Kdo hledí na tento obraz, nezhřeší: Židovské umění na pergamenu a papíru

Praha

Od 20. 07. 2005 do 28. 08. 2005

Denně od 9.00 do 18.00 hod., kromě sobot a židovských svátků
Galerie Roberta Guttmanna, U Staré školy 3, Praha 1

Předměty z židovských domácností a synagog, vybrané pro tuto výstavu především ze sbírky rukopisů Židovského muzea v Praze, nejsou předepsanými součástmi náboženské praxe. Jsou to obrázky nebo texty-obrazy, které vznikaly jako projev lidové zbožnosti na okraji kanonických rituálů náboženského života a ustálily se jako jejich – časem dokonce nezbytný – doplněk, ozdoba, komentář.

Slovem i obrazovým symbolem odkazují k určité náboženské povinnosti i k základním konceptům judaismu, někdy se také jako amulety dovolávají ochrany před újmami a pohromami. Jejich podstatným a někdy i jediným výrazovým a výtvarným prostředkem je hebrejské písmo, které je v židovství spolu s hebrejským jazykem považováno za svaté a obdařené tvořivými schopnostmi – vždyť pomocí Tory psané těmito písmeny Bůh tvořil svět.

Jejich tvůrci byli nejčastěji učení muži: školení písaři svitků Tory, modlitebních řemínků a mezuz (hebr. sofrej sta“m) i rabíni či studenti náboženských škol. Přirozeným materiálem pro jejich tvorbu byl pergamen a papír a jejich nejvlastnějším výrazovým prostředkem hebrejská kaligrafie. Specifickou dekorativní technikou židovských písařů, známou již z nejstarších dochovaných hebrejských biblických kodexů z 9. století, je mikrografie: vytváření ornamentů i figurativních motivů a symbolů z textů psaných drobným písmem.

Od konce 17. století se v židovském prostředí stala oblíbenou a všeobecně dostupnou výtvarnou technikou vystřihovánka (či spíše vyřezávanka, neboť její tvůrci pracovali nožem) z pergamenu či papíru. Ve Střední a Východní Evropě, kam se dostala přes Německo, se jí nejlépe dařilo v 18. a především v 19. století. Lidová fantazie zdobí svá díla motivy z židovské tradice a folkloru. Z bujné spleti úponků a kvítků tu vystupují ptáčci a oblíbená zvířata židovské ikonografie: vlastnosti jelenů, orlů a lvů mají být člověku příkladem pro horlivé plnění Božího zákona, Tory (Mišna, Pirkej Avot 5, 23); čápi zápasící s hadem symbolizují milosrdenství a boj dobra se zlem. Královská zvířata - lvi a orli - střeží symboly nejvyšší svatosti: menoru, desky s Desaterem přikázání nebo svaté Boží jméno. Postavy zakladatelů židovského kultu, Mojžíše a Arona, jsou nejčastějšími průvodci těchto děl. Symboly a texty bývají vsazeny do architektonického rámce: sloupy nesoucí oblouky a štíty připomínají svatostánek v synagoze, ale odkazují také ke sloupům v jeruzalémském Chrámu. Portál a postavy Mojžíše a Arona patřily navíc k nejběžnějším motivům výzdoby titulních listů tištěných hebrejských knih, dalšího zdroje inspirace lidových tvůrců.

Vedle obrázků na pergamenu a papíru se setkáváme také s obrázky malovanými na skle nebo s výšivkami, které vznikaly v rukou lidových umělců. Poptávky po těchto předmětech se chopili rovněž židovští (výjimečně také nežidovští) tiskaři: po nejstarších lidových dřevořezech nastoupily v 19. století rytiny a litografie, řemeslné práce vyhovující dobovému měšťanskému vkusu. Některé z nich uvádíme na výstavě jako doplněk lidových děl, která postupem doby nahradily a téměř vytlačily.

Mizrach Čechy, Ezechiel Popper z Vonoklas, 1816;vyřezáno z papíru, inkoust a vodové barvy;před 2. světovou válkou patrně v majetku Maiselovy synagogy v Praze Mizrach Praha, vydal Václav Hoffmann, kreslil Ignatz (Jicchak) Hochenburg, kolem 1828;kolorovaná rytina ze sbírky předválečného Židovského muzea v Praze

