Kinoreklama obchodníka Rudolfa Elsnera z Říčan u Prahy, Bio-Reklama Slavia, Praha, Národní 21, rok výroby a uvedení: 1926

ledna 2012

Ručně kolorovaný pozitiv na skle určený k promítání před filmovou projekcí „Fenom – americká kamna pro veškeré palivo / Dodává: / Rudolf Elsner / obchod železem / Říčany“, vpravo značka výrobce „Fenom / Temper Prague“ s motivem pelikána stojícího na glóbu

Toto drobné efemerum získalo Židovské muzeum v Praze spolu s dalšími čtyřmi podobnými exempláři v uplynulém roce darem od jedné z dcer Rudolfa Elsnera, která společně se sestrou přežila válku ve Velké Británii, zatímco její rodiče, Rudolf a Marie, byli 12. září 1942 deportováni z pražského shromaždiště do Terezína a odsud pak za necelý měsíc do vyhlazovacího tábora v Treblince, kde oba zahynuli. Jednu z mála cenných osobních památek – pět drobných skleněných destiček s reklamou – získala podle informací rodiny dárkyně po válce od známého, který pracoval v místním říčanském biografu.

Barvitý popis toho, jak byl obchod Elsnerových vnímán v kontextu všednodenního života středočeského maloměsta přináší autor seriálu věnovaného říčanským živnostníkům, pan Dalibor Hofta:

„...Stojíme u obchodu Rudolfa Elsnera, jehož prostory si mladé generace pamatují už jen jako železářství. Krám čiperného židovského obchodníka s patrně největším obratem byl vždy plný, zboží čerstvé. Pan Elsner obchodoval s potravinami, ale měl vlastní pražírnu kávy a kávovin, což byly pražené obilniny. Mimoto pražil burské oříšky, za pětikorunu jste je dostali ještě teplé v půlmetrovém papírovém pytli. Ve dvoře prodával železářské zboží všeho druhu, ba i některé drobné stavebniny. Kromě nesmírné poctivosti se vyznačoval úslužností. Zmizel kdesi v Osvětimi...“

Podrobnější obrázek o předválečném životě Elsnerových, který se točil převážně kolem rodinné živnosti, si lze udělat ze vzpomínek dárkyně uložených v archivu Oddělení pro dějiny šoa Židovského muzea v Praze:

“Tatínek začal z velmi malých poměrů, ale v době, kterou si pamatuju, to už byl velkoobchod, to už zásoboval téměř celý okres potravinami, železem, vším, prostě smíšené zboží. Oba rodiče pracovali velmi těžce od pěti ráno do desíti večer, přestože měli nějaké ty učedníky a příručí, tak se dřelo. V sobotu, v neděli, protože v neděli chodili venkovští do kostela, tak bylo do dvanácti otevřeno. Rodiče oba pocházeli z česko-židovských rodin, z malých vesnic, v okolí Prahy, z velmi chudých rodin. Tatínek se narodil v Doubravcích u Českého Brodu, maminka ve Slušticích u Říčan, oba jejich rodiče z obou stran byli také z malých českých vesnic, čímž tedy byli úplně srostlí s českým živlem. Nikdy jsem neslyšela, ani z jedné strany, jinak mluvit než česky. Samozřejmě, že jsme chodily obě se sestrou do české školy v Říčanech. […] Otec byl přesvědčen, že židovskou otázku může vyřešit asimilace, protože s tím českým živlem byl tak srostlý, tak miloval českou kulturu, historii, literaturu, dokázal přednášet Havlíčka "Křest svatého Vladimíra", zrovna tak jako Vrchlického a jako Nerudu "Kosmické písně" a "Písně otroka" Svatopluka Čecha, na to prostě můj otec byl, přestože měl velmi málo času, tohle znal perfektně. Nás vychovával na Jiráskovi, první, co jsme četly, byly "Staré pověsti české".

Víra v asimilantské hnutí a snaha integrovat se zcela do české společnosti ovšem nakonec rodině Elsnerových, jakož i mnohým jiným židovským rodinám v předválečném Československu, nijak nepomohla před rasovým pronásledováním a genocidou. Fotografie, dopisy a konečně také několik drobností z vybavení domácnosti, jež se dcerám Rudolfa a Marie Elsnerových podařilo po návratu z Velké Británie dostat zpět od některých slušnějších sousedů, jsou tak dnes vlastně jediným věcným dokladem života jedné z pěti židovských rodin, které před válkou v Říčanech žily a značnou měrou přispěly k rozvoji obce i celého regionu