Přes snový charakter pouštních staveb a velkoryse řešených environmentů, které autor sám někdy nazývá „utopiemi, z nichž některé by přesto měly být realizovány,“ neztrácejí Veselého projekty vazbu na reálné prostředí. Všechny projekty, o nichž uvažuje, mohou být v jakékoli fázi rozpracování uskutečnitelné. Autor sám v již poměrně časných stádiích úvah věnuje značnou pozornost technickým problémům spojeným se statickým zajištěním staveb i jejich působení v konkrétním, z hlediska optiky, akustiky a klimatu velmi specifickém prostoru pouště.

Tím, že Aleš Veselý chápe realizaci vlastních idejí jako nedílnou součást své umělecké práce, se zásadně odlišuje od většiny klasických konceptualistů. Jeho díla jsou autentickými projevy, nikoli pouhými zvětšeninami, které by podle autorova návrhu mohl provádět kdokoli jiný. Do důsledku vedenými úvahami o působení projektu v jeho definitivní podobě propůjčuje Aleš Veselý svým realizacím schopnost neustálého dialogu s divákem, každé z jeho děl vyžaduje aktivní přístup vnímatele.

Tyto specifické kvality spočívají především v uvědomělém a citlivém nakládání s mírou, prostorem a zvukem. Ačkoli mají všechny pouštní projekty charakter monumentálních solitérů, nejedná se o kolosy, jejichž jediným účelem by bylo naprosté ovládnutí divákových pocitů estetickým diktátem autora. V projektech Aleše Veselého je vždy obsažen rozměr lidského těla, jsou to antropometrické stavby, jejichž interaktivní struktura neustále zkouší možnosti lidského vnímání času a prostoru, lidské paměti a schopnosti rozpomínání se; ve své univerzalitě jsou tyto „stavby-místa“ zcela jedinečným prostorem pro lidskou existenci. V tomto smyslu lze o Aleši Veselém hovořit jako o zastánci neohumanistických hodnot. Z tohoto pohledu je také možné vykládat pouštní projekty jako určité mentální konstrukty, které produkuje lidská paměť při vizuálním kontaktu s pouštní krajinou. Je to něco, co vyrůstá z prázdného prostoru náhle a nečekaně a co zároveň jako by ve zdánlivém prázdnu již odedávna existovalo a bylo pouze retrospektivně materializováno naší pamětí. Ta se chová jako neustále se proměňující kontinuum, jakýsi mentální proud asociací, v němž se v každém bodě protíná naše minulá zkušenost s realitou – i když v okamžiku vjemu již také subjektivně interpretovanou. Dílo se v tomto procesu stává živým organismem, rovnocenným partnerem diváka. Je zdrojem podnětů a zároveň je schopno odpovídat na otázky, které u diváka vyvolává. Sama poušť dodává projektům charakter snu: hmotné objekty působí v horkém, chvějivém vzduchu jako fata morgana, navozují pocit zrušené gravitace, „blízké dálky“ a „plné prázdnoty.“ Tím, že se díla dotýkáme pohledem (nebo do něj přímo vstupujeme), je nejen znovu interpretujeme, ale vlastně je rekonstituujeme. Naše optika naplňuje časově nerozlišenou hmotu významem a do univerzální jednoty prostorové formy vnáší aspekt časovosti. Původně nerozlišený prostor se do našeho vnímání dostává jako časově podmíněný, jako „prostor usurpovaný časem.“

Pouštní projekty Aleše Veselého jsou monumentálními, univerzálními koncepty na pomezí sochařství, architektury a land artu. Vyjadřují základní lidskou pochybnost o ireversibilitě věcí, jsou ryzím výrazem vztahu mikrokosmu a makrokosmu. Nejsou krásné, jsou sublimní. Jejich struktura není naplněním estetického kánonu, je formulací absolutní hodnoty bytí v prolnutí historického a mytického času. Galerijní instalace si klade za cíl představit Aleše Veselého jako autora, pro něhož je sochařství především uměním prostorových forem. Prostřednictvím kreseb a několika maket připomene dosud nerealizované projekty, ale také návrhy, na jejichž realizaci se v současné době pracuje (např. projekt Kadesh Barnea Monument, pro který bylo v roce 1997 inaugurováno místo v negevské poušti českým prezidentem Václavem Havlem a izraelským prezidentem Ezerem Weizmanem). Předpokládáme, že na pražskou prezentaci výstavy naváže sled putovních výstav v USA a Izraeli. Cílem těchto výstav je přiblížit projekty co největšímu počtu diváků a získat podporu pro realizaci některého z projektů. Věříme, že tento počin by mohl významně napomoci k šíření povědomí o současném českém umění v zahraničí.