CINEGOGA

HUDBA / FILM / ARCHITEKTURA


Cyklus CINEGOGA je unikátní syntézou kina a synagogy spojující němý film, živou hudbu a historickou architekturu. Jeho smyslem je uvádět dosud málo známá, historická díla světové kinematografie a jejich prostřednictvím přinášet nové pohledy na židovskou kulturu a tvůrce tzv. postemancipačního období, do něhož spadají nejen počátky mezinárodní organizace sionistického hnutí a velkých migračních vln ze střední a východní Evropy do Nového světa, ale i bouřlivý rozvoj avantgardního umění a kinematografie.
 
homepage-banner/banner_spanelka_expo.jpgVšechny premiéry se tradičně odehrávají v prostoru Španělské synagogy zbudované roku 1868 v tzv. maurském slohu. Není bez zajímavosti, že tato nejkrásnější z pražských synagog, jež byla po dlouhou dobu přirozeným duchovním centrem pražských německy hovořících Židů a jež zejména svou interiérovou výzdobou z 80. let 19. století leckomu připomene honosné interiéry divadel či okouzlujících nickelodeonů, vznikala zhruba v téže době a z podobných pohnutek jako další, v daném případě kvazi-sakrální architektura Národního divadla – zhmotnění představy o národní identitě a kulturní emancipaci Čechů.
 
Díky výjimečným akustickým kvalitám prostoru jsou poklady z předních filmových archivů vždy uváděny s originálním hudebním doprovodem špičkových skladatelů a interpretů. Existuje-li původní či rekonstruovaná partitura, kterou je možné synchronizovat s dochovanou verzí filmu, jsou projekce doprovázeny novým nastudováním původní hudby. Pokud se původní hudba nezachovala, což je častější případ, vznikají na objednávku skladby zcela nové.

 
Cyklus Cinegoga iniciovala a připravuje kurátorka uměleckých sbírek muzea Michaela Sidenberg. Vyjma roku 2013 je autorem hudební dramaturgie cyklu šéfdirigent Orchestru BERG Peter Vrábel

Cinegoga 2016

9 + 10 / 10 / 2016
Druhé pohlaví: Tilly Losch, Stella Simon, Maya Deren

Cinegoga 2016 zaměří pozornost na tvůrkyně a protagonistky židovského původu, jež zanechaly nesmazatelnou stopu nejen v oblasti experimentální kinematografie, ale též v oblasti fotografie (Stella F. Simon, Maya Deren), tance (Tilly Losch, Maya Deren) a filmové teorie (Maya Deren). V pořadí osmé premiéře cyklu poprvé překročíme hranici roku 1929 považovaného za definitivní konec němé éry a představíme krátkometrážní snímky, které vznikaly jako záměrně němé experimenty soustředěné výhradně na řeč filmového obrazu. Všechny filmy budou uvedeny s novými, pro projekt speciálně vytvořenými kompozicemi v hudební dramaturgii a nastudování uměleckého šéfa a dirigenta Orchestru Berg Petera Vrábela.

Nákup vstupenek na Cinegogu on-line
 
Stella F. Simon (1878-1973), Miklós Bándy (1904-1971)
Hände: Das Leben und die Liebe eines zärtlichen Geschlechts / Hands: The Life and Loves of the Gentler Sex / Ruce: Život a lásky něžného pohlaví
1927-28, USA, 13 min.
Hudba: Tomáš Reindl 

Stella F. Simon (1878-1971)

