Tiskové středisko

Tisková zpráva
Červenec 2010

Tisková zpráva

Praha, 28. července 2010

„Od té doby věřím na osud...“

Transporty protektorátních Židů do Běloruska v letech 1941–1942

Židovské muzeum v Praze – Galerie Roberta Guttmanna

U Staré školy 3, Praha 1 (zadní trakt Španělské synagogy), tel. 221 711 553

www.jewishmuseum.cz

Od 29. července 2010 do 30. ledna 2011 denně kromě sobot a židovských svátků
od 9.00 do 18.00 hod. (29. 7. – 29. 10. 2010)

od 9.00 do 16.30 (31. 10. 2010 – 30. 1. 2011)

Kurátorka výstavy: PhDr. Jana Šplíchalová

Dějiny šoa českých a moravských Židů jsou pro veřejnost spojeny především s pojmy ghetta v Terezíně a koncentračního tábora Osvětim-Birkenau. „Stranou zájmu doposud zůstaly deportace vězňů do ghett, táborů nucených prací a koncentračních a vyhlazovacích táborů v oblasti Pobaltí, obsazených území Polska a Běloruska,“ říká kurátorka výstavy Jana Šplíchalová. Do těchto míst byla během jediného roku násilně odvezena více než polovina všech českých a moravských Židů, 48 991 jich bylo zavražděno, přežilo pouhých 549.

Právě jejich neznámé tragické příběhy dokumentuje a vůbec poprvé představuje české veřejnosti výstavní cyklus Židovského muzea v Praze „Od té doby věřím na osud…“. Úvodní díl, představený v Galerii Roberta Guttmanna v roce 2005, přiblížil deportace českých Židů do Pobaltí. Následně v roce 2007 jsme seznámili veřejnost s osudy transportů, jejichž cílem bylo okupované území Polska. Závěrečný díl cyklu, který je v Galerii Roberta Guttmanna k vidění do 30. ledna 2011, pak připomíná příběhy lidí, kteří zmizeli na území obsazeného Běloruska. Ghetto Minsk, vyhlazovací tábor v Malém Trostinci a železniční zastávka v Baranoviči se staly místem, kde bylo zavražděno 6981 našich židovských spoluobčanů. Konce války se dožilo jen 22 deportovaných.

„Mozaiku příběhů těchto českých obětí šoa v Bělorusku bylo třeba skládat ze střípků vzpomínek několika přeživších vězňů, protože značná část dobových materiálů byla nacisty zničena,“ vysvětluje Šplíchalová. „V expozici je doplňují výpovědi místních obyvatel a Židů deportovaných z Rakouska a Německa. Ke konfrontaci byly využity i protokoly pozdějších výslechů příslušníků okupační armády a místních kolaborantů,“ dodává. Oficiální snímky nacistické propagandy, fotografie pocházející ze soukromých alb, dokumentární záběry osvobozeneckých armád, to vše na výstavě dokresluje nejen realitu všedního dne, ale vystihuje i atmosféru pocitů strachu, beznaděje, cynismu a krutosti.

Díky spolupráci s dokumentaristou Lukášem Přibylem, tvůrcem mezinárodně oceněné filmové tetralogie Zapomenuté transporty, byla navíc část filmového materiálu autorem sestříhána přímo pro výstavu. „Když jsem před více než deseti lety začal systematicky sbírat veškeré materiály týkající se deportací českých Židů do Běloruska, Estonska, Lotyšska nebo východního Polska a natáčet rozhovory se všemi jejich pamětníky, věděl o těchto transportech málokdo. I vědecký zájem se soustředil především na Terezín a Osvětim. Jsem proto rád, že se díky výstavě v Židovském muzeu o této části historie a o osudech jednotlivců, kteří tyto transporty přežili, dozví širší veřejnost,“ říká Přibyl.

Obsazením Polska v roce 1939 a Sovětského svazu v roce 1941 se otevřel prostor pro přesídlení a fyzickou likvidaci mnoha skupin obyvatel, které nacisté považovali za méněcenné. Bělorusko, stejně jako zbytek obsazené východní Evropy, bylo nacisty považováno za laboratoř, v níž mohli uskutečňovat své rasové představy. Válka na obsazeném území Sovětského svazu měla zcela jiný charakter než v západní Evropě. Stala se největší dobyvačnou, vyhlazovací a loupeživou válkou v dějinách. Německá propaganda to vše vykreslovala jako boj proti bolševismu, získání nového „životního prostoru“, využití nerostného bohatství i pracovní síly ve jménu nacionálního socialismu. Nemilosrdný teror proti civilnímu obyvatelstvu, tábory válečných zajatců, kteří umírali po statisících na podvýživu a nemoci, vypálená města a vesnice – takový byl skutečný obraz německé nadvlády.