O jaké předměty se ale jedná a k čemu sloužily? Nejpočetněji jsou jak ve sbírce samotné, tak i na výstavě zastoupena šiviti, která od 18. století patří neodmyslitelně k výbavě synagog (naše nejstarší datované šiviti pochází z r. 1772). V aškenázském prostředí bývají upevněna v ozdobném rámu vedle svatostánku na pultu kantora, který vede modlitbu. Šiviti a jeho obsah vykrystalizovalo z učení, které přikládá modlitbě a její čistotě a pravé intenci hluboké mystické významy, a to patrně na konci 17. století - tedy v době, kdy se toto učení šířilo z úzkých kroužků mystiků prostřednictvím kabalistických spisů a rituálů do každodenního života věřících. Název předmětu je odvozen od verše Žalmu 16, 8 „Hospodina stále před sebe si stavím (hebr. šiviti)“, který připomíná člověku všudypřítomnost Boží a nabádá jej, aby v každém svém konání na Boha a jeho přikázání pamatoval, následoval je, a vystříhal se tak hříchu. Především pak při modlitbě, kdy má být mysl člověka k Bohu cele obrácena, neboť jedině čistá modlitba má smysl a může být vyslyšena. Cestou k očištění myšlenek je vizualizace Božího jména před vnitřním zrakem a pomůckou soustředění pohledu na psané čtyřpísmenné svaté Boží jméno obsažené v citovaném verši žalmu. Tento tetragram, původní a nejsvětější z Božích jmen, je zakázáno vyslovovat a je mu připisována zázračná magická moc.

Vedle zmiňovaného verše je druhým nejvýraznějším prvkem šiviti sedmiramenný svícen z vybavení jeruzalémského Chrámu, menora, v jejíchž ramenech jsou vepsána slova Žalmu 67. Čtením žalmu v této podobě věřící symbolicky znovu zapaluje chrámovou menoru, duchovně se vztahuje k Chrámu, a předjímá tak jeho obnovu a vykoupení. Mystické číselné a strukturní paralely mezi žalmem a menorou obdařují jejich spojení magickými schopnostmi, ochranitelskou mocí: podle jedné tradice měl menoru se slovy tohoto žalmu na svém štítu napsánu král David a s její pomocí vítězil nad svými nepřáteli. Šiviti slouží tedy také jako amulet, který chrání toho, kdo se modlí, synagogu i celou obec.

Světlo menory symbolizuje světlo Božího zákona, Tory, a v mystickém chápání i Boha samotného. Spojením menory s tetragramem verše Žalmu 16, 8 - který k ní na většině tabulek vizuálně tvoří jakýsi nadpis - se celý text-obraz stává symbolem Boha. Další texty, většinou citáty z Bible a Mišny, nabádají k lásce a k přimknutí se k Bohu a k bázni Boží, anebo posilují mystické a magické aspekty šiviti kombinacemi různých Božích jmen. Šiviti najdeme také v modlitebních knihách, ať tištěná spolu s textem, či vkládaná v podobě volných lístků. Slouží osobní zbožnosti a náboženské praxi věřícího v podobném smyslu jako šiviti synagogální: k očištění a soustředění myšlenek v okamžiku, kdy člověk předstupuje s modlitbou před Boha, a k přiblížení se Bohu. Šiviti, u nichž text tvoří podstatnou složku, jsou zpravidla psaná a kromě kaligrafie zdobená pouze ornamentální perokresbou, méně často jsou, většinou na úkor textu, výtvarně bohatší.

Nesrovnatelně jednodušší co do obsahu i funkce jsou nástěnné dekorace židovských domácností. Jejich výzdoba je zato volnější a pestřejší. Mizrach (hebr. Východ) slouží k označení východní stěny místnosti. Tímto směrem leží Jeruzalém a Chrám, k jehož obnovení se upínají naděje židovského národa a k němuž se obracejí modlitby. Nejstarší mizrachy ve sbírce pocházejí z druhé poloviny 18. století, jsou tištěné a zdobené pouze rostlinnými ornamenty a figurami zvířat. Od konce 1. poloviny 19. století se výzdoba mizrachů ustálila a nadále se neobejdou bez postav Mojžíše a Arona, desek Desatera, archy úmluvy, menory a později také pohledu na Západní zeď jeruzalémského Chrámu. Jiný typ je zdoben biblickými scénami, s výjevem proroka oplakávajícího zkázu Jeruzaléma uprostřed. Písmena slova mizrach bývají obvykle rozvedena do verše „Z této strany [přichází] duch života“. I mizrach a místo, kde je zavěšen, jsou nadány posvátnou a ochrannou mocí.

