10 / 2015
Španělská synagoga

Programová brožura

Cinegoga 2015 je pořádána ve spolupráci s orchestrem Berg
Cinegoga/logo_berg_200_web.jpg


Charles Sheeler, Paul Strand
Manhatta, 1920

Cinegoga/vlcsnap-2015-07-28-15h44m53s707.jpg
Tvrdit, že Manhatta je jedním z prvních pokusů o filmový dokument, by bylo troufalé, jistě lze ale souhlasit s tím, že jde o první vědomě vytvořený avantgardní film v rámci americké kinematografie, který se navíc stal předchůdcem takzvaných „městských filmů“. Hlavním protagonistou je město New York, metropole „hrdá a vášnivá“, jak je, kromě dalších epitet, nazývá doprovodný poetický text inspirovaný verši Walta Whitmana (1819-1892). Ačkoli v základu textu lze rozpoznat báseň City of Ships (Město lodí), zahrnutou do původně samostatně zamýšlené sbírky Drum-Taps (Rány na buben) obsahující básně z doby americké občanské války, jež se nakonec jako ostatní Whitmanova poezie stala součástí jediného rozsáhlého korpusu nazvaného Leaves of Grass (Stébla trávy), z větší části jde o parafrázi uzpůsobenou potřebám filmového obrazu, jehož je text nedílnou součástí.

Paul Strand (1890-1976) byl americký fotograf a filmový dokumentarista, výrazná osobnost americké fotografické moderny. Narodil se v rodině českých židovských přistěhovalců v New Yorku. Do povědomí milovníků fotografie se zapsal zejména svými ranými snímky inspirovanými urbánním prostorem rodné metropole. Jeho slavná fotografie Wall Street z roku 1915 se objevuje i ve filmu Manhatta, který natočil společně s dalším americkým modernistou, malířem a fotografem Charlesem Sheelerem (1883-1965). V období velké hospodářské krize 30. let se Strand věnoval zejména sociální fotografii a filmovému dokumentu. Stál u zrodu skupiny levicově orientovaných fotografů The Film and Photo League, jež si kladla za cíl obracet pozornost společnosti k palčivým sociálním problémům a sdružovala celou plejádu slavných amerických fotožurnalistů. V roce 1936 založil společně s kolegou a přítelem Ralphem Steinerem (1899-1986) společnost Frontier Films, která se, v ideovém spříznění s fotografickou ligou, věnovala akutním společenským a politickým tématům. Od roku 1949, kdy mimo jiné prezentoval svůj dokumentární snímek The Native Land (1942) na filmovém festivalu v Karlových Varech, žil Strand až do své smrti v městečku Orgeval ležícím jen pár kilometrů severozápadně od Paříže. 

 

Ralph Steiner
H2O, 1929, 13’
Mechanical Principles  / Zákony mechaniky, 1930

 

Cinegoga/vlcsnap-2015-07-27-19h31m52s174.jpg
Dvě cinematické kompozice Ralpha Steinera z přelomu 20. a 30. let 20. století jsou vedle filmových pokusů Paula Stranda další ukázkou zájmu amerických avantgardních fotografů o filmový experiment. Patrně nepřekvapí, že Steiner, který předtím, než se začal věnovat fotografii, studoval chemii, pojmenoval svůj první filmový pokus chemickým vzorcem. Voda jej ovšem zaujala nikoli jako chemická substance, ale jako nevšedními vlastnostmi obdařený přírodní živel, který ve svém kapalném amorfním skupenství reaguje na působení vnějších vlivů – světla, gravitace a kinetické energie – fascinující hrou odlesků, textur, geometrických obrazců a efektů na pomezí dokonalého optického klamu. V o rok pozdějším snímku nazvaném prostě Mechanical Principles (Zákony mechaniky), je Steiner evidentně stále přitahován fenoménem abstrakce, která však již není výsledkem působení přírodní, nýbrž bytostně artificiální síly – organismu stroje.

Ralph Steiner(1899-1986) byl americký fotograf a filmový tvůrce, klíčová postava progresivní americké filmové dokumentaristiky. Narodil se v Clevelandu ve státě Ohio v rodině chudých židovských přistěhovalců z Čech. Ze studia chemie na Dartmouth College rychle sběhl ke studiu fotografie, která se mu velice záhy stala také zdrojem obživy. V New Yorku, kam přesídlil, se uplatnil jako komerční fotograf, současně se ale intenzivně zajímal o film, s nímž začal záhy experimentovat a který také začal studovat. Na přelomu let 1926 a 1927 se setkává s Paulem Strandem, kterému pomáhá založit The Film and Photographic League (FPL). Nedlouho poté vznikají jeho první filmy – H2O (1929) a Mechanical Principles (Zákony mechaniky, 1930). V roce 1933 opouští FPL a stává se členem volného sdružení dokumentaristů Nykino, jež lépe vyhovuje jeho snahám o filmovou tvorbu jako svého druhu sociální aktivismus. V roce 1936 zakládá se Strandem produkční společnost Frontier Films. Po krátkém intermezzu v Hollywoodu, kde se ve 40. letech snaží prosadit jako scénárista a producent, se vrací ke své práci módního fotografa a fotožurnalisty v New Yorku (pracuje pro časopisy Vogue a Look). Poslední dvě dekády svého života Steiner strávil ve státě Vermont fotografováním přímořské krajiny a pokusy o autorskou filmovou tvorbu, která však již nebyla příliš úspěšná. 

 
Man Ray
Emak bakia, 1926
L’étoile de mer / Mořská hvězda, 1928

 

Název filmu Mana Raye, který je, jak naznačuje podtitul Cinépoème, pokusem o poezii „psanou“ pohyblivým obrazem, znamená v jazyce euskera (baskičtina) „dej/te mi pokoj“. Současně také odkazuje k názvu domu v jihofrancouzském Biarritzu, kde Man Ray trávíval letní měsíce. V téměř dvacetiminutovém asociativním proudu se objevují záběry z Rayovy filmové prvotiny Le retour à la raison (Návrat k rozumu, 1923), z části postavené na animaci jeho „rayografů“ (fotogramů vzniklých expozicí předmětů rozložených přímo na fotografickém papíru). Ačkoli se sám Man Ray o Emak bakia vyjadřoval jako o vcelku konvenční, logicky provázané kompozici, ve snímku dominuje snaha společná všem dadaistům a surrealistům: snaha o rozbití příběhu jako moralistního vyprávění, jež není ničím více než opotřebovanou rekvizitou vyčpělého měšťáckého životního stylu. Obvyklý narativní postup je nahrazen nepřetržitým vizuálním tokem, v němž se živé mění v neživé, femininní v maskulinní, abstraktní v konkrétní, reálné ve snové a objektivní přechází v optický klam. K dosažení dokonalé sugesce a plynulosti využívá Man Ray celé škály prostředků, ať již filmově-technických či výpravných: prolínání, dvojexpozice, vychýlení osy záběru na diagonálu, otáčení obrazu o 90 stupňů, optické efekty vyvolané procházením světla skleněným prizmatem, animace, výrazného divadelního líčení... Ve filmu se kromě zajímavých artefaktů – vlastních autorových matematických objektů a skulptur Pabla Picassa – objevují také zajímaví protagonisté: zhruba v polovině vstupuje do záběru v ženu proměněný surrealistický básník Jacques Rigaut (1898-1929) a v roli další z ženských postav – řidičky automobilu – vystupuje jedna ze stěžejních osobností pařížské bohémy, Rayova múza 20. let Alice Prin, známá jako Kiki de Montparnasse (1901-1953).