Po útoku na Sovětský svaz myšlenka „konečného řešení židovské otázky“ na obsazených územích vyústila v systematické vyvražďování židovského obyvatelstva. Brzy následovaly deportace Židů z mnoha evropských zemí. Ženy, děti a staří lidé byli většinou ihned po příjezdu zavražděni, zatímco někteří mladší práceschopní vězni byli za nelidských podmínek nasazeni na otrocké práce.

Žádná evropská země nebyla během 2. světové války tak těžce postižena jako Bělorusko. Zahynuly zde více než dva miliony jeho obyvatel, mezi nimi téměř 600 tisíc Židů.

Výstava si klade cíl pozměnit historické povědomí veřejnosti o dějinách šoa, zejména ve vztahu k české společnosti, protože osudy transportů do Běloruska zůstávaly velmi dlouho zapomenuté. Ve svědectvích se často setkáváme s optimistickým, někdy téměř humorným líčením krutých událostí. Svědci popisují snahu o „normální“ život v ghettu, situace, kdy odvaha improvizovat mnohdy pomohla přežít. Vzpomínají ale i na své lásky, útěky k partyzánům a boj o holý život. Snaží se vytěsnit pozadí těchto vzpomínek, nevyřčena zůstává smrt rodičů a nejbližších.

Výstava je i symbolickým pomníkem lidem, kteří nemají skutečné hroby a jejichž místo zavraždění bylo pro českou veřejnost a rodinné příslušníky de facto neznámé a nedostupné. Její uspořádání je významné pro přeživší a rodinné příslušníky obětí, kteří mohou mít právem pocit, že ve srovnání s Židy zavražděnými v Terezíně a Osvětimi se obětem deportací do Běloruska nedostává dostatečné pozornosti.

Komentované prohlídky výstavy

21. 10. v 17.00 hod.

28. 11. v 15.00 hod.

Doprovodné programy ve Vzdělávacím a kulturním centru ŽMP, Maiselova 15, Praha 1

6. 10. v 18.00 hod.: Projekce dokumentu Zapomenuté transporty do Běloruska. Po projekci bude následovat debata s režisérem Lukášem Přibylem.

22. 11. a 6. 12. v 18. hod.: Transporty protektorátních Židů do Běloruska v letech 1941–1942. Přednášky kurátorky výstavy Jany Šplíchalové.

Mediální partner: Český rozhlas

Partneři: Friedrich-Ebert-Stiftung, Nadační fond obětem holocaustu, Česko-německý fond budoucnosti, Dopravní podnik hlavního města Prahy, Thomas Lederer

Obrázky jsou ke stažení ftp://194.228.42.89:2121/ftp/transportypress/.

Kontakt pro novináře:

Noemi Holeková

Oddělení vnějších vztahů a rozvoje

tel. 221 711 581; 603 867 285; e-mail: noemi.holekova@jewishmuseum.cz

Ukázka z textu GASWAGEN / PLYNOVÁ NÁKLADNÍ AUTA

Heinrich Himmler si do svého služebního diáře zapsal dne 15. srpna 1941:

Dopoledne: účast na exekuci partyzánů a Židů nedaleko Minsku, návštěva zajateckého tábora

14.00 oběd v domě Lenina

15.00 cesta ghettem – návštěva ústavu pro choromyslné – připojena návštěva sovchozu

Osobní účast na masové popravě přiměla Himmlera k názoru, že bude zapotřebí najít vhodnější a efektivnější metodu vraždění, která by zároveň neměla tak deprimující vliv na střílející, zvláště když mezi oběťmi byly ženy a děti. Tato Himmlerova inspekční cesta byla později označena za hodinu zrodu plynových komor.

Projekt a výrobu plynových nákladních vozů měl na starosti RSHA spolu s kanceláří vůdce. K zajištění konstrukce byli vyzváni Walter Rauff a Friedrich Pradel. Ti vybrali berlínskou firmu Gaubschat, vyrábějící nákladní vozy a autobusy. Firma vyrobila hermeticky uzavřený vůz ve dvou prototypech. V první sérii se vyráběl typ Diamond: menší, s kapacitou 10–30 osob, větší vůz typu Saurer byl určen pro 20–60 osob, mnohdy však bylo do vozu doslova nacpáno až 80 lidí.

