Emil Orlik (1870-1932), Portrét Gustava Mahlera (1860-1911), Vídeň, 1902

května 2011

Provenience: ?- 1941 v majetku Leo Schwarzkopfa z Prahy 1941-1942/1944 Treuhandstelle Praha Mezi srpnem 1942 a srpnem 1944 zařazeno Dr. Josefem Polákem do sbírek Ústředního židovského muzea v Praze

suchá jehla a akvatinta / papír, 294 x 196 mm signováno a datováno PD tužkou: Emil Orlik 1902 inv. č. ŽMP 27.210

18. května letošního roku si připomínáme sté výročí úmrtí hudebního skladatele a dirigenta Gustava Mahlera. Zatímco v loňském roce jsme u příležitosti jiného skladatelova jubilea, 150. výročí narození, prezentovali v sérii „Předmět měsíce“ unikátní fotografii jihlavského domu Mahlerových pořízenou ve 30. letech 20. století pro sbírku Ústředního židovského muzea pro Moravu a Slezsko v Mikulově (Hermann Weiss, Jihlava: Pohled na Mahlerovy domy ve Znojemské ulici v Jihlavě, 1936), letos si skladatele připomeneme portrétem, jehož autorem je pražský rodák Emil Orlik (1870-1932). Orlik byl ve své době vyhledávaným portrétistou a ve svých pracích - malířských, ponejvíce však grafických a kreslířských – zachytil úctyhodný počet významných současníků. Kromě literátů, politiků, vojenských hodnostářů, vědců, malířů, sochařů, architektů a osobností divadla či filmu portrétoval také celou řadu hudebníků, k nimž kromě Mahlera patřili například také dirigent a skladatel Alexander von Zemlinsky, houslista Bronislav Hubermann, pianistka Wanda Landowska, dirigent Willem Mengelberg, či skladatelé Richard Strauss nebo Anton Bruckner, Mahlerův učitel.

Pokud můžeme věřit svědectví, které ve svých vzpomínkách zaznamenal skladatel, dirigent a významný sběratel umění Josef Stransky (1872-1936, Mahlerův krajan – rodák z Humpolce, který po mistrově smrti převzal vedení newyorské filharmonie), za známost s Mahlerem by měl Orlik vděčit právě jemu. Při náhodném setkání v jedné z pražských kaváren Stransky dle vlastních slov údajně Orlikovi nabídl, že jej se skladatelem seznámí. Později zaznamenal průběh celé schůzky, během níž také měly vzniknout první Orlikovy mahlerovské portrétní studie a Mahler měl Orlika pozvat do Vídně, kde měl následně vzniknout Mahlerův reprezentativní portrét (zde prezentovaný tisk). Stransky píše: „Der Meister willigte ein und während der lebhaften Unterhaltung skizzierte Orlik den Charakterkopf Mahlers auf einer Postakrte. Mahler war entzückt und sandte die Karte sofort seiner Schwester, lud Orlik ein nach Wien zu kommen, und so wurde an jenem Abende tatsächlich der Anstoß gegeben zu jener später entstandenen, allgemein bewunderten Radierung Orliks.“ [Mistr svolil a Orlik nahodil během družného rozhovoru pár skic Mahlerovy hlavy na dopisnici. Mahler tím byl tak nadšen, že pohlednici poslal hned své sestře a Orlika pozval do Vídně. Ten večer se stal východiskem pro vytvoření dnes všeobecně obdivované Orlikovy rytiny.] Kvazi-autentický záznam Stranského má však jednu nezanedbatelnou chybu: autor klade osudové setkání až do roku 1904, tedy do doby, kdy Orlik již působil v Berlíně a kdy již byla na světě nejen ona série svižných portréních studií na kartónové dopisnici, opatřená navíc značením „Wien 1903“, ale také ona „všeobecně obdivovaná rytina“, jejíž některé otisky jsou značeny již letopočtem 1902.

Mnohem pravděpodobnějším, avšak také méně anekdotickým vysvětlením Mahlerovy známosti s Orlikem je předpoklad, že se prostě nemohli minout ve společnosti soustředěné kolem umělců sdružených ve spolku vídeňské Secese, jehož členem byl od roku 1899 nejen Emil Orlik, ale také Mahlerův tchán, malíř Carl Moll.

Orlik se s Mahlerem setkal rovněž během gala uspořádaného 14. 4. 1902 spolkem Secese u příležitosti velké beethovenovské výstavy. Mahler tam tehdy dirigoval část Beethovenovy Deváté upravenou pro šest trombónů a zúčastnil se také večerního banketu uspořádaného na počest sochaře Maxe Klingera. Zde měl Orlik, nedávno se navrátivší ze své první cesty na Dálný východ, během níž navštívil jako jeden z prvních západních umělců také Japonsko, údajně pronést komický přípitek, imituje japonštinu.