 

album/EventCalendar_Model_Event/tmp/6uibtn0oj4d1gpb9mkqu4ujhr6/SnapshotfromHansRIchterFilmstudie1926.jpgV osmi letech se Stella Furchgott odstěhovala s rodinou z rodného Charlestonu v Jižní Karolíně do Kolorada. Již během studia na střední škole v Denveru projevovala tvůrčí sklony a věnovala se hudební kompozici. Pár let po absolutoriu se provdala za obchodníka Adolpha Simona a následovala jej do Salt Lake City ve státě Utah. Adolph ovšem v roce 1917 umírá a Stellin život pomalu nabírá zcela jiný, na tehdejší poměry nepříliš konvenční směr. Jako vdova a matka tří synů se v roce 1923 stěhuje do New Yorku, kde začíná studovat na soukromé škole uznávaného představitele amerického fotografického piktorialismu Clarance Hudsona Whitea, po jehož náhlé smrti v roce 1925 opět mění plán. Rozhodnuta studovat film se v roce 1926 vydává do Berlína, kde navštěvuje tamní Technische Hochschule. Ve filmových ateliérech UFA se setkává s průkopníkem experimentálního filmu Hansem Richterem, jemuž propůjčí svoji tvář pro čtyřminutovou filmovou kompozici nazvanou prostě Filmstudie (1926). V Berlíně také vzniká její jediné filmové dílo, Hände: Das Leben und die Liebe eines zärtlichen Geschlechts (Hands: The Life and Loves of the Gentler Sex / Ruce: Život a lásky něžného pohlaví), stavbou narativu banální melodramatická story nešťastné lásky s hollywoodským happyendem, formou však neotřelé dílo inspirované soudobou avantgardní estetikou, dnes považované za jeden ze stěžejních snímků feministického proudu v západní kinematografii. Poté, co se film dočkal úspěšného přijetí na obou stranách Atlantiku, se Simon v roce 1931 vrací do New Yorku, kde otevírá vlastní fotografické studio. Během druhé světové války se jako dobrovolnice věnuje výcviku členů armádní zpravodajské jednotky Signal Corps, jejichž úkolem je fotograficky dokumentovat válečné operace Spojenců. Po válce se stahuje z aktivního tvůrčího života a dožívá v ústraní. V oblasti filmu zůstává autorkou jediného díla, které realizovala v úzké spolupráci s Miklósem Bándym.   

Tomáš Reindl 

 

Cinegoga/Reindl_Tomas_profil.jpgTomáš Reindl (*1971) je skladatel i aktivní hudebník ‒ multiinstrumentalista a hráč na tabla. Ve své hudbě překračuje žánrové bariéry, inspiruje se starými evropskými i mimoevropskými hudebními tradicemi (především evropský středověk, indická hudba, africká polyrytmie atd.), zároveň však využívá i moderní hudební technologie a procesy. Jako prakticky jediný v ČR se do hloubky zabývá indickou rytmikou, hru na indická tabla studoval u jednoho z nejvýznamnějších současných mistrů Sanju Sahai. Skladbu vystudoval na pražské HAMU (prof. Hanuš Bartoň), absolvoval také řadu kurzů, workshopů a soukromých lekcí. Vyučuje mimo jiné etnomuzikologii na Hudební fakultě AMU v Praze. Pravidelně vystupuje se svým sólovým projektem OMNION, spolupracuje s řadou umělců a souborů z ČR i zahraničí.  

www.tabla-tom.com

Při komponování hudby k tomuto filmu jsem se především snažil o posun vnímání příběhu, který se odehrává na plátně a který, i přes velmi originální vizuální zpracování, disponuje jistou naivitou. Z hlediska kompoziční techniky bych rád zmínil především systematickou práci s melodickými motivy (je možné zde dokonce mluvit o leitmotivech), které jsou výhradně pětitónové, neboť, jak víme, lidská ruka (jakožto hlavní herecký aktér tohoto filmu) má ve valné většině případů právě pět prstů...
 

 
Norman Bel Geddes (1893-1958), Tilly Losch (1903-1975)

Dance of Hands / Tanec rukou
1930-33, USA, 7 min.
Hudba: Michaela Pálka Plachká 

Tilly Losch (1903-1975)