Asi dva metry vysoký nákladový prostor vozu byl hermeticky uzavřený, v zadní části byly umístěny ven se otevírající dveře. Vnitřek auta byl vyroben z pozinkovaného plechu, v horních rozích se nacházelo osvětlení chráněné železnou mřížkou a na podlaze dřevěný rošt. Zvenku byl celý vůz natřen šedou barvou, takže vzbuzoval dojem stěhovacího nákladního auta. V podlaze byl pět až šest centimetrů široký otvor, do něhož řidič připojil hadici od výfukového plynu. Vše bylo schované pod dřevěným roštem, aby na první pohled nebylo nic patrné.

Ke smrti udušením oxidem uhelnatým došlo během sedmi až patnácti minut, někdy i déle. Určující bylo množství lidí ve voze, ale i jejich věk a fyzická kondice. Kůže obětí měla typickou třešňově červenou barvu. První zkouška vozu se uskutečnila v koncentračním táboře Sachsenhausen na skupině ruských zajatců.

15. června 1942 byly v Minsku nasazeny nejprve tři plynové nákladní vozy, dva značky Diamond přivezli řidiči Karl Gebl a Erich Gnewuch přímo z Berlína. Šofér třetího auta typu Saurer se jmenoval Harry Rübe. Je známo i jméno čtvrtého řidiče: Johann Hassler.

Transporty vězňů, kteří byli určeni k likvidaci, čítaly obvykle kolem tisíce osob. Vůz bylo nutné po každém „použití“ vyčistit, což průběh akcí zpomalovalo. Plynovací zařízení u všech vozů byla navíc velmi poruchová, a auta se proto často používala k převozu vězňů na místo exekuce, kde čekala popravčí četa.

Ze svědectví HANUŠE MÜNZE (odjel transportem Bc 25. 8. 1942 z Terezína)

„Stály tam tři nákladní auta, vypadaly jako stěhovací vozy. Esesáci křičeli, ať nastoupí, že pojedou na stejné pracoviště. Lidi do těch aut nastoupili, jedno bylo trochu menší, byli tam nacpaný tělo na tělo, v každém tak šedesát až osmdesát lidí. Zabouchli dveře, odjeli a přijelo další, to se pořád opakovalo.

Pak se vrátilo jen jedno auto a šofér nám řekl: „Podívejte se do vagonů, jsou tam ještě lidi, který nemůžou chodit, přiveďte je!“ Ale těch lidí bylo hodně, tak jsme je museli dávat těm, co tam seděli, do klína, tak byl ten vůz přeplněnej. Nařídili nám přinést mrtvé, ale nevěděli jsme, kam je dát. A on povídá: „Schmeisst sie hin, das ist schon alles egal!“ – hoďte je tam, vždyť je to jedno! – tak jsme tam ty mrtvé položili. To už jsme viděli, že je to špatný. Nakonec jsme tam dali tu zastřelenou dívku. S náklaďáky pro nás přijeli tři mladíci, byli hezky oblečený a mluvili německy. Toho jednoho jsem se zeptal, kam odjeli ty lidi v autech, a on mi řekl: „Ah, die sind schon erledigt, die sind schon im Himmel!“ – ti už jsou vyřízený, ti už jsou v nebi! To bylo všechno na takovým palouku, byla tam slepá kolej.

Až lidi z ghetta nám vyprávěli, že vždycky, když přijel transport, někdo z autodílny musel přinést silnou rouru, tu si přišrouboval šofér. Teprve když zastavil, pustil na patnáct minut plyn z výfuku do toho vozu. Viděl jsem to, když čistili ten stěhovací vůz, uprostřed vozu byly roury s dírkama ve tvaru H, tam byl vyvedenej vejfuk. Přes to byla dřevěná podlážka jako v koupelnách, dřevěná žbrdlinková podlážka.“

Tisková zpráva
Červen 2010

Tisková zpráva

Praha, 9. června 2010

PRAŽSKÁ MUZEJNÍ NOC 2010 V ŽIDOVSKÉM MUZEU V PRAZE

Židovské muzeum v Praze

U Staré školy 1, Praha 1 www.jewishmuseum.cz

Židovské muzeum v Praze letos opět v rámci Pražské muzejní noci zpřístupní 12. června návštěvníkům svou stálou expozici Dějiny Židů v Čechách a na Moravě. Po skončení šabatu od 22.30 do 01.00 tak bude možné zdarma zavítat do Maiselovy a Španělské synagogy, kde budou po celou dobu k dispozici kvalifikovaní průvodci. Navíc pro všechny děti – a nejen pro ně – Vzdělávací a kulturní centrum muzea připravilo v rámci dětské stezky doprovodný program v Maiselově synagoze: Najdi odpovědi pro lvíčka Arjeho. Arje po synagoze rozmístil několik záludných otázek. Odpovědi na ně však pozorný návštěvník synagogy snadno najde. Kdo najde všechny odpovědi, dostane od Arjeho navíc odměnu.