Poezie – tentokrát v podobě konkrétní básně z pera surrealisty Roberta Desnose (1900-1945) – je také základem dalšího filmu Mana Raye – L’étoile de mer (Mořská hvězda). Jak praví úvodní titulek, jde o vizuální transpozici „Desnosovy básně, jak ji viděl Man Ray sám“. Hlavní ženskou protagonistkou je opět Kiki, zatímco muži jsou tentokrát na plátně dva: další z okruhu pařížských surrealistů, Desnosův přítel André de la Rivière, a samotný Desnos. Genezi filmu popsal v roce 1929 Man Ray v ilustrovaném týdeníku Vu: „Jednou jsem se příteli Robertu Dosnosovi, který se právě chystal na jakousi dvouměsíční cestu, zmínil, že bych chtěl natočit film na motivy nějakého jeho textu. Slíbil jsem, že dílo dokončím, než se vrátí, a tak mi druhý den ráno Desnos přinesl báseň pojednanou jako scénář. Byla plná podmanivých obrazů, i když v podstatě velice prostá. Text oscilující mezi realitou a snem napsal přes noc, inspirován mořskou hvězdicí, která stála ve skleněné nádobě na jeho nočním stolku.“ V básni se ovšem skrývá více než pouhá fascinace znehybnělou krásou preparovaného ostnokožce: dotýká se příběhu neopětované lásky, který má reálný základ v Desnosově nenaplněném vztahu k belgické kabaretní umělkyni Yvonne George (1896-1930). Nedosažitelná, stále unikající a proměnlivá femme fatale se v textu i v jeho filmové adaptaci proměňuje v hvězdici, objekt, jehož se lze zmocnit a získat nad ním plnou kontrolu, který ale současně vyvolává také strach a zůstává nepřístupným. Díky aluzím na ženské zuby či bohyni Kybélé (tato narážka vnáší do francouzského originálu hravost rýmu – „Si belle! Cybèle!“) se hvězdice, přirovnávaná ke „květu z masa a kostí“, stává komplexním erotickým symbolem odkazujícím k ženskému pohlaví a kastrační úzkosti. Silné asociativní spojení s archetypem ženy jako věčné avšak nedosažitelné průvodkyně konečně podporuje také obecný název samotného živočišného druhu „mořská hvězdice“ (ve francouzském originálu hvězda), jež upomíná na latinské spojení stella maris odkazující k mariánskému kultu.

Man Ray (1890-1976), vlastním jménem Emmanuel Radnitzky, všestranný umělec – fotograf, filmový tvůrce a experimentátor z okruhu dadaistů a surrealistů. Většinu svého života strávil v Paříži a s jistou nadsázkou bývá označován za prvního skutečného avantgardního umělce židovského původu. Narodil se jako nejstarší ze tří dětí ruských židovských přistěhovalců ve Philadelphii, vyrůstal však v Brooklynu, kam se rodina, která si změnila příjmení na Ray, záhy přestěhovala, aby jako mnoho dalších podnikala v oděvním průmyslu. Ačkoli se Man Ray od rodinné živnosti držel co nejdále, postupy průmyslového zpracování oděvů jej do značné míry ovlivnily v jeho tvorbě. Podporován rodinou začal nejdříve studovat architekturu, tíhnul ale k malířství a volné tvorbě. Zásadní se pro něj stala zkušenost života v umělecké kolonii Ridgfield v New Jersey, kde nalezl své první samostatné tvůrčí útočiště a kde kromě své první ženy, belgické básnířky Donny Lecoeur píšící pod pseudonymem Adon Lacroix, potkal v roce 1915 také Marcela Duchampa. Byl to právě Duchamp, kdo  v červenci 1921 Raye očekával při jeho příjezdu do Paříže na Gare St. Lazare a kdo jej představil Bretonovi, Eluardovi, Soupaultovi a mnoha dalším. Ray se okamžitě začlenil do kruhu montparnasských umělců, fotografoval, tvořil, točil filmy. V jeho snímcích pohyblivých i statických se objevuje celá plejáda jeho tehdejších múz, z nichž nejvýznamnější jsou tanečnice, herečka, malířka a modelka Alice Prin, zvaná Kiki de Montparnasse, americká fotografka Lee Miller a švýcarská surrealistka Méret Oppenheim. Období 1940-1951 strávil v Hollywoodu, kde se seznámil se svojí budoucí ženou, tanečnicí Juliet Browner, žačkou Marthy Graham (Ray a Browner se vzali v roce 1946 spolu s dalším párem, surrealisty Maxem Ernstem a Dorotheou Tanning). V roce 1951 se Ray se svojí ženou vrátil na pařížský Montparnasse, který nikdy nepřestal považovat za svůj skutečný domov a kde byl také v roce 1976 pochován na Cimetière du Montparnasse. Na jeho náhrobku ve tvaru prosté, hrubě otesané stély, stojí nápis „unconcerned, but not indifferent“ (nezúčastněný, avšak nikoli lhostejný). 

Poznámky ke skladatelům

Eliška Cílková (*1987) studovala skladbu v Praze na Konzervatoři Jaroslava Ježka a Akademii múzických umění, kde v roce 2014 absolvovala pod vedením Hanuše Bartoně. Poté odjela díky Fulbrightovu stipendijnímu programu na roční stáž na Columbia University v New Yorku. Tam studovala u George Lewise a Georga Friedricha Haase, věnovala se také vlastnímu kompozičnímu výzkumu pod vedením Freda Lerdahla. Již dříve strávila rok na stáži ve Vídni (Universität für Musik und darstellende Kunst), od května 2015 je v programu doktorského studia na University of Birmingham. Autorsky se věnuje mimo jiné zvukové krajině (projekty Zvuky černobylské zóny, Pripjať Piano).
www.eliskacilkova.com

Hudbu k filmu Manhatta jsem začala psát roku 2014, během mé roční "manhattanské" stáže. K ujasnění konceptu mi pomohl můj tehdejší profesor a významný americký skladatel George Lewis. Hudba zde funguje jako jedna velká skladba, jež volně ilustruje situace ve filmu, ale také přináší vlastní reflexi současného New Yorku. Má v sobě prostor, aby mezi ilustrací filmu a použitím některých prvků americké hudby 30. let proplul vlastní kompoziční přístup.