Ze ha-šulchan Čechy, 2. polovina 18. století;kolorovaný dřevořez ze sbírky předválečného Židovského muzea v Praze Další typ domácí dekorace nazýváme podle prvních slov biblického verše, který se na něm pravidelně objevuje: „Toto je stůl (hebr. ze ha-šulchan), který je před Hospodinem“ (Ezechiel 41, 22). Citát je ovšem převzat nikoli přímo z Bible, kde je součástí pasáže popisující vidění obnoveného Chrámu, nýbrž z Mišny (Pirkej avot 3, 4), kde je stůl, u něhož jíme a nad nímž jsou pronesena slova Tory nebo požehnání, přirovnáván k chrámovému obětnímu oltáři, který snímá hříchy Izraele. Po zničení Chrámu židovské učení zpřítomňuje a nahrazuje chrámový kult prostřednictvím mnoha odkazů vtělených do modliteb a každodenních rituálů. Podobně je do požehnání po jídle (citovaném na dvou dochovaných listech) čtením Žalmů 137 a 126 začleněna i vzpomínka na Jeruzalém a naděje v jeho obnovu. Tento typ domácí dekorace se - snad s výjimkou Německa – nedochoval odjinud než z českých zemí a zdá se, že jde o specifickou tradici zdejšího židovského prostředí, živou nejpozději od poloviny 18. do poloviny 19. století. Ve výzdobě se kromě rostlinného ornamentu a zvířat nejčastěji opakují postavy Mojžíše a Arona. Rytina vydaná ve 20. letech 19. století pražským tiskařem svatých obrázků Václavem Hoffmannem posloužila prostou záměnou hebrejského textu jako ze ha-šulchan i jako mizrach. Přestože je dílem židovského kreslíře, lev, který tu se slzou v oku leží u pomníku završeného korunou, připomíná spíše vlastenecký symbol české země. Kromě těchto pravidelných prvků vybavení synagog a židovských domácností byly zhotovovány také další textově-obrazové dekorace pro různé příležitosti židovského náboženského kalendáře: pro suku (dočasný stánek, v němž Židé pobývají o svátku Sukot), k počítání omeru (období čtyřiceti devíti dnů mezi svátky Pesachem a Šavuot) a pro Purim (ve sbírce ŽMP se nachází jediný novodobý malovaný obrázek pro tuto příležitost). Jedinečným dílem je list s básní ke svátku Simchat Tora z pera a štětce písaře a iluminátora Šemuela Dreznice, který působil v Mikulově v 1. polovině 18. století.

Amulety na ochranu domu a pro novorozence stojí na pomezí víry a pověry. Nezbytným symbolem na většině z nich je magen David, Davidův štít, starý magický a později též židovský symbol hexagramu (šesticípé hvězdy). Z textů se tu pravidelně objevuje Žalm 121, v případě amuletů pro novorozence také zaříkávadla proti ženskému démonu Lilit. U amuletů na ochranu domu a proti nemocem a pohromám nacházíme mimo jiné i texty a symboly známé také ze šiviti i z mizrachu.

Podobné spříznění a vzájemné prolínání funkcí, textů i symbolů pozorujeme i u ostatních typů. U jednotlivých předmětů bývá nejednou nemožné určit, čím jsou především: vedle amuletů kumulujících více funkcí známe též mizrachy kombinované se šiviti i mizrach využitý k připomenutí výročí úmrtí zesnulého (v jidiš: jarcajt). Napříč různými typy - šiviti, amulety i jednou z tabulek ze ha-šulchan – se vracejí slova nabádající jako jakési memento mori k včasnému pokání a k dobrým skutkům. Citát z jednoho z těchto textů jsme také zvolili za název výstavy, zdá se nám totiž, že dobře vystihuje poslání společné všem těmto projevům lidové zbožnosti a víry: „Kdo hledí na tento obraz, nezhřeší“.


Šiviti z pražské Vysoké synagogy, Praha, 1816

Šiviti z pražské Vysoké synagogy, Praha, 1816

rám: Karel Skřemenec;pergamen, inkoust, stříbro a dřevěný podklad

Mizrach Praha, vydal Václav Hoffmann, kreslil Ignatz (Jicchak) Hochenburg, kolem 1828

Mizrach Praha, vydal Václav Hoffmann, kreslil Ignatz (Jicchak) Hochenburg, kolem 1828

kolorovaná rytina ze sbírky předválečného Židovského muzea v Praze

Mizrach Čechy, Ezechiel Popper z Vonoklas, 1816

Mizrach Čechy, Ezechiel Popper z Vonoklas, 1816

vyřezáno z papíru, inkoust a vodové barvy;před 2. světovou válkou patrně v majetku Maiselovy synagogy v Praze

Ze ha-šulchan Čechy, 2. polovina 18. století

Ze ha-šulchan Čechy, 2. polovina 18. století

kolorovaný dřevořez ze sbírky předválečného Židovského muzea v Praze

<
>
 
1
2
3
4
5
6
 
 
7
8
 
 
9
 
 
10
 
 
 
11
12
13
 
 
14
 
 
15
16
17
 
 
18
19
20
 
 
21
22
 
 
23
24
 
 
25
26
27
28
29
 
 
30
 
 
31
1
2
3
4
[homepage-banner/CZbannerKohlovadiscount2018.jpg] [homepage-banner/webapp_PE_cz.jpg]
Pro lepší výkon používají tyto stránky soubory cookies. Setrváním na těchto stránkách a kliknutím na tlačítko „Potvrdit“ vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informacízde.POTVRDIT