Více informací na http://www.prazskamuzejninoc.cz/2010/.

V Maiselově synagoze bude otevřena stálá expozice Dějiny Židů v Čechách a na Moravě I. – od počátku osídlení do počátku emancipace. Expozice shrnuje historické údaje o vzniku židovského osídlení v Čechách a na Moravě, právním a sociálním postavení Židů ve středověkém státě a také představuje tradiční židovskou vzdělanost významných učenců židovských obcí a zakladatele synagogy z období renesance Mordechaje Maisela.

Ve Španělské synagoze bude ke shlédnutí stálá expozice Dějiny Židů v Čechách a na Moravě II. – od počátku emancipace do současnosti, která seznamuje s dějinami židovské komunity v době osvícenství a emancipace, Rakousko-Uherska, první republiky, Protektorátu Čechy a Morava a v poválečných desetiletích. V Zimní modlitebně bude k vidění také expozice Synagogální stříbro, která představuje kultové předměty z Čech a Moravy ze sbírek Židovského muzea v Praze.

Kontakt:

Noemi Holeková, oddělení publicity a rozvoje

tel. 221 711 581; 603 867 285, e-mail: noemi.holekova@jewishmuseum.cz

Tisková zpráva
Březen 2010

Tisková zpráva

Praha, 24. března 2010

„A vypravuj synu svému...“

Hagady ve sbírkách Židovského muzea v Praze

Židovské muzeum v Praze – Galerie Roberta Guttmanna

U Staré školy 3, Praha 1 (zadní trakt Španělské synagogy), tel. 221 711 553

www.jewishmuseum.cz

od 25. března do 27. června 2010 denně kromě sobot a židovských svátků
od 25. do 26. března 9.00–16.30 hod., od 28. března do 27. června 9.00–18.00 hod.

Kurátoři výstavy: Mgr. Michal Bušek a Mgr. Ondřej Čihák

Dne 30. března začíná letos podle židovského kalendáře svátek Pesach. Židovské muzeum v Praze při této příležitosti připravilo v Galerii Roberta Guttmanna výstavu, jež představuje výběr nejstarších a nejzajímavějších hagad, liturgických textů užívaných při sederové oslavě tohoto židovského svátku, které spolu s dalšími příběhy spojenými s oslavami vyprávějí o zázračném vyvedení izraelského lidu z egyptského otroctví. Výstava ukáže vizuální proměny této knihy od nejstarších tisků až po současná vydání nejen z Čech a Izraele, ale i dalších evropských i světových regionů, jak jsou zastoupeny ve fondech Židovského muzea. „Jedinečnost výstavy spočívá nejen v tom, že se věnuje pouze jednomu žánru náboženské literatury, ale vůbec poprvé u nás umožní veřejnosti seznámit se s pesachovými hagadami a porovnat je, jak vznikaly v průběhu staletí,“ říká jeden z kurátorů výstavy Michal Bušek. Židovské muzeum v Praze spravuje na 350 hagad z různých oblastí i časových období. Na výstavě jich bude představeno celkem padesát sedm. „Mezi nejvzácnější exponáty výstavy patří dva rukopisy – hagady z Moravy z první poloviny 18. století. Spolu s fragmentem další rukopisné hagady z 19. století je návštěvníci galerie budou moci díky filmovému zpracování zhlédnout od první stánky po poslední. K nejstarším hagadám, jejichž originály návštěvníci galerie rovněž uvidí, pak patří vydání benátské (1599) či amsterdamské (1695). K vidění bude i faksimile první tištěné pražské hagady Geršoma ben Šeloma ha-Kohena (1526), která bývá řazena mezi nejkrásnější renesanční tisky. Na třech pohyblivých obrázcích zároveň návštěvníci uvidí nejčastěji zobrazovaná témata: sederový obřad, nalezení Mojžíše a egyptské rány,“ dodává Bušek. Výstava bude v Galerii Roberta Guttmanna k vidění do 27. června 2010.