Šimon Voseček (*1978) odešel po absolvování Pražské konzervatoře do Vídně, kde studoval na Universität für Musik, mimo jiné u Chayi Czernowin a Ericha Urbannera. Za operu Biedermann und Brandstifer (Biedermann a žháři) získal cenu Outstanding Artist (2008). Po uvedení v Neue Oper Wien ji čeká britská premiéra v londýnské Independent Opera at Sadler’s Wells, rakouský rozhlas ji koncem letošního roku vydá na CD. S podporou rakouského státního stipendia nyní píše další operu pro Sirene Operntheater. Je členem sdružení pro současnou hudbu Platypus a divadelního souboru Schallundrauch, kde jako skladatel i performer připravuje inscenace věnované mladým. Jeho hudba zazněla v celé řadě zemí Evropy, Ameriky i v Austrálii, uvedly ho mimo jiné prestižní festivaly Wien Modern, Klangspuren, MATA New York ad.
www.vosecek.eu

Šimon Voseček: Halucinations / hudba k filmu Mechanical Principles
À l’heure où les gardiens, à force de silence et fatigués de fixer l’obscurité, sont parfois victimes d’hallucinations.
V době, kdy se strážci, kvůli tichu, a unavení civěním do tmy, občas stávají oběťmi halucinací.
(z knihy Roberto Zucco od Bernarda-Marie Koltése)


Jan Ryant Dřízal (*1986) absolvoval po ukončení hudebního gymnázia studium skladby na Pražské konzervatoři pod vedením Otomara Kvěcha a zároveň Teorii a dějiny filmu a audiovizuální kultury na Masarykově univerzitě v Brně. V současné době pokračuje ve studiu kompozice v magisterském programu pražské HAMU u prof. Hanuše Bartoně a na Royal College of Music v Londýně. Absolvoval také studijní stáž na Estonské hudební akademii v Tallinnu, zúčastnil se i několika tuzemských i zahraničních skladatelských kurzů. Mezi jeho největší úspěchy patří provedení komorní skladby Na křídlech vážky na Pražském jaru 2013, symfonického baletu Alenka v říši divů Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nebo první cena v soutěži České filharmonie za skladbu Kuře melancholik.
www.jan-ryant-drizal.eu

H2O mne od počátku fascinovalo svou obrazovou a střihovou strukturou. Reflexe vodní hladiny a proměnlivé vlnění elementu se mi stalo základní inspirací pro práci s rytmy a jejich vrstvením. Vnitřní tempo Steinerových záběrů i jejich délka se plynule proměňuje a tak se i má hudba propadá do stále klidnějšího tempa, aby mohla v závěru opět vytrysknout z hlubin. Klíč k harmonii je prostý: A dur a C dur, jako vodík a kyslík v molekule vody.

Polský skladatel Jacek Sotomski (*1987) absolvoval vratislavskou Hudební akademii Karola Lipińského ve třídě Agaty Zubel a Cezary Dochnowského. Vedle skladeb pro sólové nástroje, hudby pro komorní ansámbly, malý i velký orchestr, vytváří také elektronické kompozice, buď ve formě hotových zvukových děl nebo jako live electronics – často v kombinaci s akustickými nástroji. Věnuje se také scénické hudbě. Jeho díla zazněla na mnoha festivalech, jmenujme alespoň ISCM World Music days, Varšavský podzim, Musica Polonica Nova, Ostravské dny nové hudby, nebo Cinemascope. Zúčastnil se řady seminářů a masterclass, mimo jiné s ensemblem musikFabrik, skladateli Bernhardem Langem, Jennifer Walshe, Peterem Ablingerem nebo Louisem Andriessenem. S Mikołajem Laskowskim založili v roce 2011 kapelu, která používá staré magnetofony jako hudební nástroje. Vydali již tři nahrávkové komplety.
www.sotomski.eu

Emak Bakia: Přišlo mi trochu zvláštní psát hudbu pro film téměř sto let po jeho vzniku, ale zvláštní dobrým způsobem. Představa toho, jak byl asi přijat ve 20. letech i jeho název ve mě vyvolaly pocit nepatřičnosti. Chtěl jsem, aby má hudba byla z jiného světa než film, aby to vypadalo, že se k celé věci trochu nehodí. Nechápu ji jako „soundtrack” nebo hudbu, která doprovází projekci. Jde o samostatnou bytost, která má občas spojitost s vizuální složkou.

Martin Klusák (*1987) se skladbě začal věnovat v souvislosti se zvukovou a hudební tvorbou pro film, nejprve jako student FAMU, později jako nezávislý sound-designer. Od roku 2010, kdy začal studovat skladbu na HAMU u prof. Ivany Loudové, se zaměřuje i na koncertní tvorbu. Za své krátké působení v této oblasti sklidil celou řadu ocenění, například hlavní ceny v soutěžích Pražského filharmonického sboru (2012) a soutěže festival Janáčkův máj (2014), cenu veřejnosti v soutěži Orchestru BERG (2013), cenu za nejlepší českou elektroakustickou skladbu v soutěži Musica Nova (2011, 2014) a další. Je autorem hudby k celovečernímu snímku Cesta do Říma uvedeném na MFF Karlovy Vary 2015. Jako tvůrce hudební a zvukové složky se podílel na filmu Velká noc, který získal hlavní cenu na Mezinárodním festivalu dokumentárních filmů Ji.hlava (2013).
www.martinklusak.cz

L’Etoile de mer: Nesnažím se původní dílo zakonzervovat (složit podkresovou hudbu k hladkému sledování filmu), ale spíše dialogem zvuku a obrazu původní němý film obohatit o svůj pohled a vytvořit nové významy, které autor jistě nezamýšlel. Ovlivnila mě skutečnost, že Robert Desnos, autor básně L'Étoile de mer, zahynul v roce 1945 v Terezíně. Charakteristická hudebně-zvuková pásma „stříhám“ na obraz v různém kontextu a do filmu se snažím otisknout zprávu o osudu básníka a jeho díla.

2014 - Město bez Židů: Hugo Bettauer a Republika Utopie 

Cinegoga/2014.pngRakousko 1924
Režie Hans Karl Breslauer
Restaurovaná a digitalizovaná kopie Filmarchiv Austria

Hudba: Petr Wajsar (2014), světová premiéra 
Provedení: Orchestr BERG pod vedením Petera Vrábela 

FILM

Film Město bez Židů (Die Stadt ohne Juden) natočený rakouským filmovým režisérem a producentem Hansem Karlem Breslauerem (1888-1965) podle stejnojmenného románu spisovatele, novináře a dobrodruha Maximiliana Hugo Bettauera (1872-1925) byl celá desetiletí – až do znovuobjevení neúplné kopie v Nederlands Filmmuseum v roce 1991 – považován za ztracený. 

V předválečné době byl uváděn celkem ve dvou vlnách, nikdy ovšem neměl příliš mnoho štěstí. Pouť filmu po promítacích sálech zahájila v červenci 1924 technicky nevydařená premiéra, která skončila roztržkou mezi režisérem a autorem předlohy, jenž se vzápětí od filmu distancoval. Obnovenou premiéru zažil snímek 11. října 1924 v kinosále na vídeňském předměstí Neustadt, tuto akci ale poznamenal násilný protest místních Hakenkreuzlerů napadajících diváky a rušících představení vhazováním pachových bomb do promítacího sálu. Berlínskou premiéru v roce 1926 rovněž provázely protesty a film navíc strhala i oficiální kritika v liberálním tisku jako tendenční a posilující negativní stereotypy. Berlínské fiasko s předchozími veřejnými nepokoji a skandály nakonec vedlo k zákazu uvádění snímku za mořem a zrušení newyorské premiéry, k níž mělo dojít v roce 1928. 