 

album/EventCalendar_Model_Event/tmp/6uibtn0oj4d1gpb9mkqu4ujhr6/TillyLosch1938.jpgTanečnice, choreografka, herečka a amatérská malířka, plným jménem Ottilie Ethel Leopoldine Herbert, hraběnka z Carnarvonu, se narodila jako Ottilie Ethel Losch v židovské rodině ve Vídni. Její kariéra i životní příběh připomínají román, jehož ústřední postavou je femme fatale se vším, co k jejímu životu patří: obdivem, náhlými vzplanutími, milostnými aférami, vzestupy i pády. Od svých šesti let studuje Losch v baletní speciálce vídeňské opery, o devět let později se tamtéž stává stálou členkou baletního souboru a v roce 1921 také sólistkou. Současně účinkuje v dalších inscenacích mimo svoji domovskou scénu, kterou definitivně opouští v roce 1927 se záměrem více se věnovat spolupráci s tehdy již proslulým divadelním režisérem Maxem Reinhardtem, pro něhož pracuje nejen jako tanečnice a choreografka, ale také jako herečka. Od svého odchodu ze stálého angažmá vystupuje v evropských metropolích i v New Yorku (tančí mj. na Broadwayi, kde k jejím partnerům patří také Fred Astaire), spolupracuje s řadou významných režisérů, skladatelů, choreografů i hudebníků. V roce 1933 pro ni George Balanchine, s nímž se poprvé setkala o dekádu dříve, vytváří choreografii satirického „zpívaného baletu“ Kurta Weilla a Bertolta Brechta Die sieben Todsünden (Sedm smrtelných hříchů). Vznik tohoto netradičního díla pro dvě „dvojnice“ – tanečnici a zpěvačku –, sponzoruje Tillyin tehdejší manžel, významný britský mecenáš surrealistů Edward James. Manželství s Jamesem však netrvá dlouho a posedlá láska přechází v bouřlivý rozchod, po němž Losch upadá do těžké deprese. Končí s taneční kariérou, v ústraní švýcarského sanatoria začíná malovat a seznamuje se se svým druhým manželem, Henry Herbertem 6. hrabětem z Carnarvonu. Ten ji z obav ze zhoršující se situace v Evropě posílá do Spojených států, kde Losch dále maluje a v roce 1944 pořádá svoji první výstavu v New Yorku. Ani její druhé manželství však nevydrží a v roce 1947 se rozpadá. Losch tráví zbytek života mezi New Yorkem a Londýnem. 24. prosince 1975 umírá v New Yorku na rakovinu.
Krátký film Tanec rukou, který natočila na vrcholu své nezávislé taneční kariéry ve spolupráci s americkým scénickým výtvarníkem a průmyslovým designérem Normanem Belem Geddesem, se může v závratné umělecké dráze Tilly Losch, jež zahrnovala také angažmá ve ve své době slavných celovečerních snímcích hollywoodské i evropské provenience, jevit jako marginální epizoda. V podstatě ale vystihuje esenci jejího tanečního výrazu a pohledu na sebe sama, který jednou shrnula v lakonické poznámce: „V první řadě jsem baletkou, za druhé choreografkou, za třetí herečkou, za čtvrté malířkou. Svoji roli lady Carnarvon řadím až na páté místo, a to pouze proto, že mě nenapadá nic zajímavějšího, co bych jmenovala po malířství…“

Michaela Pálka Plachká 

 

Cinegoga/Plachka_M.jpgMichaela Pálka Plachká (*1981) se ve svých skladbách se nechává inspirovat literaturou i výtvarným uměním. Nejvýraznější inspirací jsou jí ale lidé z masa a kostí, jejich příběhy, myšlenky a prožitky. Různé životní paradoxy a kontrasty se přetavují do hudební formy, specifické pro každou skladbu. Zajímavým obohacením pro její tvorbu je v poslední době také práce s lidmi, s energií, vnímání různých dimenzí světa a bytí a cyklická povaha života. V současné době se v rámci postgraduálního studia věnuje tématice zvukových instalací. Je členkou skladatelského sdružení Konvergence. Nyní žije a tvoří v Německu.