Hagada patří k nejpopulárnějším liturgickým knihám judaismu a k nejčastěji tištěným knihám židovské kultury. Zaznamenává úkony spojené s přípravou oslav svátku Pesach, řád domácí bohoslužby, popisuje rituální obřady spojené s vlastní oslavou, upřesňuje, jaké modlitby mají účastníci sederu odříkávat, které pokrmy jíst a nápoje pít, ale především převypravuje biblický příběh o vyjití Izraele z Egypta. Po vzhledové stránce prošly hagady v průběhu více než deseti staletí velkou proměnou. Již od ranných rukopisů a tisků je zdobí ilustrace, které odrážejí v různých podobách a provedeních události vyprávěného příběhu a slouží k názorné výuce a k udržení pozornosti zvláště dětí přítomných při pesachové večeři, jimž se mnohdy oslava jevila příliš dlouhá. Moderní vydání hagad tak mnohdy připomínají kreslenou knihu pro děti a komiksová vydání nejsou výjimkou. Vypravěči i posluchači pesachového příběhu jsou totiž již po generace ti, kteří dbají v Tóře založeného příkazu „A vypravuj synu svému…“, jenž dal nynější výstavě název. „Vlastní text hagady dokonce uvádí ne jednoho, nýbrž hned čtyři posluchače, a sice čtyři syny v následujícím pořadí: vzdělaného (chacham), vzpurného (raša), prosťáčka (tam) a toho, jenž se neumí zeptat (še-ejno jode´a lišol) – u něj není podstatné, zda je důvodem jeho postoje příliš nízký věk či asimilace, neboť jejich společným důsledkem je tatáž lhostejnost. A všem čtyřem se v pesachovém vyprávění dostane výmluvné odpovědi, šité na míru tomu kterému typu myšlení,“ vysvětluje druhý kurátor výstavy Ondřej Čihák.

Konečnou verzi základního textu hagady sestavili v 7. či 8. století o. l. babylónští učenci, jeho znění se nám však dochovalo až z 10. století. Nejstarší dochované rukopisné hagady pocházejí ze 13. – 14. století, první známá tištěná hagada vyšla ve španělské Guadalajaře roku 1482. V průběhu 16. a 17. století byly postupně vydány čtyři tisky, jejichž výzdoba i grafická úprava zásadně ovlivnila tištěnou podobu hagady. První z nich je pražská hagada Geršoma ben Šeloma ha-Kohena (1526), jejíž umělecká výzdoba dlouhou dobu ovlivňovala podobu hagad nejen v aškenázské oblasti. Další důležité tisky vzešly z hebrejských tiskáren v Mantově (1560), Benátkách (1609) a Amsterdamu (1695); obzvlášť ilustrace poslední edice byly později často imitovány, ne-li přímo kopírovány.

Ilustrace hagad se úzce vážou k jejímu obsahu a nejčastěji zobrazují sederový obřad, biblické pasáže (nalezení Mojžíše, otrocká práce v Egyptě, deset egyptských ran, odchod z Egypta, přechod přes moře apod.) nebo příběhy talmudické literatury, do hagady zařazené (např. pesachový seder v Bnej Brak, vyobrazení čtyř typů synů). Opomíjena není ani eschatologická naděje v nové vyvedení Izraele, tentokráte z exilu, zobrazená nově zbudovaným Chrámem v Jeruzalémě. Novější edice hagad již plně užívají tvorby soudobých židovských umělců a tento trend se z 19. století přenesl do století 20. V postkomunistickém Česku byla doposud vydána pouze S pomocí Boží nová pražská pesachová hagada v překladu a s výkladem rabiho Efraima K. Sidona (1996).

Jak výstava v Galerii Roberta Guttmanna ukazuje, sbírka pesachových hagad v Židovském muzeu v Praze představuje nejen sourodý celek mapující historii, vývoj a proměny jejich literární a estetické podoby, ale je též dokladem bohatého náboženského a kulturního života nejen českého, ale také evropského židovstva.

Partner: Magistrát hl. m. Prahy

Mediální partner: Český rozhlas

Komentované prohlídky výstavy:

středa 14. dubna v 17 hod.

neděle 23. května v 16 hod.

čtvrtek 17. června v 17 hod.

K výstavě vyšel stejnojmenný katalog.

Obrázky jsou ke stažení http://194.228.42.89:8880/zmp/hagadypress/.

Kontakt pro novináře:

Noemi Holeková

Oddělení vnějších vztahů a rozvoje

tel. 221 711 581; 603 867 285; e-mail: noemi.holekova@jewishmuseum.cz