Druhou šanci dostal film jen pár let po nástupu zvukového filmu v roce 1933 v Amsterdamu. Co způsobilo nenadálý comeback neozvučeného snímku? Žádný distribuční trik, nýbrž radikální proměna politické situace v Německu. V reakci na ni se v polovině července 1933 rozhodl amsterdamský divadelní dům Theater Carré, zaměřený na operetní a kabaretní repertoár, pro znovuuvedení filmu v rámci série veřejných projekcí, k nimž byl uspořádán také doprovodný program zahajující recitálem hlavního varšavského kantora Geršona Siroty. Ze strany dramaturgie šlo jednoznačně o pokus přimět nizozemskou veřejnost, aby se nestavěla laxně k rostoucí hrozbě antisemitismu, jenž se stal součástí tehdejší oficiální německé politiky a státní propagandy. Kritika ovšem nepřijala tuto iniciativu vůbec kladně. Naopak pořadatele vinila z prokazování medvědí služby uváděním špatně hraného, zastaralého němého filmu proloženého folklórními motivy a mezititulky chvatně přeloženými do mizerné nizozemštiny. Údajně nízká úroveň produkce snímku, jehož scény spíše než tragicky působily komicky, podle kritiky zlehčovala vážnost situace Židů v Německu a ve výsledku působila kontraproduktivně. Jediným světlým momentem v celém podniku prý byla šťastná náhoda, že autor literární předlohy Hugo Bettauer měl již před léty předtuchu, která se ukázala býti pravdivou... 

Lze-li v takovém případě mluvit o štěstí, je diskutabilní, jisté ovšem je, že Bettauer sám pokládal svůj v pořadí první ze čtyř „velkých vídeňských románů“, jež mezi léty 1922-1924 napsal a vydal, za humoristické dílo. Jak vysvětlil na stránkách listu Die Börse, jednoho z mnoha, do kterých pravidelně přispíval, bezprostředním impulsem k napsání románu bylo graffiti na zdi jednoho vídeňského veřejného pisoáru, které hlásalo: „Hinaus mit den Juden!“ (Pryč se Židy!). Tento výron anonymní vášně byl podle Bettauera silným spouštěcím momentem, jenž aktivoval jeho fantazii. Sám se o tom vyjadřuje takto: „představa bodrého chlapíka, takového jaké vídáme na plakátech ozdobených rozverným hakenkreuzem, a jaké též často slýcháme ve vozech městské elektrické dráhy, když si ve Wiener Stimmen čtou o křesťansko-německém očistném programu, mě přivedla k pohrávání si s myšlenkou, co by se asi s Vídní dělo, kdyby Židé skutečně jednou vzali volání po vlastním odchodu vážně.“ 

A co by se tedy dělo? To satirickým způsobem naznačuje děj filmu, který je v líčení příběhu až na pár z tohoto pohledu nepodstatných scénáristických posunů zcela věrný literární předloze, v níž je vše domyšleno do nejmenších podrobností.


Digitalizovaná verze filmu byla rekonstruována na základě neúplné promítací kopie nalezené v amsterdamském filmovém muzeu. Šlo celkem o šest cívek z celuloidového pásu o celkové délce 1 635m. Ze srovnání s archivními doklady, v nichž je evidována oficiální vídeňská promítací kopie v celkové délce 2 400m, vyplývá, že zhruba 750m materiálu s filmovými záběry je dnes ztraceno. Kompozice filmového obrazu využívá techniku tzv. viráže – způsobu barevného tónování filmu, které se provádělo buď kolorováním anilinovými barvami nebo vymýváním částeček stříbra a jejich nahrazováním barevným pigmentem. Různé sekvence tak mají své specifické barevné ladění, jež se stává jedním z důležitých prostředků obrazového vyprávění. Německé mezititulky jsou nové a zčásti rekonstruované na základě literární předlohy. České a anglické titulky byly pořízeny speciálně pro pražské uvedení. Film restauroval, rekonstruoval a digitalizoval Filmarchiv Austria, který při této příležitosti také vydal obsáhlou monografickou publikaci ve své ediční řadě Film und Text (Geser Guntram; Loacker, Armin [ed.], Die Stadt ohne Juden, Wien: Filmarchiv Austria, 2000.

Maximilian Hugo Bettauer (1872-1925): Život jako dobrodružný román


Hugo Bettauer se narodil 18. 8. 1872 v Badenu u Vídně jako nejmladší ze tří dětí židovského burzovního makléře Arnolda Bettauera a jeho ženy Anny, rozené Wecker. Otec zemřel, když byl Bettauerovi rok, a Anna s dětmi se přestěhovala do Vídně, kde od roku 1886 Bettauer navštěvoval gymnázium císaře Františka Josefa. V roce 1890, po dovršení osmnácti let, konvertoval k protestanství a přihlásil se k dobrovolné roční službě u císařských myslivců v Tyrolsku, z níž ovšem, údajně kvůli šikaně, po pěti měsících dezertoval. Po této epizodě se celá rodina přestěhovala do Zürichu, kde se Bettauer začal zajímat o žurnalistiku a krátce ji tam také studoval. Roku 1896 se oženil se svou vídeňskou láskou Olgou Steinerovou, s níž po smrti matky vycestoval do Spojených států. Od této první americké cesty se začíná odvíjet Bettauerův strmý novinářský a literární vzestup, který ovšem doprovází mnoho skandálů a dramatických zvratů. 

Počátkem roku 1899 se Hugo a Olga vracejí do Evropy a usazují se v Berlíně. Bettauer se zde snaží prosadit jako novinář. V polovině roku přichází na svět syn Gustav Heinrich, manželství se ale nakonec rozpadá, na čemž má jistě podíl skutečnost, že Bettauer přichází v důsledku neuvážených investic o téměř celý svůj majetek. Jako novinář listu Berliner Morgenpost rozpoutá skandál, jenž v roce 1901 vrcholí žalobou za nactiutrhání a končí Bettauerovým odsouzením a vypovězením z Pruska. 

Po odchodu z Berlína se Bettauer uchyluje nejprve do Mnichova, kde se živí prací pro kabaret Die elf Scharfrichter, a poté do Hamburku, kde píše pro časopis věnovaný gastronomii. Tehdy se také poznává se svou druhou ženou Helene Müller a po svatbě s ní se znovu vydává za moře. Usazuje se v New Yorku, kde pracuje jako reportér pro dva německé listy – Deutsche Zeitung  a New Yorker Staatszeitung. V roce 1904 se stává podruhé otcem – na svět přichází syn Reginald Parker. V únoru 1907 navazuje Bettauer spolupráci s New Yorker Morgen-Journal, listem zaměřeným na německy hovořící přistěhovalce, v němž vydává na pokračování několik populárních románů (Im Kampf ums Glück [V boji za štěstí], Im Schatten des Todes [Ve stínu smrti], Aus den Tiefen der Weltstadt [Z hloubi velkoměsta]). 

V roce 1910 se vrací jako dopisovatel New Yorker Morgen-Journal do Vídně, kde také spolupracuje s listem Die Zeit. Přestože se v roce 1914 snaží dobrovolně narukovat, je odmítnut, údajně z důvodu přijetí občanství Spojených států. Léta 1914-1918 tráví jako redaktor liberálního deníku Neue Freie Presse a po válce pokračuje ve své práci korespondenta pro New York American a New Yorker Staatszeitung a současně se angažuje v práci pro Americký výbor na pomoc trpícím v Rakousku (American Relief Committee for Sufferers in Austria).

V roce 1920 se Bettauer dostává na vrchol své kariéry nejen jako publicista, ale též jako plodný literární autor. I když jeho doménou je nepochybně žánr zábavní literatury, rozhodně nelze všechny jeho práce odsoudit jako obyčejný brak, jak to s oblibou činila dobová literární a částečně též filmová kritika. Bettauer v této době píše tři až pět románů ročně. Vycházejí nejprve na pokračování časopisecky a poté také knižně s tím, že řada z nich je současně adaptována pro film (např. Fuastrecht [Pěstní právo] a Hemmungslos [Bez zábran] – oba z roku 1920). 