www.wisiart.com



Poetický snímek zachycuje nejen tanec „jejích rukou“, ale také tanec celého těla umělkyně Tilly Losch. Dramaturgie pohybu se rozvíjí postupně, evokuje příběh, který však není konkrétní, ale každý si může dle své fantazie doplnit ten svůj. Mě vzal tento film do světa rostlin, jejich skrytých pohybů, které mnohdy stěží rozeznáme pouhým okem, ale na zrychlených video záznamech zřetelné jsou. Po celou dobu tvorby nové hudby k tomuto filmu z roku 1933, jsem si záměrně neposlechla původní hudbu. Toto srovnání si nechám až po premiéře.  ​

 

Maya Deren (1917-1961), Alexander Hammid (1907-2004)
Meshes of the Afternoon / Odpolední osidla
1943, USA, 14 min.
Hudba: Jiří Lukeš 

Maya Deren (1917-1961)

 

album/EventCalendar_Model_Event/tmp/6uibtn0oj4d1gpb9mkqu4ujhr6/MayaDerenshooting-undated.jpgNarodila se v Kyjevě jako Eleanor Derenkowsky v revolučním roce 1917. V pěti letech ji rodiče prchající z pogromy a antisemitismem zmítané Ukrajiny odvážejí do Spojených států, kde se v roce 1928 rodina naturalizuje a mění jméno na Deren. Všestranně nadaná Eleanor se zázemím v intelektuálním rodinném prostředí (její otec, Dr. Salomon Derenkowsky, byl psychoanalytikem a absolventem moskevského Psychoneurologického institutu) píše od raných let poezii, začíná studovat na Syracuse University, uzavírá první manželství, záhy se rozvádí, stěhuje se do New Yorku, živí se jako sekretářka v Lize mladých socialistů (Young Peoples Socialist League – YPSL) a pokračuje ve studiích na New York University a Smith College, kde v roce 1939 absolvuje v oboru anglické literatury. Po ukončení studia získává místo asistentky afroamerické tanečnice a choreografky Katherine Dunham, kterou provází na její vystoupení po Spojených státech. V roce 1941 se na zájezdu do Los Angeles seznamuje s mladým emigrantem z Prahy, filmařem Alexander Hammidem (Hackenschmiedem), za něhož se záhy provdá a mění své první jméno na Maya (hindský výraz pro Iluzi). S Hammidem natáčí v roce 1943 krátkometrážní snímek Meshes of the Afternoon (Odpolední osidla). Pár žije v newyorské Greenwich Village, centru uměleckého života, kde se Deren seznamuje s řadou emigrantů z Evropy i amerických umělců, kteří se záhy stávají protagonisty a spolutvůrci jejích filmů (Anaïs Nin, Marcel Duchamp, John Cage, Gore Vidal ad.). Deren píše, fotografuje, získává si renomé díky vlastním originálním oděvním kreacím a točí také další krátkometrážní filmy – Witch’s Cradle (Čarodějné hnízdo, 1944, fragment), At Land (Zeměplavba / a.k.a. Na souši, 1944), A Study in Choreography for Camera (Choreografická studie před kamerou, 1945), Ritual in Transfigured Time (Rituál v proměněném čase, 1946). Na vlastní náklady si pronajímá sál (Provincetown Playhouse), kde pořádá prezentaci svých filmů, což přímo inspiruje předního amerického teoretika a promotéra experimentální filmové tvorby Amose Vogela k založení skupiny Cinema 16, jež se v 50. letech etabluje jako nejúspěšnější americká filmová asociace propagující nezávislý film (členy skupiny jsou mj. spisovatel Arthur Miller a básník Dylan Thomas). V roce 1946 získává Deren první Guggenheimovo stipendium a píše a vydává svůj rozsáhlý filmově-teoretický esej An Anagram of Ideas on Art, Form and Film, v němž formuluje podstatu své poetiky. Skladba Mayina vlastního estetického kánonu, v němž poetika díla (vertikála) dominuje nad dějem (horizontálou), je často přirovnávána k tezím strukturalistického lingvisty Romana Jakobsona. Ideální umělecké (tedy i filmové) dílo je pro ni výsledkem kolektivně uskutečňovaného rituálu, nikoli fetišizovanou ikonou mající svůj základ v individuální psychologii tvůrce. Deren si tvrdošíjně razí vlastní cestu, přičemž se jednoznačně vymezuje vůči surrealismu, psychoanalýze i dokumentárnímu filmu. Zatímco surrealismus odmítá jako do sebe zahleděnou výstřednost, filmový dokument pro ni není dostatečně uměleckým počinem. Ve svých dalších filmech se snaží postupovat podle pojmenovaných zásad, jimiž se vymyká jakékoli soudobé tvůrčí linii – zejména novému trendu státem podporovaného abstraktního expresionismu či nastupujícím tendencím nezúčastněného pozorovatelství cinema verité. V roce 1953 vydává knihu Divine Horsemen: The Living Gods of Haiti, která je shrnutím jejího dlouhodobého zájmu o tanec, magii a rituál. Hodiny natočeného filmového materiálu o voodoo na Haiti sice již za svého života nestačí zpracovat do podoby finálního filmového díla, co do významu a rozsahu ambice ale bývá její haitský projekt přirovnáván k Eizesnteinovu opusu ¡Que viva México! z počátku 30. let, jenž také zůstal nedokončený. Deren, legenda kritikou přirovnávaná k „Prométheovi filmu zmocnivšího se ohně hollywoodských bohů“, umírá předčasně a pozemsky bolestně v roce 1961 na následky rozsáhlého krvácení do mozku způsobeného patrně dlouhodobou závislostí na barbiturátech a amfetaminech.    

