Jiří Kolář (24. 9. 1914, Protivín – 11. 8. 2002, Praha) Šoa, 1952

října 2012

Provenience: Dar z majetku autora

koláž s použitím dvou bromostříbrných pozitivů, 223 x 330 mm (330 x 453 mm) Signováno a datováno PD /1/: JK52 ŽMP 177.545/10

Hebrejský výraz šoa znamená katastrofu a v dnešním kontextu má velice specifický význam: označuje se jím genocida evropských Židů rozpoutaná nacistickým Německem a jeho kolaboranty v období 1933-1945. Spisovatel Elie Wiesel, sám přeživší této největší masové vraždy v dějinách, užil kdysi pro její pojmenování řeckého pojmu holokaust, původně označujícího zápalnou oběť, jenž se nakonec stal více užívaným a známějším. /2/

V poválečném období se řada intelektuálů a umělců snažila téma holokaustu zpracovat ve svém díle, ať již literárním, hudebním, výtvarném, dramatickém či filmovém. Navzdory výroku Theodora Adorna, že psát poezii po Osvětimi je barbarské, /3/ je recepce a zobrazování holokaustu v díle evropských a amerických autorů od prvních let po válce velice silná, i když v zemích bývalého východního bloku, jež byly do roku 1989 pod vlivem sovětské ideologické doktríny, byl propagandou nezatížený projev spíše záležitostí neoficiální kultury a období krátkodobého uvolnění totalitní cenzury.

Podobně jako v jiných zemích i v poválečném Československu lze profesionální uměleckou tvorbu reflektující holokaust rozdělit do dvou základních proudů. První, nepoměrně menší, obsahuje výpovědi přeživších, kteří často kromě vlastních prožitků navazovali také na svoji sice velice omezenou, o to však intenzivnější tvorbu z válečných let strávených v ghettech, koncentračních táborech či úkrytech, kde jim kreativní zpracování reality často pomáhalo snášet těžké podmínky a potlačovat bezprostřední dopad každodenně prožívaných traumat. Druhý, početně silnější proud tvoří reflexe umělců, kteří sice nebyli bezprostředně ohroženi genocidou, ale byli přesto zasaženi dopady války (někteří též politickou perzekucí) a cítili přirozenou potřebu se s touto zkušeností vyrovnávat ve své tvorbě.

Pokud jde o vizuální umění, nejsilněji bylo téma holokaustu reflektováno ve filmu, i když velice často šlo o zpracování původních literárních předloh (vzpomeňme například na filmy Daleká cesta [Alfréd Radok, 1948], Romeo, Julie a tma [Jiří Weiss, 1959, na motivy novely Jana Otčenáška], filmová zpracování děl Arnošta Lustiga Transport z ráje [Zdeněk Byrnych, 1962], Démanty noci [Jan Němec, 1964], Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou a Dita Saxová [Antonín Moskalyk, 1965 a 1967], dále pak ...a pátý jezdec je strach [Zdeněk Brynych, 1964 na motivy novely Hany Bělohradské], Obchod na korze [Jan Kadár a Elmar Klos, 1965], adaptace románu Ladislava Fuchse Spalovač mrtvol [Juraj Herz, 1968] a další).

Přestože ve výtvarném umění není reflexe holokaustu tak robustní jako ve filmu a literatuře, i zde najdeme celou řadu autorů, v jejichž tvorbě má toto téma své nezastupitelné místo a dokonce v ní i jistým způsobem dominuje a určuje její celkové vyznění. V této souvislosti lze připomenout především autory s osobní zkušeností, jako byli či jsou Vavro Oravec (1915-2009), Helga Weissová-Hošková (1929), Robert Piesen (1921-1977), Pavla Mautnerová (1919-2001), Aleš Veselý (1935), Jarmila Mařanová (1922-2009), a dále umělce, kteří se na scéně prosazovali zejména v 50. a 60. letech a pro které mělo přihlášení se k tématu holokaustu spíše charakter jakési osobní revolty a výrazu nesouhlasu s oficiální kulturní doktrínou, jež měla tendenci židovská témata potlačovat. K těmto autorům patřili zejména Václav Boštík (1913-2005) a Jiří John (1923-1972), kteří v průběhu 50. let pracovali na výzdobě památníku obětí holokaustu z řad českých a moravských Židů v pražské Pinkasově synagoze, ale také celá řada dalších autorů, k nimž kromě Jiřího Koláře (1914-2002) náleželi také umělci spojovaní s pražskou surrealistickou skupinou a tzv. českým informelem.

Koláž, kterou představujeme v rámci série předmět měsíce, je součástí souboru jedenácti obrazů složených z fotografických reprodukcí původních snímků z produkce fotodílny pražské Židovské obce, jež měla v průběhu válečných let za úkol dokumentovat činnost obce včetně zabavování, třídění a dalšího zpracovávání konfiskovaného majetku a registrace osob k transportům, a ze záběrů z tzv. Osvětimského alba, pořízeného příslušníky SS počátkem léta 1944, kdy byli do vyhlazovacího tábora Osvětim-Březinka hromadně deportováni Židé z Maďarska. Koláž je vytvořena typickým Kolářovým postupem, tj. rytmizovaným prolínáním dvou obrazů, jež jsou v tomto případě tematicky shodné, ovšem chronologicky je mezi nimi jistý odstup, čímž se vytváří prostor pro výpověď o zvrácené technologii likvidačního procesu (od registrace osob až po jejich deportaci na osvětimskou rampu).

1. Dodatečně ověřeno a signováno autorem v roce 2001.
2. E. Wiesel tento výraz poprvé použil ve svém románu Noc (1958).
3. Adorno,Theodor W., Prismen: Kulturkritik und Gesellschaft, Frankfurt am Main: Suhrkamp Verlag, 1955, pp. 342.