Mezi léty 1922 a 1924 vydává Bettauer postupně čtyři ze svých „velkých vídeňských románů“. Město bez Židů vychází jako první a po něm pak následují Der Kampf um Wien (Boj o Vídeň, 1922), Die freudlose Gasse (Ulička, kde není radosti, 1923) a Das entfesselte Wien (Nespoutaná Vídeň, 1924). Od února 1924 současně začíná spolu se svým novinářským kolegou, spisovatelem, lidskoprávním aktivistou a pacifistou Rudolfem Oldenem (1885-1940) vydávat vlastním nákladem časopis Er und Sie. Wochenschrift für Lebenskultur und Erotik (On a ona. Časopis životního stylu a erotiky), který se v dosud nebývalém měřítku věnuje do té doby obecně přehlíženým a tabuizovaným tématům jako prostituce, homosexualita, potraty, ale též nezaměstnanost, bezdomovectví a další akutní sociální problémy válkou vyčerpaného mladého rakouského státu.

Za tento svůj posledně zmíněný počin je Bettauer od samého počátku vydávání časopisu terčem nejhrubších antisemitských útoků. V březnu 1924 o něm jeden ze zástupců křesťanských socialistů, Anton Orel, píše: „Žid Bettauer začal vydávat svůj svinský židovský časopis, jímž pouze spekulantským způsobem využívá nouzi lidí, kterou dále prohlubuje a tím na ní po židovském způsobu vydělává.“ Skutečnost, že podobné útoky na Bettauera nebyly ojedinělé, dokládá i další text uveřejněný v dubnu 1925 na stránkách antisemitského čtrnáctideníku Der Weltkampf, vydávaného jedním z pozdějších hlavních ideologů Třetí říše Alfredem Rosenbergem. V pamfletu nazvaném „Der Fall Bettauer: Ein Musterbeispiel jüdischer Zersetzungstätigkeit“ (Případ Bettauer: Ukázkový příklad židovské podvratné činnosti) z pera samotného Rosenberga je Bettauer uváděn jako „typický příklad židovské zvrhlosti a zvrácenosti“.

U stupňujících se slovních útoků a napadání v tisku ovšem bohužel nezůstalo. Dne 10. března 1925 Bettauera napadl přímo v redakci časopisu fanatický stoupenec NSDAP, zubní technik Otto Rothstock. Několikrát na něj vystřelil a Bettauer po dvou týdnech boje o život ve vídeňské nemocnici svým zraněním podlehl. O motivech atentátu se hodně spekulovalo, nikdy však nebyly zcela objasněny. Sám Rothstock tvrdil, že jej pobuřovala Bettauerova údajná mravní nevázanost a, jak doslova uvedl, nestoudnost. Rothstock byl sice souzen, nakonec však soud dospěl k závěru, že byl v době spáchání činu nepříčetný. Rothstock byl hospitalizován v ústavu pro choromyslné, odkud byl nakonec koncem května 1927 bezpodmínečně a bez dalšího vysvětlení propuštěn. 
 

HUDBA

Nová hudba k filmu Město bez Židů vznikla na přímou objednávku Orchestru BERG, který se skladatelem Petrem Wajsarem spolupracuje již od roku 2000. První tvůrčí setkání ale nebylo skladatelské, ačkoliv bylo také tvůrčí – Petr tehdy vytvořil pro provedení Tří malých liturgií Oliviera Messiaena zvukově neskutečně věrnou elektronickou imitaci martenotových vln, v Čechách v té době nedostupného nástroje. Již při tomto náročném úkolu se ukázala jako zcela zásadní jeho zvuková imaginace. Následně začala i série pravidelných setkání s Wajsarem jako skladatelem. Na webových stránkách Orchestru BERG si můžete vyhledat některé z výsledků této spolupráce, například stylem drum’n’base inspirovaný Drum’n’BERG (2007), který získal cenu veřejnosti nebo 8 vět na vějíře (2013), které si odnesly dokonce obě ceny – cenu veřejnosti i hlavní cenu. Všechny najdete v sekci soutěže NUBERG.

Petr Wajsar o vzniku hudby pro film Město bez Židů:
„Stejně jako někteří z mých kolegů, byl jsem i já řadou pražských filmových klubů několikrát přizván k doprovodu němých filmů hrou na klavír. Když proto přišla nabídka Orchestru BERG, netrvalo dlouho (tedy vlastně trvalo, ale předchozí definice zní coby součást slova k programu nesrovnatelně lépe) - a koncept celého večera byl na světě. Nápad ke mně přišel u zvukové instalace na jednom hudebním festivalu, jejíž součástí bylo staré pianino, na které bylo možno hrát. V introvertní chvilce jsem u něj strávil mnoho dlouhých minut v nostalgickém vzpomínání na dávné časy a postupně lapen jeho kouzlem jsem se rozhodl věnovat mu v této skladbě sólový part. Ve své partituře výslovně žádám nenaladěný nástroj, aby záměr autenticity zvuku dosáhl co největšího efektu.”
 

Autor nové hudby 

Petr Wajsar (*1978), hudební skladatel, momentálně i aktivní baskytarista a zpěvák. Vystudoval skladbu na Pražské konzervatoři u Milana Svobody (populární hudba), Konzervatoři Jaroslava Ježka u Stanislava Jelínka (jazz) a klasickou skladbu u prof. Václava Riedlbaucha na Akademii múzických umění v Praze (AMU). Koncertní hudbu napsal například pro Orchestr BERG, Epoque Quartet, Agon Orchestra, Filharmonii Hradec Králové aj. Je vedoucím skupiny HI-FI a členem vokálního sextetu Skety. S tímto uskupením se stal vítězem mezinárodní soutěže Vokal Total 2014 v rakouském Grazu. Napsal hudbu k baletu Maryša, muzikálu Pornohvězdy a nejnověji také k divadelním hrám Hamlet (Švandovo divadlo, 2013) a Ze života hmyzu (Národní divadlo, 2014). Tvoří hudbu ke hraným i dokumentárním filmům. V roce 2008 získal v soutěži NUBERG cenu veřejnosti a v roce 2013 hlavní cenu.
www.wajsar.cz   
 

Interpreti

Peter Vrábel je slovenský dirigent, který žije a pracuje v Praze. Ještě jako student Akademie múzických umění v Praze založil v roce 1995 Orchestr BERG a určil jeho hudební směřování – díky němu je dnes tento orchestr oceňován jako jedinečný interpret současné hudby a hudby 20. století. Spolupracuje se soudobou českou skladatelskou špičkou a vytváří inspirativní tvůrčí prostor pro vynikající umělce mladé generace. Prezentuje současnou českou hudbu nejen doma ale i v zahraničí. Je držitelem Ceny Gideona Kleina. Za svoji práci s Orchestrem BERG získal v roce 2010 od České hudební rady / UNESCO ocenění za zásluhy o kvalitu a šíření české hudby.