Jiří Lukeš

 

Cinegoga/Lukes_Jiri.jpgČeský skladatel a akordeonista Jiří Lukeš (*1985) studoval na Pražské konzervatoři skladbu pod vedením Eduarda Douši a hru na akordeon u Ladislava Horáka. Během studií obdržel několik cen z akordeonových soutěží. V roce 2014 ukončil studium skladby na HAMU ve třídě Ivany Loudové. Je autorem publikace Nové témbrové možnosti akordeonu v kontextu novodobé instrumentace. Jeho skladby zazněly na koncertech a festivalech v ČR, Slovensku, Itálii, Slovinsku, Chorvatsku, Číně, Srbsku a Ukrajině. V poslední době se zaměřuje na intermediální projekty. Je též pedagogicky činný na Pražské konzervatoři, ZUŠ Štefánikova a ZUŠ Taussigova. Od roku 2015 zastupuje ČR v organizaci Confédération Internationale des Accordéonistes spadající pod UNESCO.

www.jirilukes.com

Hlavní inspiraci jsem čerpal ze surrealistických prvků filmu - měnící se smysl použitých symbolů, prolínání snové a reálné linie, práce se světlem a stínem. Skladba je stejně jako film postavena na opakujících a proměňujících se motivech. I přes podobnou strukturu však zůstává samostatným celkem, který je jen v několika bodech svázán s obrazem. Sólový part violoncella vystupující na pozadí live electronics processingu pak představuje zvukový odraz siluety postavy objevující se ve filmu.
 

Maya Deren (1917-1961)
At Land / Zeměplavba
1944, USA, 15 min.
Hudba: Matouš Hejl 

Matouš Hejl 

 

Cinegoga/Hejl_Matous_1.jpgMatouš Hejl (*1989) je skladatel a klavírista. Studoval mimo jiné na pražské HAMU a Berklee College of Music v Bostonu, nyní studuje elektroakustickou skladbu ve Stockholmu na Royal College of Music. V jeho tvorbě hrají často významnou roli elektronika a algoritmické kompoziční postupy. Podílel se na řadě divadelních, tanečních a jiných představení (Jatka78, Meetfactory, Alfréd ve dvoře ad.) i multimediálních projektech. Jeho filmový debut, hudba pro film Petra Zelenky Ztraceni v Mnichově, mu vynesl nominaci na Českého lva za nejlepší hudbu. 