Skutečnost, že vztah Mahlera k Orlikovi nebyl tak nadšený, jak ho líčí Stransky, ale spíše rezervovaný, jak to ostatně Mahler sám (a patrně nikoli poprvé) svěřil v jednom z dopisů své ženě Almě, je nasnadě. Mahler v dopise píše: „Gestern abend kam ich ganz allein in den Blauen Stern und traf den unvermeindlichen Orlik, (dem ich überall begegne, wo ich hinkomme). Ich saß natürlich bei ihm und ließ ihn auspacken. Was er über Japan und China zu sagen hatte, ‚räumte ich ihm abi‘. Er ist aber ein confuser Kerl und scheint das Ganze nicht aus eigener Anschauung, sondern aus irgendwelchen Berichten zu haben. ... Da packte Orlik von seiner heurigen Reise in die Provence aus und was er da künstlerisch gelernt hätte. – Er male seither ganz anders – die Landschaft und die Sonne wären dort seine Lehrmeister gewesen und es wäre so erhebend, wieder einmal im ‚künstlerischem Neuland‘ zu wandeln. – Ich vermuthe, daß er dort einige Photographien gemacht hat und einige Bilder von Cézanne und Van Gogh abgepaust. – Im Übrigen hatte ich doch den Eindruck eines gemüthigen und braven (im bürgerlichen Sinne) Menschen.“ [Včera večer jsem zašel sám do Modré hvězdy a potkal tam všudypřítomného Orlika (narážím na něj doslova na každém kroku). Samozřejmě, že jsem si k němu přisedl a nechal ho mluvit. Co říkal o Japonsku a Číně, uznávám. Jinak mi ale připadá poněkud zmatený a spoustu věcí ví asi spíše jen z doslechu než z vlastní zkušenosti. ... Pak začal vykládat o své cestě do Provence a o tom, na co tam jako umělec přišel. Říkal, že od té doby zcela změnil styl – že se učil přímo z krajiny a slunečního světla – a že pro něj bylo velmi vzrušující pustit se zase jednou na umělecky neprobádané území. Myslím, že tam pořídil nějaké fotografie a zkopíroval několik Cézannových a Van Goghových pláten. – Jinak na mě dělá dojem docela přívětivého a upřímného člověka (v měšťanském smyslu)].

Tisk s Mahlerovým portrétem byl na sklonku roku 1941 konfiskován z majetku Leo Schwarzkopfa z Prahy prostřednictvím pražské Treuhandstelle (doslova „správa věrné ruky“). Tato organizace byla jako speciální oddělení pražské Židovské náboženské obce, jejíž celá agenda podléhala přísnému dohledu Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung), v roce 1942 přejmenované na Ústřední úřad pro úpravu židovské otázky (Zentralamt für Regelung der Judenfrage), pověřena likvidací vybavení bytů po osobách deportovaných z Prahy a blízkého okolí (tzv. Oberlandrat Prag). Leo Schwarzkopf, narozený 9. 11. 1895, byl z místa svého posledního bydliště deportován nejprve do terezínského ghetta (transport J vypravený z Prahy do Terezína 4. 12. 1944), odkud byl 1. 10. 1944 odeslán transportem Em do Osvětimi. Odsud se evakuačními trasnporty dostal do Dachau, kde však bohužel 15. 3. 1945 zahynul.

    Bibliograpfie / Bibliography:

  • Singer, Hans. W. (ed.), Meister der Zeichnung: Emil Orlik, Leipzig: A. Schumann’s Verlag, vol. VII, pl. 23.
  • Henry-Louis de La Grange, Gustav Mahler: Vienna: The Years of Challenge (1897–1904) , vol. II, New York: Oxford University Press, 1995.
  • Bichler, Susanna: „Hic et ubique: Emil Orlik als Gesellschaftspotraitist. Begegnungen, Wandlungen und Beurteilungen,“ in Emil Orlik: Leben und Werk 1870-1932. Prag – Wien – Berlin, eds. Eugen Otto, Brigitte Ahrens et al., Wien / München: Verlag Christian Brandstätter, 1997, pp. 43-57.
  • Hoeper, Jan, Mahler and Art. Emil Orlik and Gustav Mahler: A Meeting of Minds, http://www.mahlerarchives.net/archives/orlik.pdf (accessed April 27, 2011)