Orchestr BERG je špičkové těleso, které již celou řadu let přináší svěží vítr na českou hudební scénu – uvádí inovativní ale zároveň divácky atraktivní projekty kombinující současnou hudbu s tancem, filmem, divadlem, projekcemi apod. Vystupuje často mimo tradiční koncertní sály. Orchestr BERG je jediným českým orchestrem, který pravidelně objednává a ve světových premiérách na svých akcích uvádí novinky českých skladatelů především mladé generace. Má tak na svém kontě již téměř stovku světových premiér. V českých premiérách také představuje tvorbu těch nejvýznamnějších zahraničních skladatelů, mimo jiné i hudební divadlo Schwarz auf Weiss Heinera Goebbelse, hudebně filmový kus Up-close Michela van der Aa, unikátní celovečerní kompozici In vain Georga Friedricha Haase nebo legendární dílo Györgye Ligetiho Poème symphonique pro 100 metronomů. Orchestr BERG uvedl celou řadu vlastních originálních projektů, například ve spolupráci s tanečníky 420PEOPLE, režisérkou Petrou Tejnorovou, choreografkou Mirkou Eliášovou nebo režisérským duem SKUTR. Spolupracuje také s těmi nejvýznamnějšími českými organizacemi, mezi nimiž jsou například Národní divadlo, Židovské muzeum v Praze, Centrum současného umění DOX, festivaly Struny podzimu, Pražské jaro, Hudební fórum, ad. Věnuje se i edukativním projektům. 
www.berg.cz 


Orchestr BERG a hosté* 
Alexej Aslamas, Roman Hranička, Marek Ferenc – housle 
Ilia Chernoklinov – viola
Lukáš Polák – violoncello
Antonín Šturma* – kontrabas a baskytara 
Zuzana Bandúrová – flétna 
Irvin Venyš – klarinet, basklarinet 
Tomáš Bürger – horna 
Tomáš Bialko – trombón 
Oleg Sokolov – bicí nástroje 
Petr Wajsar* – klavír a další zvukové efekty 

2013 - Bezedná duše: Henryk Szaro a polský expresionismus

Silný člověk 
Polsko 1929, 78 min.Cinegoga/silnyclovek.png
Režie Henryk Szaro
Restaurovaná a digitalizovaná kopie Filmoteka narodowa Warszawa, PL

Hudba: Pink Freud

Snímek Silný člověk (Mocny człowiek) natočil roku 1929 polský divadelní a filmový režisér a scénárista Henryk Szaro na motivy stejnojmenné části rozsáhlé trilogie polského modernisty Stanisława Przybyszewského (1868-1927). Hlavní hrdina příběhu, sloupkař bez talentu Henryk Bielecki (Grzegorz Chmara), prahne po hvězdném literárním a hmotném úspěchu. Po slávě a penězích touží tak silně, že se nezastaví ani před úkladnou vraždou. Postupně morfinem zabíjí svého přítele, nadaného spisovatele Jerzyho Górského (Artur Socha), kterému namluví, že jeho nový rukopis nemá valnou literární hodnotu. Górski, zmítán pochybami o kvalitě svého díla, Bieleckému uvěří a propadne sebezničující narkotické závislosti. Bielecki se poté rukopisu zmocní a vydá jej pod svým jménem. To mu sice přinese vytoužené uznání a bohatství, potěcha ze světských radostí ovšem netrvá dlouho. Dramatická hra osudu a Bieleckého narůstající vnitřní neklid nakonec vyústí v hořký konec podvodně zaranžované kariéry a náhlé, tragické rozuzlení.
Brilantní ukázka dobového filmového psychodramatu přináší řadu inovativních postupů v práci s kamerou i pestrou škálu sugestivního, i když nikterak přepjatého herectví, která posouvá estetiku filmu od klasických expresionistických snímků blíže ke slavným
films noirs čtyřicátých let. Szarovi se zároveň podařilo do filmového jazyka zcela kongeniálně přeložit celý bohatý rejstřík temné obrazivosti literární předlohy, založené na Przybyszewského rozsáhlých vědomostech z oblasti psychiatrie a studia okultních věd.
Film, jenž byl od konce druhé světové války považován za ztracený, se podařilo znovu objevit v Královském filmovém archivu v Bruselu v roce 1997. Je jedním z mála dochovaných němých polských snímků vůbec. Jeho rekonstruovanou podobu pro
uvedení v rámci CINEGOGY poskytla Filmoteka narodowa ve Varšavě.

Henryk Szaro (vl. jménem Henoch Szapiro, 1900-1942) je jednou ze stěžejních tvůrčích osobností polského meziválečného filmu. V roce 1924 se po studiích v Petrohradě a Moskvě – podle svých slov studoval mimo jiné také u Vsevoloda Meyercholda
a působil jako asistent divadelního a filmového režiséra Alexandra Granovského v moskevském Státním židovském divadle GOSET – vrátil po krátkém berlínském intermezzu s kabaretem ruských emigrantů Siňaja ptica (Modrý pták) do rodné Varšavy.
Tam si ještě v témže roce odbyl svůj samostatný režijní debut v tehdy nově otevřeném židovském divadle Skala nastudováním populární frašky Ossipa Dymowa z prostředí východoevropského štetlu Joške Muzikant. Kariéru filmového režiséra zahájil v následujícím roce hned dvěma snímky: Rywale (Ryvalové) a Lamedvovnik (Jeden z 36, autorem námětu a scénáře k tomuto filmu byl tehdy již etablovaný židovský scénárista a fotožurnalista Henryk Bojm). Po tomto dvojitém filmovém debutu následoval thriller z kabaretního prostředí Czerwony blazen (Červený klaun, 1926) a v dalších letech pak snímky Zew morza (Vábení oceánu, 1927), Dzikuszka (1928, melodrama na motivy románu Ireny Zarzycké) a Przedwiośnie (Předjaří, 1928, drama na motivy románu Stefana Zeromského).
První Szarovy němé filmy produkoval významný varšavský židovský fotograf a producent Leo Forbert (?-1938), další neprávem zapomenutá postava polského meziválečného filmu s nemalým podílem na oživení polského filmového průmyslu v období po první
světové válce, a jako kameraman na nich spolupracoval legendární filmový technolog a experimentátor Seweryn Steinwurzel (1898-1983). V průběhu 30. let Szaro natočil dalších devět již zvukových filmů. Poslední z nich, Klamstwo Krystyny (Krystynina lež),
dokončil v roce 1939.
Szarův osud na počátku okupace je nejasný. Podle některých zdrojů se mu podařilo uprchnout do litevského Vilniusu, odkud se ovšem opět vrátil do Varšavy, kde byl internován v místním ghettu. Nepochybná je bohužel až zpráva o jeho smrti, jež se
dochovala v deníku představeného Židovské rady starších Adama Czierniakówa: „9. VI. 1942 – Ráno na obci. Včera v noci tam bylo za pašování atd. popraveno na tucet osob, mezi nimi i režisér Szaro a jeho tchán Goldman.“