www.matoushejl.com

Hudba k filmu At Land pro Orchestr BERG je koncipována v kontrapunktu k poetice původního obrazového materiálu. Na některých místech vytváří nový význam skrze určité přehlušení poetiky filmu. V každé z jeho devíti částí najdeme obvykle dvě menší: první, statičtější, která danou situaci uvádí, přejde skrze akci nebo situaci do dynamičtější druhé části, která se posléze stává mostem do další scény. Výrazným, takřka hudebním prvkem je i rytmus střihu. To vše zpracovává hudební kompozice vlastním způsobem. V jedné ze svých knih Maya Deren říká, že film zobrazuje zápas o identitu konkrétního člověka. Skladba je hudebním dodatkem k tématu filmu, jako autonomní dílo si klade otázky i po identitě filmového a zvukového díla.
 

Maya Deren (1917-1961)
Ritual in Transfigured Time / Rituál v proměněném čase
1946, USA, 15 min.
Hudba: Miroslav Tóth

Miroslav Tóth

 

Cinegoga/Toth_Miro_448.jpgSkladatel a saxofonista Miroslav Tóth (*1981) se specializuje na experimentální hudbu, hudební improvizaci a konceptuální audiovizuální i. Vystudoval hru na saxofon a klavír (Konzervatoř v Bratislavě), muzikologii (Univerzita Komenského) a skladbu (VŠMU Bratislava). Je autorem skladeb pro sólové nástroje, komorní ansámbly, složil čtyři opery (Massage Bar for Public Officers, Zub za zub, Oko za oko a Tyč). Realizoval mnoho projektů s Frutti di mare, proměnlivým seskupením asi 60 hráčů, které vytváří audiovizuální performance podle grafické partitury improvizované VJem v reálném čase. Je vůdčí osobností orchestru abstraktní improvizace Musica Falsa et Ficta, vystupuje také v dalších formacích - Shibuya Motors, My Live Evil, Paľko & Tóth duo, Funeral Band nebo v duu s basistou Rafalem Mazurem (PL).

Těžko se píše o tom, co by mělo zůstat nedořečené. Je katastrofální pohled na rozbory a analýzy, které se o to snaží. Tam někde je zřejmě skryta alchymie výpovědi Mayi Deren - v neschopnosti verbalizovat to, co vidíme. Na Ritual in Transfigured Time obdivuji ospalý pohyb (s kýčovitou zamilovaností do obdivu „těla“), na pozadí kterého si nejsme jisti, jestli nejde tak trochu o vizi zániku.
 

 
Maya Deren: At Land, 1944 -

Maya Deren: At Land, 1944

Stella Simon, Miklós Bándy: Hände: Das Leben und die Liebe eines zärtlichen Geschlechts, 1927-28 - Hands: The Life and Love of the Gentler Sex, 1927-28

Stella Simon, Miklós Bándy: Hände: Das Leben und die Liebe eines zärtlichen Geschlechts, 1927-28

Hands: The Life and Love of the Gentler Sex, 1927-28

2009 -

2009

2009 -

2009

2009 -

2009

2009 -

2009

2010 -

2010

2010 -

2010

2010 -

2010

2010 -

2010

2011 -

2011

2011 -

2011

2011 -

2011

2011 -

2011

2012 -

2012

2012 -

2012

2012 -

2012

2012 -

2012

2013 -

2013

2013 -

2013

2013 -

2013

2013 -

2013

2014 -

2014

2014 -

2014

2014 -

2014

2014 -

2014

2015 -

2015

2015 -

2015

2015 -

2015

2015 -

2015

<
>
29
30
31
 
1
 
2
3
 
 
4
 
 
 
5
 
 
 
6
 
 
 
7
 
 
 
 
8
 
9
10
 
 
 
11
12
 
 
13
14
15
16
17
18
19
 
 
20
 
21
 
 
22
23
24
 
 
25
26
 
27
28
29
30
1
2
[cz-ticket-and-audioguide.png]
Pro lepší výkon používají tyto stránky soubory cookies. Setrváním na těchto stránkách a kliknutím na tlačítko „Potvrdit“ vyjadřujete souhlas s jejich používáním. Více informacízde.POTVRDIT