Pink Freud
Formace vedená basistou a elektronickým hudebníkem Wojtkem Mazolewským byla založena v roce 1998 v polském Gdaňsku. V její tvorbě se mísí jazz, elektronika, rock, folk a taneční hudba. Už na svém prvním albu Zawijasy z roku 2000 skupina vědomě
překročila ustálené konvence a představila zcela nový styl – yass, v polském prostředí definovaný jako konglomerát různých hudebních žánrů. Doménou kvarteta, ve složení Mazolewski, Tomasz Duda (saxofon), Adam Milwiw Baron (trubka, elektronika) a Rafal Klimczuk (bicí) jsou zejména živé koncerty, které umožňují vyniknout jejich smyslu pro improvizaci, experiment a hudební virtuozitu, spojeným s pro ně charakteristickou lehkostí a humorem. Zvláštní místo v aktivitách Pink Freud zaujímá také hudba k němým filmům. Jejich neúspěšnějším projektem v této oblasti se stal právě Silný člověk, který ve světové premiéře představili v londýnském The Barbican v roce 2011. Kapela, která stále častěji koncertuje na scénách po celé Evropě, vystoupí kromě
účasti na letošním ročníku CINEGOGY také 16. října od 22 h v klubu JazzDock, kde představí své nejnovější album Horse&Power z roku 2012 a také hudbu inspirovanou slavnou sci-fi Blade Runner.
www.pinkfreud.art.pl

2012 - Východ a Západ: Picon – Kalich – Goldin a staronový svět

Východ a západ 
Rakousko 1923, 85 min. 
Režie  M. Goldin, Ivan Abramson
Restaurovaná a digitalizovaná kopie The National Center for Jewish Film, USA

Hudba: Jan Dušek (2012), světová premiéra 
Provedení: Orchestr BERG pod vedením Petera Vrábela 

2011 - Továrna na excentrično: Kozincev – Trauberg – Jutkevič a FEKS

Nový Babylon 
SSSR 1929, 93 min.
Režie Leonid Trauberg, Grigorij Kzincev
Restaurovaná, rekonstruovaná a digitalizovaná kopie Absolut Medien, Germany

Hudba Dmitrij Šostakovič (1929)
Provedení: Orchestr BERG pod vedením Petera Vrábela 

Krátký film 
Dítě ghetta 
USA, 1910, 15 min.
Režie D. W. Griffith
Restaurovaná a digitalizovaná kopie The National Center for Jewish Film, USA

Hudba: Jan Dušek (2011), světová premiéra
Provedení: Orchestr BERG pod vedením Petera Vrábela

Letošní ročník CINEGOGY nese podtitul Továrna na excentrično: Kozincev – Trauberg – Jutkevič a FEKS / Eccentricity Factory: Kozintsev – Trauberg – Jutkevitch and FEKS. V premiéře uvedeme rekonstruovaný sovětský snímek Nový Babylon (1929) dvou židovských tvůrců -  Leona Trauberga a Griogirije Kozinceva. Film bude uveden s živým hudebním doprovodem – s originální hudbou Dimitrije Šostakoviče v nastudování orchestru BERG pod vedením dirigenta a uměleckého šéfa souboru Petera Vrábela. Jako předfilm uvedeme filmovou perličku v podobě patnáctiminutového snímku Dítě ghetta (A Child of the Ghetto, 1910) amerického klasika D. W. Griffitha. Tento rovněž v nedávné době restaurovaný a digitalizovaný snímek pochází z fondu The National Center for Jewish Film při Brandeisově univerzitě (Waltham, MA, USA). Hudbu k němu složil mladý český skladatel Jan Dušek a o provedení této skladby se postará rovněž orchestr BERG. 

Nový Babylon je příběhem nenaplněné lásky Louise a Jeana, který se odehrává na pozadí temné historie Pařížské komuny. Louise, prodavačka v luxusním obchodním domě se symbolickým názvem „Nový Babylon“, se stane zapálenou komunardkou. Jean, politicky nikterak uvědomělý venkovan sloužící jako řadový voják francouzské armády, je přinucen účastnit se zásahu proti komunardům a nakonec vyprovodit svoji milou na popraviště. 

Film, jehož scénář je silně inspirován Zolovými romány Au bonheur des dames  (U štěstí dam) a La débâcle (Rozvrat), není pouze prvoplánovým pokusem o ideologickou zkratku (silně politicky zabarvené přihlášení se k ideálům Komuny), ale především zajímavým dokladem tvorby skupiny mladých, převážně židovských tvůrců, kteří významně ovlivnili sovětskou kinematografii i divadlo a kteří se, pokud to ještě režim dovoloval, kromě francouzského literárního naturalismu ve svém díle nadšeně hlásili též k odkazu francouzských impresionistů, dadaistů a, pokud jde o filmové umění, také amerických tvůrců – především D. W. Griffitha. Vůdčími osobnostmi tohoto okruhu, jenž se v dějinách filmu a divadla ocitl poněkud zastíněn věhlasem Ejzenštějnovým, Mejercholdovým či popularitou tvůrců z okruhu někdejšího moskevského Státního židovského divadla (GOSET), byli Leonid Zacharovič Trauberg (1902-1990), Grigorij Michajlovič Kozincev (1905-1973), Sergej Josifovič Jutkevič (1904-1985), autoři Manifestu excentricmu (1922) a zakladatelé Továrny excentrického herce (Fabrika excentričeskogo akťjora – FEKS) založené o rok dříve v Petrohradě. 

Hudbu k filmu Nový Babylon složil tehdy třiadvacetiletý Dimitrij Šostakovič (1906-1975), který se v počátcích své kariéry živil jako pianista v moskevských biografech a jehož tvorba pro film provázela vlastně celý život. Několik týdnů před premiérou ovšem došlo – velmi pravděpodobně kvůli cenzorskému zásahu – k podstatnému zkrácení díla (z původní délky filmu bylo vystříháno ca. 20% materiálu). To samozřejmě ovlivnilo také hudební složku, kterou se sice Šostakovič ještě na poslední chvíli pokusil přizpůsobit zkrácené verzi, avšak vzhledem ke krátkému času, který mu na tuto práci a nové nastudování orchestrální verze zbyl, skončilo premiérové uvedení debaklem. Nový Babylon byl od té doby torzem, které se podařilo zrekonstruovat až v nedávné době. 

V rámci CINEGOGY plánujeme uvést 93 minutovou verzi, jež byla v roce 2006 (u příležitosti stého výročí narození Dimitrije Šostakoviče) nově rekonstruována včetně orchestrálního doprovodu. Jako předfilm jsme do programu zařadili patnáctiminutový film A Child of the Ghetto (Dítě ghetta, 1910, USA) D. W. Griffitha, jehož filmovým obrazem byli Trauberg, Kozincev a především kameraman filmu Adrej Moskvin inspirováni. 

O hudební doprovod k oběma filmovým dílům se postará na pražské hudební scéně již známý a velmi uznávaný Orchestr BERG pod vedením svého uměleckého šéfa, dirigenta Petera Vrábela. K filmu A Child of the Ghetto vytvoří nový hudební doprovod mladý český skladatel Jan Dušek, který je mj. rovněž autorem nové hudby k filmu Hungry Hearts (E. Masona Hopper, 1922, USA), jenž měl v rámci CINEGOGY úspěšnou premiéru v předminulém roce. 
 

2010 - Cesta za štěstím: Salomon Michoels a moskevské Státní židovské divadlo GOSET

Židovské štěstí 
SSSR 1925, 100 min. 
Režie Alexander Granovsky
Restaurovaná a digitalizovaná kopie The National Center for Jewish Film, USA

Hudba a provedení: Miloš Orson Štědroň (2010), světová premiéra

ŽIDOVSKÉ ŠTĚSTÍ 
(Yevreyskoye schastye / Jewish Luck / Jidiše glikn / Menachem Mendl)
Režie: Alexander Granovsky, SSSR, 1925, 100 min, (DVD) 
Němý s anglickými a českými mezititulky
Restaurovaná a digitalizovaná kopie: The National Center For Jewish Film, Waltham, Massachusetts, USA
 
Snímek natočený na motivy povídek známého židovského spisovatele Šaloma Alejchema (vlastním jménem Šalom Rabinowitz, 1859-1916). Hlavní hrdina Menachem Mendl (Salomon Michoels)  je typický luftmenš, který se snaží přijít na kloub tomu, jak si konečně přes všechny strázně židovského života v carském Rusku zavést dobrý obchod. Jeho vytrvalost a sklon k živým snům způsobí, že se z typického šlemíla stane úspěšný podnikatel transatlantického formátu... 

Na vzniku tohoto ojedinělého filmu se podílely hvězdy někdejšího moskevského Státního židovského divadla (GOSET – Gosudarstvennyj Jevreyskyj Teatr, 1919-1948). Jeho zakladatel a režisér Alexander Granovsky (Abraham Ozark,1890-1937) obsadil do hlavní role Salomona Michailoviče Michoelse (Šlojme Wowsi, 1890-1948) – vůdčí hereckou osobnost souboru a od roku 1928, kdy se Granovsky odmítl vrátit ze sovětskou vládou organizovaného zájezdu do západní Evropy, také režiséra. 

Židovské štěstí je jediným Granovského filmem natočeným v sovětské produkci a také jeho jediným němým snímkem. Vzniklo v době, kdy byl GOSET na absolutním vrcholu své avantgardní tvorby. Hry ještě vznikaly ze zápalu pro divadlo (přesněji jeho formalistické pojetí silně ovlivněné Meyercholdem ale i Reinhardtem, u něhož Granovsky také studoval) a tvůrci se nemuseli potýkat s cenzurou a požadavky naplňování nového kulturně-politického programu, v jehož rámci bylo jen o pár let později divadlo prohlášeno za „zbraň pracující třídy“ a podrobeno neúprosnému dohledu státních složek. Nezůstalo samozřejmě pouze u ideologického diktátu a cenzury. Lidé spjatí s divadlem, stejně jako ostatní umělci a intelektuálové začali postupně mizet ve sklepeních NKVD a mnoho jich nakonec skončilo v gulagu, odkud se již nikdy nevrátili. Byly jich zástupy. Ti, kterým se podařilo přestát čistky z konce 30. let a válku, nakonec neunikli neméně krutému osudu po jejím skončení. K této skupině patřil i „židovský král Lear a badchen v jedné osobě“ Salomon Michoels. Jeho zkrvavené tělo bylo jednoho mrazivého zimního rána roku 1948 nalezeno v Minsku, kam byl vyslán údajně proto, aby shlédl a ohodnotil operu nominovanou na Stalinovu cenu...  

 
Miloš ORSON Štědroň 
 
(*1973) hudební skladatel, klavírista, muzikolog, libretista, pedagog, hudební publicista. Absolvoval konzervatoř v Brně (obory klavír – V. Šeffl a skladba – J. Bárta), JAMU (1999, obor skladba – prof. A. Parsch) a hudební vědu na FF MU v Brně (2001).  V červnu 2009 získal doktorát (Ph.D) v oboru skladba na HAMU v Praze. Zde také od roku 1999 žije a vyučuje na Pražské konzervatoři.

Autorsky se zaměřuje na hudbu mnoha žánrů. Je tvůrcem více než 80 opusů. Záběr jeho skladeb je široký, skládá komorní i orchestrální díla, melodramy i hudbu pro divadlo. Zvláště rád pracuje s vokálem a různými typy bicích nástrojů. Jeho opera Lidská tragikomedie, k níž napsal vlastní libreto inspirován Ladislavem Klímou, byla provedena ve Stavovském divadle v Praze v březnu 2003. Spolupracoval s Ivou Bittovou na jejích dvou CD (Iva Bittová Clasic, 1997, Echoes, 2001) a v roce 2002 aranžoval skladby pro její koncert v rámci mezinárodního turné s Nederland Blazers Ensemble. Orson se rád nechává inspirovat poezií – zejména Janem Skácelem či Ivanem Blatným. V roce 2004 představil v Mnichově hudebně dramatické pásmo na texty Ivana Blatného, v následujících dvou letech koncertoval se svými skladbami v Berlíně a Heidelbergu. 

Od roku 1994 se intenzivně věnuje hudební spolupráci s divadly (je autorem scénické hudby pro Národní divadlo v Praze, brněnské divadlo Husa na provázku, Studio Dialog, A studio Rubín, Městské divadlo Mladá Boleslav, divadlo Komedie, divadlo DISK, Městské divadlo ve Zlíně ad.). V letech 2007-2009 byl na repertoáru divadla Komedie v Praze jeho úspěšný Kabaret Ivan Blatný, k němuž napsal hudbu i libreto a který mu vynesl nominaci na Cenu Afréda Radoka 2007 v hudební kategorii. V roce 2008 napsal muzikál na motivy Emila Zoly Štěstí dam (česky uváděno v Divadle DISK, Praha 2008 a maďarsky pod názvem A nö vágya v Pesti Színház, Budapest 2009), scénickou hudbu k Moliérově hře Don Juan (ND – Stavovské divadlo, režie J. Nebeský) či scénickou hudbu ke hře Hadar Galron Mikve (ND – Stavovské divadlo, režie M. Dočekal). V současné době se na scéně pražského alternativního prostoru NoD uvádí hudební divadlo Lamento / Z tance v prach a opět do tance (Den a noc Matky Terezy, k němuž Orson vytvořil hudbu na libreto Lucie Trmíkové. Další Orsonova hudební spolupráce s ND (hudba ke hře Elfriede Jelinek Co se stalo, když Nora opustila manžela v režii Michala Dočekala) bude mít premiéru na Nové scéně v květnu tohoto roku. 

Je držitelem čestného uznání skladatelské soutěže GENERACE (1996), Mezinárodní skladatelské soutěže Leoše Janáčka (2004) a ocenění mezinárodní soutěže rozhlasových nahrávek Rostrum tribune Paris 2006 za skladbu pro mužský vokální kvartet PASEJAMÁ. Kromě skladatelské a praktické hudební činnosti se příležitostně zabývá také hudební kritikou a publikuje. Pro vydavatelství Bärenreiter Praha, Editio Janáček a Supraphon editoval několik, především Janáčkových děl. 

2009 - Hladová srdce: Ze štetlu do Hollywoodu

Hladová srdce
USA, 1922, 80 min. 
Režie E. Mason Hoper
Restaurovaná a digitalizovaná kopie The National Center for Jewish Film, USA; British Film Institute, UK; Samuel Goldwyn Company, USA

Hudba: Jan Dušek (2009), světová premiéra
Provedení: Orchestr BERG pod vedením Petera Vrábela 

<
>
29
30
31
 
1
 
2
3
 
 
4
 
 
 
5
 
 
 
6
 
 
 
7
 
 
 
 
8
 
9
10
 
 
 
11
12
 
 
13
14
15
16
17
18
19
 
 
20
 
21
 
 
22
23
24
 
 
25
26
 
27
28
29
30
1
2
[cz-ticket-and-audioguide.png]
Pro lepší výkon používají tyto stránky soubory cookies. Setrváním na těchto stránkách a kliknutím na tlačítko „Potvrdit“ vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informacízde.POTVRDIT